ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.828.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 828/2019-393
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Elektrobazar s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Novoveská 535/7, PSČ 709 00, IČO 25866885, zastoupené JUDr. Martinem Uzsákem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, proti žalované ELEKTROWIN a.s., se sídlem v Praze 4, Michelská 300/60, PSČ 140 00, IČO 27257843, zastoupené Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, PSČ 110 00, o zaplacení částky 22 208 878 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 9/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, č. j. 3 Cmo 235/2017-326, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 64 759 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2016, č. j. 32 Cm 9/2014-145, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 22 208 878 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 7. 2018, č. j. 3 Cmo 235/2017-326, návrh žalobkyně na přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také jen „o. s. ř.“), a návrh žalobkyně na předložení předběžných otázek formulovaných v jejích podáních ze dne 7. 7. 2016 a ze dne 15. 11. 2017 Soudnímu dvoru Evropské unie zamítl; potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Současně žalobkyně požádala o položení v dovolání vymezených otázek Soudnímu dvoru Evropské unie (dále též „SDEU“).
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Navrhla rovněž, aby dovolací soud zamítl návrh žalobkyně na předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně nepřípustným z níže vyložených důvodů.
Žalobkyně k vymezení přípustnosti dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí dle jejího názoru závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž současně dodává, že by se případně mohlo jednat o otázku, která by měla být posouzena jinak, neboť její řešení není souladné s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu. Konkrétně předkládá následující tři otázky:
1. Zda má provozovatel kolektivního systému zpětného odběru povinnost zajišťovat opětovné použití vyřazených elektrospotřebičů dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/96ES ze dne 27. ledna 2003, a zda se rozumí tímto opětovným použitím také dodávky vyřazených spotřebičů na trh.
2. Zda se dopouští žalovaná zneužití dominantního postavení podle článku 82 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie (správně myšleno čl. 102), jestliže odmítá dodávat vyřazené elektrospotřebiče žalobkyni k opětovnému uvedení na trh za situace, kdy tržní podíl žalované činí 90 % na trhu a není zde jiný dodavatel schopný uspokojit poptávku žalobkyně a odmítání dodávek znamená pro žalobkyni situaci, kdy není schopna realizovat svůj podnikatelský záměr.
3. Zda má žalobkyně právo na náhradu ušlého zisku z nerealizovaných dodávek elektrospotřebičů dle směrnice Evropského parlamentu a rady 2014/104/EU ze dne 26. 11. 2014, i když je tato škoda pouze hypotetická.
Nejvyšší soud úvodem připomíná, že má-li být dovolání přípustné dle §237 o. s. ř. proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Takový údaj se ovšem z dovolání nepodává, neboť dovolatelka neodkazuje na žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakožto soudu dovolacího.
K dovolatelkou formulovaným otázkám pak je dále třeba uvést, že podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, resp. kterou odvolací soud neřešil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5913/2016, či ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2212/2019). Na řešení shora uvedených otázek vztahujících se k výkladu unijního práva rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, nejedná se tedy o otázky, jež by mohly v dané věci založit přípustnost dovolání. Dovolání žalobkyně nadto ve vztahu k uvedeným otázkám postrádá jakoukoliv bližší argumentaci, dovolatelka toliko vyjadřuje její přesvědčení o tom, že právní posouzení daného případu spočívá na výkladu předmětných unijních předpisů, resp. na posouzení souladnosti tuzemské právní úpravy s nimi.
Z obsahu dovolání je přitom zřejmé, že námitky dovolatelky směřují proti podle jejího názoru nesprávnému výkladu dotčených ustanovení zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále též jen „zákon o odpadech“), a zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (dále též jen „ZOHS“). Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že jednání žalované posoudil podle jiné právní normy, než podle jejího názoru měl, když předmětné jednání posuzoval pouze jako možný soukromoprávní delikt z nekalé soutěže a nikoliv z hlediska ZOHS. Dovolatelka popisuje rozdíl mezi „soukromoprávním a veřejnoprávním posuzováním“, přičemž odkazuje na ustanovení §2990 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2014, sp. zn. 5 Afs 15/2012, a uvádí, že při posuzování jednání dominantních soutěžitelů je třeba vycházet ze zásad v tomto rozsudku vyjádřených – tedy je třeba jednání dominantního soutěžitele posuzovat ve světle konkrétních okolností každého případu, které prokazují oslabování hospodářské soutěže. Dovolatelka dále uvádí, že takovou okolností je mj. neexistence jiného dodavatele, který by byl schopen uspokojit její poptávku. Odmítnutím dodávek ze strany žalované se tedy žalobkyně dostává do situace, kdy není schopna realizovat svůj podnikatelský záměr. Současně dovolatelka zpochybňuje existenci objektivních důvodů ospravedlňujících protisoutěžní jednání žalované a dodává, že sice souhlasí s výkladem dotčených ustanovení zákona o odpadech, avšak zdůrazňuje soukromoprávní povahu tohoto výkladu. Poukazuje rovněž na další „konkrétní okolnosti“ zde projednávané věci – tedy na skutečnost, že žalovaná obchází preferovaný způsob nakládání s odpady dle zákona o odpadech a dále také na skutečnost, že dodává vyřazené spotřebiče jiným subjektům.
K vyložené argumentaci dovolatelky Nejvyšší soud uvádí následující. V napadeném rozsudku odvolací soud odkázal na dřívější rozhodnutí vydaná v pravomocně skončených řízeních mezi týmiž účastníky, týkajících se obdobných nároků žalobkyně (s odlišností pouze co do časového období, k němuž nárok směřoval). Citoval přitom závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5730/2015, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval hodnocením jednání vytýkaného žalované a rovněž výkladem dotčených ustanovení zákona o odpadech, přičemž vyložil, že tento zákon neukládá povinnost prodeje sebraného elektroodpadu dalším subjektům, a je tedy na vůli žalované, zda bude dodávat elektroodpad subjektům, které o něj projeví zájem. Jednání žalované, spočívající v odmítnutí dodávek poptávaného zboží žalobkyni, tak nelze považovat za zneužívání dominantního postavení. Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí vyjádřil rovněž k další námitce žalobkyně předkládané i v dovolání ve zde projednávané věci, a to k námitce týkající se údajného obcházení preferovaného způsobu nakládání s odpady podle zákona o odpadech, přičemž uvedl, že otázku, zda žalovaná postupem, který volí při nakládání s odpady, porušuje stanovenou hierarchii pořadí nakládání s odpady podle §9a odst. 1 tohoto zákona, musí řešit příslušný správní orgán. Ten posuzuje dodržování zákona o odpadech a v případě zjištěného pochybení zajišťuje kroky vedoucí k nápravě takového pochybení na úrovni veřejnoprávní.
V souladu se závěry tohoto rozsudku Nejvyššího soudu pak odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyslovil, že s odmítnutím uzavření smlouvy o prodeji elektroodpadu ze strany žalované nelze spojovat porušení právní povinnosti a právo na náhradu škody, přičemž se rovněž ztotožnil se závěrem dovolacího soudu ohledně tvrzeného zneužití dominantního postavení žalovanou. Vzhledem k uvedenému nelze přisvědčit námitkám dovolatelky vycházejícím z toho, že odvolací soud své rozhodnutí založil na posouzení předmětného jednání žalované hlediskem ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, upravujících nekalou soutěž. Není ani zřejmé, z čeho dovolatelka tyto námitky vyvozuje, když odvolací soud ve své úvaze nevycházel ze zkoumání, zda došlo k naplnění předpokladů generální klauzule nekalé soutěže a zjištěný skutkový stav nesubsumoval pod ustanovení §2976 o. z.
Řešením otázek, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o zamítnutí žaloby, se tedy Nejvyšší soud ve svém rozhodování již zabýval, a to i s přihlédnutím k dovolatelkou tvrzeným „konkrétním okolnostem“. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na svůj rozsudek ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5730/2015 (jenž byl uveřejněn pod číslem 120/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jímž bylo zamítnuto dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 390/2014-288, jímž bylo rozhodováno o obdobném nároku žalobkyně jako v této věci za předcházející období, a na své usnesení ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5531/2015, jímž bylo odmítnuto dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2015, č. j. 3 Cmo 316/2014-59, jímž bylo rovněž rozhodováno o obdobném nároku žalobkyně za předcházející období. Obě rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom obstála i v ústavní rovině; ústavní stížnost žalobkyně proti shora uvedenému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 2577/16, ústavní stížnost žalobkyně proti uvedeném usnesení Nejvyššího soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3374/16. Odvolací soud se přitom v napadeném rozhodnutí od výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu nijak neodchýlil. Nejvyšší soud pak dodává, že v projednávané věci rovněž neshledává důvody pro odchýlení se od své předchozí judikatury.
Nejvyšší soud, jakožto soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, se současně zabýval tím, zda mu na základě čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl. 234, resp. čl. 177 Smlouvy o založení Evropského společenství) nevznikla povinnost položit dovolatelkou formulované otázky (otázky 1 až 3 ve výše uvedeném znění) jako předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie.
Soudní dvůr v rozsudku ze dne 6. 10. 1982, v případu CILFIT v. Ministry of Health, C-283/81 (1982), uzavřel, že národní soudy posledního stupně nemají povinnost k položení předběžné otázky, jestliže: 1) Otázka komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) není významná pro řešení daného případu. 2) Existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé). 3) Výklad a správná aplikace komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) jsou naprosto zjevné (tzv. acte clair).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není na místě položit dovolatelkou vymezené otázky (totožné s otázkami, na jejichž základě dovozovala přípustnost svého dovolání) jako otázky předběžné SDEU, neboť uvedené otázky nejsou významné pro řešení daného případu. Na řešení těchto otázek totiž nezávisí napadené rozhodnutí, jak uzavřel dovolací soud výše, a nejsou tak pro posouzení dovolání významné (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016). Nadto dovolací soud podotýká, že pokud se dovolatelka domáhala posouzení souladnosti tuzemské právní úpravy s uvedenými unijními předpisy, nemůže to být důvodem k položení předběžné otázky SDEU, neboť SDEU má v rámci řízení o předběžné otázce ve smyslu čl. 267 SFEU pravomoc rozhodovat pouze o výkladu a platnosti unijního práva; nemůže posuzovat soulad ustanovení vnitrostátních právních předpisů s unijním právem. Tento závěr přitom vychází z rozsudku Soudního dvora ze dne 28. 3. 1995, ve věci C-346/93, Kleinwort Benson. Z uvedeného je tedy zřejmé, že Nejvyššímu soudu nevznikla povinnost k položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto je podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 11. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu