ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4231.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4231/2016-127
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyň a) WIS Energo Moravský Žižkov s. r. o., IČO 28287568, se sídlem v Praze 6, Muchova 242/2, a b) WIS Energo Kladno a. s . , IČO 28873106, se sídlem v Praze 6, Podbabská 1112/13, zastoupených JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 6 508 508 Kč a 13 037 288 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 37/2014, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2016, č. j. 29 Co 49/2016-99, takto:
I. Dovolání se zamítá v rozsahu, v jakém jím byl napaden rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2016, č. j. 29 Co 49/2016-99, potvrzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 11. 2015, č. j. 18 C 37/2014-167, ve věci samé; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
II. Žalobkyně jsou povinny nahradit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Podanou žalobou se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 13 037 288 Kč a žalobkyně b) částky 6 508 508 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené jim porušením práva Evropské unie (dále jen „EU“) nesprávným postupem žalované.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. 18 C 37/2014-167, zamítl návrh na přerušení řízení k předložení předběžné otázky „Soudnímu dvoru Evropských společenství“ (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 13 037 288 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně b) domáhala zaplacení částky 6 508 508 Kč s příslušenstvím (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 4. 2016, č. j. 29 Co 49/2016-99, zamítl návrh na přerušení řízení a položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. Žalobkyně jsou provozovatelkami fotovoltaických elektráren. Výroba elektrické energie byla podporována v souladu se zákonem č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Přijetím zákona č. 402/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, byly v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 zavedeny odvody z elektřiny ze slunečního záření ve výši 26 %, respektive 28 % (dále jen „odvod“). Podle žalobkyň je odvod v rozporu s právem EU a porušuje základní právní zásady uznávané právem EU, zejména zásady ochrany legitimních očekávání, právní jistoty, zákazu diskriminace či zákazu omezování volného pohybu kapitálu podle čl. 63 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), a povinnost řádné implementace směrnic 2001/77/ES, 2009/28/ES a 2005/89/ES. Žalobkyně navrhovaly, aby soud prvního stupně předložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) následující předběžné otázky: „1) Je třeba vykládat principy primárního práva EU, zejména ochranu legitimních očekávání, právní jistoty, zákazu retroaktivity a zákazu diskriminace tak, že zakazují členským státům přijmout vnitrostátní normu, jež v průběhu podpory mění pravidla garantovaná systémem průběžné podpory obnovitelných zdrojů energie v neprospěch účastníků tohoto systému (konkrétně retroaktivně sníží rozsah vyplácené podpory, který byl zákonem členského státu výslovně označen za minimální)? 2) Je třeba směrnici 2001/77/ES o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou (zejména její článek 3 odst. 1 a bod 14 její preambule), směrnici 2009/28/ES o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES (zejména její článek 3 odst. 2 a bod 25 její preambule) a směrnici 2005/89/ES o opatřeních pro zabezpečení dodávek elektřiny a investic do infrastruktury (zejména její článek 3 odst. 1, 2 a 4 a bod 12 její preambule) vykládat v souladu s principy primárního práva EU (zejména ochrany legitimního očekávání, právní jistoty, zákazu retroaktivity a zákazu diskriminace) tak, že nastaví-li členský stát za účelem dosažení uvedenými směrnicemi vymezeného závazného cíle konkrétní systém podpory obnovitelných zdrojů energie, není následně oprávněn tento systém retroaktivně měnit tak, že poruší garance dané subjektům, jež podle tohoto systému již investovaly? 3) Mohou retroaktivní zásahy do nastaveného systému průběžné podpory obnovitelných zdrojů energie, jež mohou odradit investory od investování v tomto odvětví v daném členském státě, představovat opatření, které je v rozporu s článkem 63 odst. 1 SFEU, tedy tzv. svobodou volného pohybu kapitálu? 4) Za jakých podmínek může zásah státu do principu ochrany legitimních očekávání, právní jistoty, zákazu retroaktivity a zákazu diskriminace, jež jsou součástí primárního práva EU, být omluvitelný újmou hrozící veřejnému zájmu? Jak musí být tato hrozící újma kvalifikována?“
5. Soud prvního stupně při právním posouzení základu nároku přihlédl k účelu zákona č. 180/2005 Sb., k důvodové zprávě k zákonu a především k nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, jímž byl zamítnut návrh skupiny senátorů na zrušení zákonných ustanovení o zavedení solárního odvodu pro léta 2011 až 2013. Soud prvního stupně neshledal materiální ani formální podmínky pro postup podle ustanovení §109 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu. Uvedl, že není soudem ve smyslu čl. 267 odst. 3 SFEU, tedy soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, a proto není povinen obrátit se s otázkou výkladu či platnosti předpisu práva EU na SDEU. Takový postup pak ani neshledal v projednávané věci potřebným, neboť problematika solárního odvodu byla předmětem nejen posuzování ústavnosti Ústavním soudem, ale též předmětem správních řízení soudních, která dosáhla až k Nejvyššímu správnímu soudu, v nichž nevyvstaly žádné pochybnosti o rozporu právní úpravy s právem EU. Soud prvního stupně dále připomněl, že nároky uplatněné žalobkyněmi se nemohou odvíjet od ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), neboť činnost Parlamentu České republiky při hlasování o návrhu zákona není úředním postupem ve smyslu §13 OdpŠk (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1220/2007). Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že označené směrnice nemohly založit dostatečně určité individuální právo žalobkyň, a tudíž nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti členského státu EU za škodu vzniklou žalobkyním úhradou předmětných odvodů. Závěrem pak soud prvního stupně uvedl, že by žaloba nemohla obstát ani v případě prokázání tvrzení žalobkyň o likvidačním dopadu solárního odvodu pro ně samotné, neboť takovéto individuální posouzení může být podle stávající judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu předmětem přezkumu v linii správního řízení a správního soudnictví, nikoli v řízení o náhradu škody.
6. Po skutkové stránce vyšel odvolací soud zcela ze zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud se nejprve zabýval návrhem na předložení předběžné otázky SDEU, přičemž nutnost takového postupu neshledal jak po stránce formální, neboť lze-li jeho rozhodnutí napadnout dovoláním, není odvolací soud povinen obrátit se na SDEU s otázkou výkladu či platnosti předpisu práva EU, tak ani po stránce věcné, neboť nastolené otázky shledal dílem formulované nekorektně (vycházejí ze zavádějících premis), dílem jsou pro věc nevýznamné a dílem je odpověď na ně zřejmá z rozhodovací praxe Ústavního soudu. Pokud jde o otázku odpovědnosti státu za škodu, odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že nejde o případ odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. z důvodu neexistence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, ani o odpovědnost členského státu EU za zmenšení majetku postižených žalobkyň porušením komunitárního práva. Podle odvolacího soudu zákonná úprava předmětného odvodu obecné principy práva EU neporušuje, což dovozuje zejména z obsáhlého odůvodnění výše uvedeného nálezu pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, a z dalších soudem prvního stupně zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu, které ze zmíněného plenárního nálezu argumentačně vycházejí. K tvrzenému principu rovnosti a zákazu diskriminace odvolací soud zopakoval, že zákonný odvod dopadl stejně na všechny provozovatele fotovoltaických elektráren, jež byly uvedeny do provozu v daném období. Nešlo tedy o selektivní přístup zákonodárce, který by různým subjektům ve srovnatelném postavení ukládal různé povinnosti. K porušení principů právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, respektive ochrany legitimního majetkového nároku odvolací soud shrnul, že původní zákonem garantovaná podpora výrobců elektřiny z obnovitelných zdrojů byla stanovena v konkrétní hospodářské situaci vyznačující se menším počtem provozovatelů fotovoltaických elektráren a relativně vysokými vstupními náklady. Zákon č. 402/2010 Sb. pak byl přijat v situaci, kdy došlo jak k výraznému nárůstu množství podporovaných zdrojů, tak k výraznému poklesu investičních nákladů na jejich výstavbu. Za této situace se zachování dosavadní výše podpory pro nové investory nejevilo jako únosné ani ekonomicky odůvodněné. Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně správně vysvětlil obsah a účel žalobkyněmi označených směrnic spočívající v tom, aby členské státy ve stanovené době dosáhly požadovaného podílu elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na hrubé spotřebě elektřiny, a tudíž i závěr, že žádná ze směrnic individuální právo žalobkyň nezakládá, je podle odvolacího soudu správný.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnily následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud nesprávně posoudil následující otázky: 1) zda lze principy primárního práva EU definované SDEU (konkrétně princip právní jistoty, ochrany legitimního očekávání a zákazu diskriminace) obsahově ztotožnit s obdobnými pravidly upravenými právem České republiky, 2) zda je odvod v rozporu s principy ochrany legitimního očekávání a právní jistoty, jak byly tyto principy konstituovány judikaturou SDEU, 3) zda je odvod v rozporu s principem zákazu diskriminace, jak byl tento princip konstituován judikaturou SDEU, a 4) zda směrnice 2001/77/ES, 2009/28/ES a 2005/89/ES zakládají individuální práva žalobkyň. Přípustnost dovolání ohledně daných otázek spatřují žalobkyně v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
9. K otázce 1) žalobkyně uvádějí, že rozsudek odvolacího soudu zcela ignoruje, že právo EU je samostatným právním řádem nezávislým na právním řádu členských států, včetně jejich ústavního pořádku, a svévolně odebírá SDEU monopol na jeho interpretaci. Předmětná právní úprava skutečně může být Ústavním soudem aprobována jako souladná s ústavním pořádkem a přitom ze strany SDEU shledána rozpornou s právem EU. Odvolací soud podle žalobkyň žádným způsobem nevyvrátil jejich argumentaci k této otázce detailně popsanou jak v žalobách, tak i v replikách žalobkyň a v jejich odvolání. Tato skutečnost podle nich sama zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a je důvodem pro jeho zrušení.
10. K otázce 2) uvádějí, že ačkoliv směrnice 2001/77/ES a 2009/28/ES příliš konkrétních pravidel pro nastavení podpory neobsahují, což ostatně uvedl i odvolací soud, tak „Zákon OZE“ stanovil jasná pravidla pro určení její výše, diskreci žalované cíleně omezoval stanovením nepřekročitelných zákonných limitů a žalobkyním poskytoval specifické záruky spočívající především v garanci neklesající výše podpory po dobu životnosti fotovoltaických elektráren. Při novelizaci zákona byla tedy žalovaná povinna jednat tak, aby nepoškodila legitimní očekávání dotčených osob na tomto ustanovení založená. Zavedení odvodu znamenalo podle žalobkyň průlom do této základní garance, neboť namísto garantované výše podpory získávaly podporu zkrácenou právě o výši odvodu.
11. V otázce 3) žalobkyně trvají na tom, že odvod porušuje zákaz diskriminace jakožto další z principů primárního práva EU. Právní úprava odvodu dopadá na určitou úzce definovanou skupinu subjektů, tedy ty výrobce solární energie, kteří uvedli své výrobny do provozu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. Ostatní výrobci solární energie ani žádní výrobci energie z jiných (obnovitelných) zdrojů energie přitom žádnému odvodu podrobeni nejsou. Pro takové rozdílné zacházení podle názoru žalobkyň neexistují žádné objektivní důvody, naopak toto zacházení vykazuje zjevné známky svévole.
12. V otázce 4) žalobkyně namítají, že zavedením odvodu došlo ze strany žalované k nesprávné implementaci uvedených směrnic. Tato skutečnost pak podle nich zakládá odpovědnost žalované za jim vzniklou škodu.
13. Žalobkyně dále v dovolání poukazovaly na řadu svých argumentů a námitek, s nimiž se odvolací soud podle jejich názoru vyrovnal nedostatečně, případně vůbec. Poukazovaly také na nedostatečné odůvodnění závěrů, které odvolací soud v napadeném rozsudku učinil. Tyto skutečnosti podle nich zakládají nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a jeho vadu ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
14. Závěrem žalobkyně navrhují Nejvyššímu soudu, pokud by měl pochybnost o tom, zda zavedení a aplikace odvodu byly či nebyly v rozporu s právem EU, aby podle čl. 267 SFEU položil SDEU předběžné otázky, jejichž zodpovězení je podle žalobkyň pro posouzení jejich nároku klíčové a které žádaly položit již po soudu prvního stupně.
15. Žalovaná se k dovolání vyjádřila pouze tak, že se zcela ztotožňuje s napadeným rozsudkem.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolání směřující proti napadenému rozsudku v rozsahu jeho výroku I (tedy výroku, kterým odvolací soud zamítl návrh na přerušení řízení a položení předběžných otázek SDEU) není přípustné, neboť nejde o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí (§237 o. s. ř.), ani o rozhodnutí uvedené v §238a o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
21. Dovolání směřující proti výroku II napadeného rozsudku v rozsahu potvrzení zamítnutí návrhu na přerušení řízení k položení předběžné otázky SDEU výrokem I rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), když v dovolání absentuje jakýkoli dovolací důvod týkající se uvedeného procesního postupu odvolacího soudu a v důsledku toho nutně chybí i vymezení podmínek přípustnosti. Nejvyšší soud proto dovolání i v uvedeném rozsahu odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
22. Ani dovolání směřující proti výroku III napadeného rozsudku neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., a proto je Nejvyšší soud i v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
23. Z uvedených důvodů se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání jen v rozsahu, v jakém jím byl napaden rozsudek odvolacího soudu potvrzující rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
24. Žalobkyněmi prvně uvedená otázka ohledně toho, zda lze ztotožnit principy primárního práva EU (konkrétně princip právní jistoty, ochrany legitimního očekávání a zákazu diskriminace) s obdobnými principy upravenými právem České republiky, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí. V situaci, kdy odvolací soud dovodil nemožnost založení odpovědnosti žalované v režimu zákona č. 82/1998 Sb., mohla žalovaná odpovídat žalobkyním za tvrzenou škodu jen z titulu porušení práva EU, pro jehož výklad není obsah určitých právních zásad nebo institutů v českém právu určující (viz princip autonomního výkladu unijního práva). Toho se však výslovně týkají zbylé dovolací námitky, nikoli námitka první.
25. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES ze dne 27. 9. 2001 o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou (dále jen „směrnice 2001/77/ES“), směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. 4. 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES (dále jen „směrnice 2009/28/ES“) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/89/ES ze dne 18. 1. 2006 o opatřeních pro zabezpečení dodávek elektřiny a investic do infrastruktury (dále jen „směrnice 2005/89/ES“) zakládají individuální práva žalobkyň jako jeden z předpokladů odpovědnosti státu za porušení unijního práva a zda zavedením odvodu došlo k porušení základních principů práva EU, a to principu právní jistoty, legitimního očekávání a zákazu diskriminace, neboť jde o otázky, které dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
26. Dovolání v rozsahu, v jakém bylo připuštěno, není důvodné.
27. Žalobkyně staví svůj nárok na náhradu škody na předpokladu, že zavedením odvodu došlo k porušení práva EU, a to buď tím, že je odvod v rozporu se závazky České republiky plynoucími ze směrnic uvedených v předchozím odstavci nebo s právními zásadami, které jsou součástí práva EU, případně obojím.
28. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, podmínky aplikace principu odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením unijního práva vyplývají a byly jasně vymezeny ustálenou judikaturou SDEU. Existenci náhrady škody jako institutu plynoucího z unijního (tehdy komunitárního) práva vyvodil SDEU již v rozsudku ze dne 19. 11. 1991, ve spojených věcech C-6/90 a C-9/90, Francovich a Bonifaci proti Italské republice [1991], ECR I-05357. SDEU zde připomněl, že Smlouva o EHS (dnes SFEU) vytvořila vlastní právní řád začleněný do právních systémů členských států, jenž zavazuje soudy, a jehož subjekty nejsou jen členské státy, ale rovněž jejich státní příslušníci, jímž právo EU ukládá jak povinnosti, tak práva. Dále v rozhodnutí zdůraznil, že „je věcí vnitrostátních soudů, kterým přísluší v rámci jejich pravomoci uplatňovat ustanovení práva Společenství [Unie], aby zajistily plný účinek těchto norem a poskytovaly ochranu právům, jež tyto normy poskytují jednotlivcům. … Je namístě konstatovat, že plná účinnost norem by byla zpochybněna a že ochrana práv, která přiznávají, by byla oslabena, kdyby jednotlivci neměli možnost získat náhradu škody, jsou-li jejich práva narušena porušením práva Společenství ze strany členského státu. Možnost náhrady škody k tíži členského státu je nezbytná zvláště tehdy, kdy … je plný účinek norem Společenství [Unie] podmíněn činností ze strany státu, a kdy v důsledku toho jednotlivci v případě jeho nečinnosti nemohou uplatnit u vnitrostátních soudů práva, jež jim přiznává právo Společenství.“ Z výše uvedených závěrů tak SDEU dovodil, že zásada odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením práva EU je unijnímu právu vlastní a svůj základ nachází „rovněž v článku 5 Smlouvy [dnes článek 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii], podle něhož členské státy [učiní] veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z práva Společenství [v dnešním znění: ze Smluv nebo z aktů orgánů Unie].“
29. V rozhodnutí ze dne 5. 3. 1996, ve spojených věcech C-46/93 a C-48/93, Brasserie du pêcheur SA, Factortame Ltd a další [1996], ECR I-01029, pak SDEU dále rozvedl, že v případě porušení práva přiznaného jednotlivci přímo normou práva ES (EU) vyplývá právo na náhradu škody z přímého účinku právních norem Unie, jejichž porušením byla vzniklá škoda způsobena. Porušením přímo účinných norem tak vzniká odpovědnost státu za škodu. Jelikož Smlouva o EHS (dnes SFEU) neobsahuje žádné ustanovení, které by výslovně upravovalo důsledky porušení práva přiznaného jednotlivci, musí být odpovědnost státu posuzována se zřetelem na základní zásady právního systému EU.
30. Konkrétní podmínky, za jakých odpovědnost státu za porušení unijního práva dává vzniknout právu jednotlivce na náhradu škody, vyplývají z rozsudku SDEU ze dne 19. 11. 1991, ve spojených věcech C-6/90 a C-9/90, Francovich a Bonifaci proti Italské republice [1991], ECR I-05357, rozsudku SDEU ze dne 5. 3. 1996, ve spojených věcech C-46/93 a C-48/93, Brasserie du pêcheur SA, Factortame Ltd a další [1996], ECR I-01029, a rozsudku SDEU ze dne 30. 9. 2003, ve věci C-224/01, Gerhard Köbler [2003], ECR I-10239, a jsou konstruovány následovně:
a. cílem porušeného právního předpisu je přiznání práv jednotlivcům: právo na náhradu škody jednotlivci tedy vzniká za situace, dopustí-li se členský stát porušení takové normy unijního práva, která ve prospěch tohoto jednotlivce zakládá dostatečně určitelné subjektivní právo nebo chrání jeho právní zájem;
b. porušení musí být dostatečně závažné, přičemž míra závažnosti se v podmínkách unijního práva vykládá v závislosti na rozsahu volného uvážení svěřeného daným předpisem vnitrostátnímu orgánu. Dostatečná závažnost porušení je přitom ustálenou judikaturou SDEU definována tak, že vzniká za okolností, kdy rozhodující orgán zjevně a závažně překročil meze své diskreční pravomoci (srov. rozsudek SDEU ze dne 4. 7. 2000, ve věci C-352/98, Laboratoires Pharmaceutiques Bergaderm SA a Jean-Jacques Goupil [2000], ECR I-05291). V případě Brasserie du pêcheur SA, Factortame Ltd a další bylo SDEU vymezeno, že „mezi skutečnosti, ke kterým musí příslušný soud v tomto ohledu přihlédnout, patří především stupeň jasnosti a přesnosti porušené normy, rozsah prostoru pro uvážení, který tato norma ponechává orgánům státu nebo Společenství [Unie], úmyslná nebo neúmyslná povaha spáchaného protiprávného jednání a vzniklé škody, omluvitelnost nebo neomluvitelnost případného nesprávného právního posouzení, skutečnost, že k opomenutí mohlo přispět chování orgánu Společenství [Unie], přijetí nebo zachování vnitrostátních opatření nebo zvyklostí, které jsou v rozporu s právem Společenství [Unie]“ (srov. rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 1996, ve spojených věcech C-46/93 a C-48/93, Brasserie du pêcheur SA, Factortame Ltd a další [1996], ECR I-01029, odst. 56). Východiskem pro zjištění, zda je porušení unijního práva, kterého se členský stát dopustil, dostatečně závažné, je tedy zjištění, jakou mírou volného uvážení disponoval, respektive jaké měl pravomoci ve vztahu k výkladu a aplikaci unijního práva. Platí přitom závislost, že tam, kde orgán disponuje širokou mírou uvážení, je porušení závažné, rovná-li se zjevnému a závažnému porušení mezí tohoto uvážení, a naopak, tam, kde je míra uvážení omezená, nebo vůbec neexistuje, je závažnost konstituována již porušením unijního práva samým o sobě (srov. MALÍŘ, Jan. Odpovědnost členských států za škodu v právu Evropské unie. Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2008, s. 107);
c. mezi porušením povinnosti ze strany členského státu a škodou způsobenou poškozenému musí existovat příčinná souvislost. V rámci posuzování příčinné souvislosti je přitom, na základě judikatury SDEU, třeba zkoumat, zda nedošlo k narušení příčinné souvislosti jednáním či opomenutím jiného subjektu práva nebo zásahem vyšší moci (srov. rozhodnutí SDEU ze dne 15. 6. 1999, ve věci C-140/97, Rechberger a další [1999], ECR I-03499), anebo tím, že poškozený sám ke vzniku škody přispěl svým jednáním či opomenutím, případně tím, že nesplnil svou zmírňovací povinnost ve vztahu ke škodě.
31. Všechny tři podmínky (porušení unijního právního předpisu přiznávajícího práva jednotlivci, dostatečně závažné porušení, příčinná souvislost mezi porušením právního předpisu a škodou) musí být splněny kumulativně a platí pro jakýkoli způsob porušení unijního práva, jsou tedy nutné a zároveň postačující pro to, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu škody (srov. rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 1996, ve spojených věcech C-46/93 a C-48/93, Brasserie du pêcheur SA, Factortame Ltd a další [1996], ECR I-01029, bod 51, rozsudek SDEU ze dne 19. 3. 1991, ve věci C-202/88, British Telecommunication [1991], ECR I-01223, bod 38, rozsudek SDEU ze dne 23. 5. 1996, ve věci C-5/94, Hedley Lomas [1996], ECR I-02553, bod 24, rozsudek SDEU ze dne 22. 6. 2011, ve věci C-346/09, Denkavit Nederland BV a další [2011], ECR I-05517, bod 47, rozsudek SDEU ze dne 18. 1. 2001, ve věci C-150/99, Stockholm Lindöpark [2001], ECR I-00493, bod 36, rozsudek SDEU ze dne 25. 1. 2007, ve věci C-278/05, Carol Marilyn Robins a další [2007], ECR I-01053, bod 69, rozsudek SDEU ze dne 24. 3. 2009, ve věci C-445/06, Danske Slagterier [2009], ECR I-02119, bod 20, či nejnověji rozsudek SDEU ze dne 26. 1. 2010, ve věci C-118/08, Transportes Urbanos y Servicios Generales SAL [2010], ECR I-00635, bod 30 části D).
32. S ohledem na výše uvedené je třeba posoudit, zda zavedením odvodu došlo k porušení práv žalobkyň přiznaných jim právem EU. Žalobkyně na tuto otázku odpovídají kladně a odkazují přitom na směrnice 2001/77/ES, 2009/28/ES a 2005/89/ES.
33. Směrnice 2001/77/ES měla za účel podporovat zvýšení příspěvku obnovitelných zdrojů energie k výrobě elektřiny na vnitřním trhu s elektřinou a vytvořit základnu pro odpovídající budoucí rámec Společenství (viz čl. 1 směrnice). V bodě 14 úvodních ustanovení směrnice, kterého se žalobkyně dovolávají, bylo uvedeno: Členské státy provozují na vnitrostátní úrovni různé systémy podpory obnovitelných zdrojů energie, včetně zelených osvědčení, investiční pomoci, osvobození od daně nebo snížení daně, vrácení daně a programů přímé cenové podpory. Důležitým prostředkem k dosažení účelu této směrnice je zaručit řádné fungování těchto systémů, dokud nezačne fungovat rámec Společenství, aby byla zachována důvěra investorů.
34. Směrnice 2001/77/ES byla s účinností od 1. 4. 2010 v převážném rozsahu nahrazena směrnicí 2009/28/ES, jejímž cílem je stanovit společný rámec pro podporu energie z obnovitelných zdrojů tím, že stanoví závazné národní cíle, pokud jde o celkový podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie.
35. Soudní dvůr Evropské unie se výkladem posledně uvedené směrnice, který se s ohledem na kontinuitu právní úpravy uplatní i ve vztahu k prvně uvedené směrnici, zabýval v rozsudku ze dne 20. 9. 2017, ve spojených věcech C-215/16, C-216/16, C-220/16 a C-221/16, v řízeních Elecdey Carcelen SA (C-215/16), Energías Eólicas de Cuenca SA (C-216/16), Iberenova Promociones SAU (C-220/16), Iberdrola Renovables Castilla La Mancha SA (C-221/16) proti Comunidad Autónoma de Castilla-La Mancha, jejichž předmětem bylo zaplacení poplatku, který zatěžuje větrné elektrárny určené na výrobu elektrické energie. Předkládající soud se mimo jiné tázal, zda je uvedený poplatek v souladu s cílem, který sleduje směrnice 2009/28, neboť cílem této směrnice je podporovat a rozvíjet spotřebu energií z obnovitelných zdrojů tím, že zejména umožňuje členským státům zavést „režim podpor“, který je definován v čl. 2 druhém pododstavci písm. k) této směrnice. Takovýto poplatek, který se platí kromě dalších obecných a zvláštních daní zatěžujících výrobu energie, by mohl podle předkládajícího soudu narušit závazné národní cíle, které jsou uvedeny v čl. 3 odst. 1 až 3 uvedené směrnice, ve spojení s přílohou I této směrnice, pokud jde o podíl energie z obnovitelných zdrojů v roce 2020.
36. Soudní dvůr Evropské unie v uvedeném rozsudku v bodech 26 až 33 připomněl, že „ směrnice 2009/28, jak vyplývá z jejího článku 1, má za cíl stanovit společný rámec pro podporu energie z obnovitelných zdrojů tím, že stanoví závazné národní cíle, pokud jde o celkový podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie.
Členské státy tak mají podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2009/28 povinnost zajistit, aby se v roce 2020 podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie rovnal alespoň celkovému národnímu cíli, který je uveden v příloze I části A této směrnice a který musí být v souladu s cílem, jenž spočívá v dosažení nejméně 20% podílu energie z obnovitelných zdrojů.
Členské státy jsou kromě toho podle čl. 3 odst. 2 uvedené směrnice povinny zavést opatření, která účinným způsobem zajistí, aby se podíl energie z obnovitelných zdrojů rovnal podílu uvedenému v ‚orientačním plánu‘ stanoveném v příloze I části B směrnice nebo ho překračoval.
Za účelem dosažení těchto cílů mohou členské státy podle čl. 3 odst. 3 směrnice 2009/28 použít ‚režimy podpor‘ ve smyslu čl. 2 druhého pododstavce písm. k) této směrnice, a poskytnout tak zejména investiční pomoc, osvobození od daně nebo snížení daně, vrácení daně nebo stanovit povinnost využívat energii z obnovitelných zdrojů.
Je však třeba konstatovat, že žádné z těchto ustanovení nezakazuje členským státům stanovit takový poplatek, jako je ten, o který se jedná ve věci v původním řízení, který zatěžuje větrné generátory určené na výrobu elektrické energie.
Jak vyplývá ze samotného znění čl. 3 odst. 3 směrnice 2009/28, a zejména z výrazu ‚mohou‘, nejsou členské státy vůbec povinny zavést za účelem podpory využívání energie z obnovitelných zdrojů režimy podpory, a a fortiori, pokud se rozhodnou takovéto režimy zavést, nemusí to být to být formou osvobození od daně nebo snížení daně.
Členské státy tedy disponují určitým prostorem pro uvážení, pokud jde o opatření, která považují za vhodná k dosažení závazných národních cílů stanovených v čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice 2009/28 ve spojení s přílohou I této směrnice.
Možnost členských států stanovená v čl. 3 odst. 3 směrnice 2009/28 zavést režimy podpor, které jsou určeny na podporu využívání energie z obnovitelných zdrojů, například formou osvobození od daně nebo snížení daně, proto neznamená, že tyto státy nemohou zdanit podniky rozvíjející takovéto zdroje energie, zejména větrné generátory určené na výrobu elektrické energie.“
37. V bodech 38 až 41 uvedeného rozsudku SDEU dodal, že „ zvýšení využívání obnovitelných zdrojů energie pro výrobu elektřiny sice představuje jeden z důležitých prvků balíčku opatření nezbytných ke snížení emisí skleníkových plynů, které představují jednu z hlavních příčin klimatických změn, proti kterým se Evropská unie a její členské státy zavázaly bojovat, a pro plnění zejména Kjótského protokolu a Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu. Takovéto zvýšení slouží také k ochraně zdraví a života osob a zvířat, jakož i ochraně rostlin, což jsou důvody obecného zájmu uvedené v článku 36 SFEU. Kromě toho z čl. 194 odst. 1 písm. c) SFEU vyplývá, že rozvoj obnovitelných zdrojů energie je jedním z cílů, jimiž je vedena politika Unie v oblasti energetiky (rozsudek ze dne 1. července 2014, Ålands Vindkraft, C-573/12, EU:C:2014:2037, body 78 až 81).
Nelze přitom vyloučit, že takový poplatek, jako je ten, o který se jedná ve věci v původním řízení, může učinit výrobu a využívání větrné energie méně atraktivním, jakož i ohrozit jeho rozvoj.
Nicméně, i pokud by se připustilo, že tento poplatek, nehledě na jeho regionální dosah a skutečnost, že se týká jen jednoho obnovitelného zdroje energie, může vést k tomu, že dotyčný členský stát nesplní závazný národní cíl stanovený v příloze I části A směrnice 2009/28, znamenalo by to nanejvýš porušení povinností, které pro tento členský stát vyplývají z této směrnice, aniž by zavedení takovéhoto poplatku mohlo být samo o sobě považováno za neslučitelné s uvedenou směrnicí, protože členské státy, jak již bylo uvedeno v bodě 32 tohoto rozsudku, disponují při naplňování uvedeného cíle určitým prostorem pro uvážení, s výhradou, že dodržují základní svobody zaručené Smlouvou o FEU.“
38. Z uvedeného je zřejmé, že samotné zatížení žalobkyň odvodem není v rozporu s cíly směrnice 2001/77/ES, ani směrnice 2009/28/ES. Dále je zřejmé, že směrnice nezakládají přímé právo jednotlivcům, neboť státy mají při naplňovaní cílů směrnice určitý prostor pro uvážení a případné pochybení při tomto uvážení by vedlo výlučně k založení odpovědnosti státu za porušení jeho závazku z unijního práva vůči EU, nikoli vůči jednotlivcům.
39. To stejné pak platí pro směrnici 2005/89/ES, podle jejíhož čl. 1 tato směrnice stanoví opatření, která se zaměřují na zajištění zabezpečení dodávek elektřiny pro řádné fungování vnitřního trhu s elektřinou a zajištění: a) dostatečné úrovně výrobní kapacity, b) dostatečné rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou, a c) vhodné úrovně propojení mezi členskými státy pro rozvoj vnitřního trhu (odst. 1). Tato směrnice vytváří rámec, uvnitř něhož mají členské státy definovat průhledné, stabilní a nediskriminační politiky zabezpečení dodávek elektřiny, které by byly slučitelné s požadavky konkurenčního vnitřního trhu s elektřinou (odst. 2). Z uvedeného je zřejmé, že i směrnice 2005/89/ES se obrací výhradně na členské státy (srov. zejm. čl. 1 odst. 2), aniž by zakládala konkrétní práva jednotlivcům .
40. Soudní dvůr Evropské unie ve své judikatuře opakovaně připomněl, že zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání jsou součástí právního řádu Společenství. Z tohoto důvodu musejí být dodržovány orgány Společenství, ale též členskými státy při výkonu pravomocí, které jim byly svěřeny směrnicemi Společenství (viz v tomto smyslu zejména rozsudky SDEU ze dne 3. 12. 1998, ve věci C-381/97, Belgocodex SA [1998], ECR I-08153, bod 26, ze dne 26. 4. 2005, ve věci C-376/02 , „Goed Wonen“ [2005], ECR I-03445, bod 32, jakož i ze dne 21. 2. 2008, ve věci C-271/06, Netto Supermarkt GmbH & Co. OHG [2008], ECR I-00771, bod 18).
41. Z toho vyplývá, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava v zákoně č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, jejímž cílem je provést ustanovení směrnice 2001/77/ES do českého právního řádu, musí dodržovat tyto obecné zásady práva Společenství.
42. Podle ustálené judikatury SDEU je však pouze věcí předkládajícího soudu, aby přezkoumal, zda je takováto vnitrostátní právní úprava v souladu s uvedenými zásadami (viz zejména rozsudky SDEU ze dne 11. 5. 2006, ve věci C-384/04, Federation of Technological Industries a další [2006], ECR I-04191, bod 34, ze dne 14. 9. 2006, ve spojených věcech C-181/04 až C-183/04, Elmeka NE [2006], ECR I-08167, body 35 a 36, jakož i ze dne 17. 7. 2008, ve věci C-347/06, ASM Brescia SpA [2008], ECR I-05641, bod 72).
43. Podle ustálené judikatury SDEU zásada právní jistoty, jejímž logickým důsledkem je zásada ochrany legitimního očekávání, vyžaduje jednak, aby právní pravidla byla jasná a přesná, a jednak, aby jejich použití bylo pro právní subjekty předvídatelné (viz zejména rozsudky SDEU ze dne 15. 2. 1996, ve věci C-63/93, Fintan Duff a další [1996], ECR I-00569, bod 20, ze dne 18. 5. 2000, ve věci C-107/97, Max Rombi a Arkopharma SA [2000], ECR I-03367, bod 66, jakož i ze dne 7. 6. 2005, ve věci C-17/03, VEMW a další [2005], ECR I-04983, bod 80). Tento požadavek je třeba zvlášť přísně dodržovat, pokud jde o právní úpravu, která může přinášet finanční zatížení, aby bylo dotčeným osobám umožněno se s určitostí seznámit s rozsahem povinností, jež jsou jim uloženy (viz rozsudek SDEU ze dne 29. 4. 2004, ve věci C-17/01, Walter Sudholz [2004], ECR I-04243, bod 34).
44. Pokud jde o jasnost a přesnost, nemá Nejvyšší soud pochyb o tom, že tento požadavek právní úprava zavádějící odvod splnila.
45. Podle judikatury SDEU zásada právní jistoty nevyžaduje, aby nedošlo k legislativním změnám, ale spíše vyžaduje, aby zákonodárce přihlédnul ke zvláštní situaci hospodářských subjektů a případně stanovil, že se nová právní pravidla použijí s určitými úpravami (viz výše uvedený rozsudek SDEU, ve věci C-17/03, VEMW a další , bod 81).
46. V rozsudku ze dne 10. 9. 2009, ve věci C-201/08, Plantanol GmbH & Co. KG proti Hauptzollamt Darmstadt [2009], ECR I-08343, který se týkal obdobné situace, v níž se v důsledku zavedení odvodu ocitly žalobkyně, když v tam posuzované věci bylo odňato původně přiznané osvobození od daně, SDEU k principu legitimního očekávání v bodech 52 až 57 dále uvedl:
„Je třeba připustit, že takový hospodářský subjekt, jako je žalobkyně v původním řízení, který zahájil svou činnost za platnosti režimu osvobození od daně ve prospěch biopaliv, dotčeného ve věci v původním řízení, a jenž za tím účelem učinil nákladné investice, může být považován za subjekt, jehož zájmy jsou dotčeny předčasným zrušením tohoto režimu, a to tím spíše, pokud je toto zrušení provedeno náhlým a nepředvídatelným způsobem, aniž by mu byl ponechán čas nezbytný ke přizpůsobení se nové právní situaci.
Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že možnost dovolávat se ochrany legitimního očekávání má každý hospodářský subjekt, u kterého vzbudil vnitrostátní orgán důvodné naděje. Pokud však opatrný a obezřetný hospodářský subjekt je s to předvídat přijetí opatření, které se může dotknout jeho zájmů, nemůže se dovolávat takovéto zásady, pokud je toto opatření přijato. Navíc hospodářské subjekty nemají důvod k tomu, aby mohly legitimně očekávat, že bude zachován existující stav, který může být změněn v rámci posuzovací pravomoci vnitrostátních orgánů (viz v tomto smyslu zejména rozsudek ze dne 15. 7. 2004, Di Lenardo a Dilexport, C-37/02 a C-38/02, Sb. rozh. s. I-6911, bod 70 a citovaná judikatura, jakož i rozsudek ze dne 7. 9. 2006, Španělsko v. Rada, C-310/04, Sb. rozh. s. I-7285, bod 81).
Pokud jde o očekávání, které může mít osoba povinná k dani ohledně daňového zvýhodnění, Soudní dvůr v tomto ohledu již rozhodl, že pokud směrnice v daňové oblasti ponechává členským státům široké pravomoci, nemůže být změna právních předpisů přijatá v souladu se směrnicí považována za nepředvídatelnou (viz rozsudek ze dne 29. 4. 2004, Gemeente Leusden a Holin Groep, C-487/01 a C-7/02, Recueil, s. I-5337, bod 66).
Přitom jak vyplývá z bodů 33 až 37 tohoto rozsudku, členské státy disponují širokou posuzovací pravomocí, pokud jde o opatření, která mají přijmout za účelem dosažení cílů stanovených v čl. 3 odst. 1 písm. b) směrnice 2003/30, a mimo jiné mohou za tímto účelem stanovit pro společnosti zpracovávající ropu povinný procentní podíl biopaliv.
Proto pokud je předmětem vnitrostátní právní úpravy, která zrušila dotčený režim osvobození od daně, uložit dodržování povinného minimálního podílu biopaliv v pohonných hmotách, nemůže být vyžadováno, aby uvedené zrušení, v rozporu s tím, co navrhuje předkládající soud, bylo podmíněno výjimečnými okolnostmi.
Nicméně je věcí předkládajícího soudu, aby určil, zda opatrný a obezřetný hospodářský subjekt mohl předvídat možnost takového zrušení v takovém kontextu, jako je kontext ve věci v původním řízení. Pokud jde o režim stanovený vnitrostátní právní úpravou, uvedený soud musí celkově a konkrétně posoudit, zda bylo náležitě respektováno legitimní očekávání hospodářských subjektů, s přihlédnutím ke způsobům poskytování informací běžně používaným členským státem, který tuto právní úpravu přijal, a k okolnostem projednávané věci (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek ‚Goed Wonen‘, bod 43).“
47. V posuzované věci bylo již dříve vysvětleno, že český zákonodárce měl širokou posuzovací pravomoc při implementaci směrnice 2001/77/ES i směrnice 2009/28/ES. Změna právních předpisů spočívající v zavedení odvodu, který není se směrnicemi v rozporu, nemohlo být proto pro žalobkyně nepředvídatelné.
48. Nadto otázka porušení principu legitimního očekávání a právní jistoty ve vztahu k odvodu již byla v českém právu s konečnou platností vyřešena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, a to v neprospěch přesvědčení žalobkyň (srov. zejm. bod 71 a 72 odůvodnění nálezu). Tímto nálezem, s jehož odůvodněním souhlasí, je přitom Nejvyšší soud vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
49. Lze tedy učinit další dílčí závěr, že zavedením odvodu nebyla porušena zásada legitimního očekávání a právní jistoty, jak jsou obsaženy v právu EU.
50. Zásada rovného zacházení a zákazu diskriminace je zakotvena zejména v čl. 20 a 21 Listiny základních práv Evropské unie, které jsou určeny členským státům, pokud provádějí unijní právo (srov. čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie). Jestliže tedy Česká republika zavedla odvod v rámci implementace směrnice 2001/77/ES a směrnice 2009/28/ES, bylo její povinností při tom dodržovat zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace (k tomu srov. rozsudek SDEU ze dne 26. 9. 2013, ve věci C-195/12, Industrie du bois de Vielsalm & Cie (IBV) SA proti Région wallonne , body 48 až 51). Podle ustálené judikatury SDEU zásada rovného zacházení a zákazu diskriminace vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (viz zejména rozsudky ze dne 16. 12. 2008, ve věci C-127/07, Arcelor Atlantique et Lorraine a další [2008], ECR I-09895, bod 23, ze dne 12. 5. 2011, ve věci C-176/09, Lucembursko proti Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie [2011], ECR I-03727, bod 31, jakož i ze dne 21. 7. 2011, ve věci C-21/10, Károly Nagy [2011], ECR I-06769, bod 47). Případné porušení zásady rovného zacházení z důvodu odlišného zacházení předpokládá, že dotčené situace jsou srovnatelné s ohledem na veškeré prvky, které je charakterizují (viz zejména výše citovaný rozsudek SDEU, ve věci C-127/07, Arcelor Atlantique et Lorraine a další , bod 25).
51. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93, Pl. ÚS 36/93, Pl. ÚS 5/95, Pl. ÚS 33/96, Pl. ÚS 15/02) vyložil obsah ústavního principu rovnosti. Ztotožnil se v nich s chápáním rovnosti, jak ji vyjádřil Ústavní soud ČSFR v nálezu pléna ze dne 8. 10. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 22/92 (publikovaném pod číslem 11/1994 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČSFR). Ústavní soud ČSFR v něm pojal rovnost jako kategorii relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. Tento závěr vyplývá i z úpravy článků 1 až 4 zařazených pod obecná ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Článek 1 Listiny, jehož porušení je výslovně namítáno, nelze vykládat izolovaně od dalších obecných článků 2 až 4 Listiny, ale naopak je nutno pojmout je jako jediný celek. Z úpravy těchto obecných ustanovení je zřejmé, že základní chráněné hodnoty vyjmenované v článku 3 Listiny nekoncipoval ústavodárce jako absolutní. Totéž odráží i ustanovení článku 4 Listiny, který přímo předpokládá existenci zákonem stanovených povinností a omezení, ale i článek 2 odst. 3 Listiny, v němž se předvídá možnost uložit určité povinnosti či omezení. Rovněž mezinárodní instrumenty o lidských právech a mnohá rozhodnutí mezinárodních kontrolních orgánů vycházejí z toho, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení došlo, musí být splněno několik podmínek: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup. Ústavní soud tímto odmítl absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále konstatoval: "rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy" (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 36/93). Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první spatřuje přitom ve vyloučení libovůle. Hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřeného v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 7. 6. 1995 ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95: "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, například práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, některého z politických práv podle čl. 17 a následující Listiny apod." (shodně nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 11. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 5/95). Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu, zakládajícího nerovnost, je tedy tímto založené dotčení některého ze základních práv a svobod.
52. Ze srovnání judikatury SDEU a Ústavního soudu je zřejmé, že jak unijní, tak i české právo chápou princip rovného zacházení a zákazu diskriminace shodně.
53. Otázka porušení principu rovného zacházení a zákazu diskriminace ve vztahu k odvodu již byla s konečnou platností vyřešena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, a to v neprospěch přesvědčení žalobkyň (srov. zejm. bod 71 a 72 odůvodnění nálezu). Tímto nálezem, s jehož odůvodněním souhlasí, je přitom Nejvyšší soud vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a pro stručnost na ně odkazuje.
54. Lze tedy učinit další dílčí závěr, že zavedením odvodu nebyla porušena zásada zákazu diskriminace, jak je obsažena v právu EU.
55. Nejvyšší soud nevyhověl návrhům žalobkyň na přerušení řízení a položení žádosti o zodpovězení předběžné otázky SDEU. Otázka č. 3 týkající se čl. 63 odst. 1 SFEU nebyla žalobkyněmi učiněna předmětem dovolacího řízení a jde tedy o otázku, která nebyla pro posouzení dovolání významná. Odpověď na otázky č. 1, 2 a 4 je zjevná z ustálené judikatury SDEU, tedy jde o tzv. acte éclairé, s výjimkou otázky, zda směrnice 2005/89/ES zakládá konkrétní práva jednotlivcům. Odpověď na ni je však jasná do té míry, že nezůstává prostor pro jakoukoli rozumnou pochybnost (tzv. acte clair). Z uvedeného je zřejmé, že Nejvyššímu soudu nevznikla podle čl. 267 SFEU povinnost předběžné otázky SDEU položit (srov. rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità [1982], ECR 03415).
56. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami řízení zatíženo nebylo.
57. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.“
58. Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo takovou vadou odůvodnění, která by žalobkyním bránila v uplatnění opravného prostředku a neztotožnil se proto s jejich názorem o vadě nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
VI. Závěr
59. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyň podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. v rozsahu, v jakém jím byl napaden rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2016, č. j. 29 Co 49/2016-99, potvrzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 11. 2015, č. j. 18 C 37/2014-167, ve věci samé, zamítl; ve zbylém rozsahu dovolání podle §243c odst. 1 odmítl.
60. S ohledem na výsledek dovolacího řízení jsou žalobkyně povinny nahradit žalované společně a nerozdílně náklady tohoto řízení (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč [§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu