ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.829.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 829/2019-397
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Elektrobazar s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Novoveská 535/7, PSČ 709 00, IČO 25866885, zastoupené JUDr. Martinem Uzsákem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, proti žalované ELEKTROWIN a.s., se sídlem v Praze 4, Michelská 300/60, PSČ 140 00, IČO 27257843, zastoupené Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, PSČ 110 00, o zaplacení částky 22 208 878 Kč s příslušenstvím, o odměnu ustanoveného advokáta za zastupování žalobkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 9/2014, o dovolání zástupce žalobkyně JUDr. Martina Uzsáka, LL.M., zastoupeného Mgr. Borisem Achmedovem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2018, č. j. 3 Cmo 121/2018-336, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 6. 2016, č. j. 32 Cm 9/2014-152, přiznal JUDr. Martinu Uzsákovi, LL.M., jako soudem ustanovenému zástupci žalobkyně odměnu za zastupování ve výši 19 239 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o tom, že žalobkyně je povinna zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 1 924 Kč (výrok pod bodem II).
K odvolání zástupce žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 8. 2018, č. j. 3 Cmo 121/2018-336, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal zástupce žalobkyně (dále také jen „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně na vyřešení otázky, která by měla být vyřešena jinak. Konkrétně předkládá otázku aplikace ustanovení §12a odst. 1 a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), při určování výše odměny ustanoveného zástupce v občanském soudním řízení.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na aplikaci předmětných ustanovení podzákonného předpisu, ačkoliv jsou dle jeho názoru zřejmě v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Uvádí, že ustanovení §12a advokátního tarifu nahradilo dřívější ustanovení §15a advokátního tarifu, které snižovalo odměnu advokáta ve zde uvedených věcech o 10 %. Trvání této úpravy mělo být dle politických prohlášení omezeno na jeden rok, zůstala však v platnosti až do konce roku 2010. Ustanovení §15a advokátního tarifu přitom bylo do tohoto předpisu začleněno vyhláškou č. 235/1997 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 10. 1997, přičemž důvodem tohoto právního předpisu byla reakce českého státu na škody způsobené povodněmi a solidarita České advokátní komory vzhledem k nepředvídatelným a značným výdajům státu v souvislosti se škodami vzniklými v důsledku povodní. Dovolatel však namítá, že v současné době nemá §12a advokátního tarifu žádné opodstatnění a zasahuje do ústavně zaručených práv advokáta, v širším smyslu pak i do práv účastníka řízení na řádnou obhajobu a spravedlivý proces. Výše odměny advokáta jako ustanoveného zástupce je bezdůvodně limitována, ačkoliv v případě jeho pochybení výše případné náhrady škody limitována není, vzniká tedy značná disproporce mezi odpovědností advokáta a odměnou přiznávanou na základě dotčených ustanovení advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů v projednávané věci postavily svá rozhodnutí na aplikaci ustanovení rozporných s ústavním pořádkem České republiky, je tedy jejich právní posouzení nesprávné, přičemž dovolatel byl dle svého tvrzení těmito rozhodnutími zkrácen o odměnu odpovídající částce 175 038,60 Kč.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání zástupce žalobkyně rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že z obsahu dovolání se podává, že dovolání JUDr. Martina Uzsáka, LL.M. směřuje proti shora označenému usnesení odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, jímž bylo rozhodnuto odměně JUDr. Martina Uzsáka, LL.M., jako soudem ustanoveného zástupce žalobkyně. Usnesením odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a za splnění podmínek podle §241 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 854/2017, vyslovil, že v soudní praxi se ustanovení §12a advokátního tarifu uplatňuje i v případech, kdy se tarifní hodnota odvozuje od výše peněžitého plnění, jehož se úkon právní služby týká; zejména tam je totiž opodstatněna limitace sazby za úkon právní služby částkou 5 000 Kč, neboť zde jinak hodnota odměny za úkon standardně lineárně roste spolu s hodnotou sporu. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu – mj. na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 2801/11, z jehož odůvodnění vyplývá zejména důraz na legitimní očekávání, že odměna právního zástupce bude vypočtena na základě platných právních předpisů. V návaznosti na tyto závěry pak Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení §12a advokátního tarifu je platnou součástí právního řádu a právě tím požadovaným pravidlem pro určení odměny právního zástupce, což respektoval i Ústavní soud ve svých usneseních ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 559/16, a ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1213/17. Znění tohoto ustanovení je přitom poměrně jednoznačné a nedává příliš prostoru pro pochybnosti o jeho smyslu.
Tyto závěry dopadají i na nyní projednávanou věc, kdy dovolatel brojí proti aplikaci ustanovení §12a advokátního tarifu při určení výše odměny za zastupování žalobkyně v občanském soudním řízení , přičemž se i zde jedná o případ, kdy byla tarifní hodnota odvozována od výše peněžitého plnění, jehož se úkony právní služby týkaly .
Ve vztahu k argumentaci dovolatele týkající se namítané protiústavnosti §12a advokátního tarifu lze dále poukázat na závěry Ústavního soudu vyjádřené v jeho usnesení ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 2488/17, kterým odmítl ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení §12a odst. 1 advokátního tarifu, přičemž zde konstatoval, že předmětné ustanovení nevyvolává kolizi s ústavním pořádkem České republiky, případně se zákonem. Doplnil dále, že odpadnutí důvodů vedoucích ke vzniku právní normy, případně změna společenské situace, nejsou samy o sobě dostatečnými důvody k vyslovení protiústavnosti ustanovení normativní povahy. Mohou to být důvody ospravedlňující normotvůrce k jejich revizi či ke změně právní úpravy, ale nejsou důvodem k realizaci pravomoci svěřené Ústavnímu soudu ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy. Na tyto závěry přitom Ústavní soud odkázal rovněž ve svém usnesení ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 534/18, kterým odmítl ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení §12a advokátního tarifu.
K otázce ústavnosti dotčeného ustanovení se Ústavní soud stručně vyjádřil rovněž v usnesení ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 3558/17, kde poznamenal, že nepovažuje ustanovení §12a advokátního tarifu bez dalšího za protiústavní. Vyšel přitom z již dříve formulovaného názoru (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3460/11), že na výkon advokacie nelze nahlížet jen jako na způsob obživy, ale že jde rovněž o službu společnosti. Ta může být v některých případech vykonávána za sníženou odměnu nebo dokonce bez nároku na odměnu.
Odvolací soud se tedy při řešení otázky aplikace ustanovení §12a advokátního tarifu při určení výše odměny ustanoveného zástupce za zastupování žalobkyně neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, ani od judikatury Ústavního soudu.
Nejvyšší soud dále uzavírá, že neshledává důvody, jež by svědčily ve prospěch odchýlení se od jeho stávající judikatury v nyní projednávané věci.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání zástupce žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu