ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.871.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 871/2020-325
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Concentré, s. r. o. , sídlem Maše Haľamovej 4409/3, Martin, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 46177434, podnikající na území České republiky prostřednictvím Concentré, s. r. o. - organizační složka, se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, identifikační číslo osoby 01639269, zastoupené Mgr. Martinem Valo, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 810/104, proti žalované iSTEP CE s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Karolinská 650/1, identifikační číslo osoby 24315729, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, o zaplacení 240.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 63/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 39 Co 223/2019-306, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 3. 4. 2018, č. j. 22 C 63/2016-272, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 240.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže určeným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba o zaplacení částky 240.000 Kč s příslušenstvím se zamítá (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., konkrétně v otázce, „zda je žalovaná povinna vyplatit dovolatelce paušální odměnu sjednanou ve smlouvě o spolupráci bez ohledu na rozsah poskytnutého plnění, a to i po dobu výpovědní lhůty, kdy žalovaná neposkytovala součinnost.“.
K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Překládá-li dovolatelka dovolacímu soudu otázku, „zda je žalovaná povinna vyplatit dovolatelce paušální odměnu sjednanou ve smlouvě o spolupráci bez ohledu na rozsah poskytnutého plnění, a to i po dobu výpovědní lhůty, kdy žalovaná neposkytovala součinnost“, nezakládá jejím prostřednictvím přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se takovou otázkou nezabýval a napadené rozhodnutí na jejím řešení nezávisí. Ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. se tedy nejedná o otázku, která by v dané věci mohla založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Odvolací soud v této věci dospěl k závěru, že žalobkyni nárok na odměnu po dobu čtyřměsíční výpovědní lhůty nevznikl, neboť z obsahu smluvního ujednání není patrné, že by s ohledem na jeho výklad, konkrétní okolnosti věci, jakož i praxi mezi účastníky bylo možné dovodit, že paušální odměna byla sjednána i pro případ, kdy plnění nebylo poskytováno (viz bod 23 odůvodnění). K názoru žalobkyně, že odměna byla sjednána jako paušální, přičemž žalobkyně byla připravena poskytovat služby po celou dobu trvání smluvního vztahu, odvolací soud uvedl, že odkaz na její připravenost plnit dle smlouvy i po celou dobu výpovědní doby rozhodně akceptovat nelze, když odměna byla sjednána pouze za plnění, avšak nikoliv za připravenost. Dále též uvedl, že skutečností zůstává, že žalobkyně činnost dle pokynů žalované činit nemohla, když jí výslovně bylo uloženo pozastavit činnost a byla jí odebrána potřebná oprávnění k poskytování plnění. Odvolací soud shrnul, že žalovaná se zavázala v čl. 6 odst. 6.1 poskytnout žalobkyni za řádně a včas poskytnuté plnění odměnu ve výši 60.000 Kč (dle dodatku) za každý kalendářní měsíc bezvadného poskytování plnění dle smlouvy. Tato paušální odměna zahrnovala poskytování plnění (smluvně demonstrativně vymezenými činnostmi) v rozsahu 160 hodin měsíčně (čl. 6 odst. 6.2). Žalobkyně však podle skutkových zjištění v rozhodném období čtyř měsíců žádnou činnost pro žalovanou neprovedla, a z tohoto důvodu jí nárok na odměnu nevznikl.
Dospěl-li odvolací soud za pomoci výkladových pravidel obsažených v ustanoveních §35 odst. 2 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.) a §266 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb.) k závěru, že paušální odměna nebyla sjednána pro případ, kdy plnění nebylo poskytováno, nevybočil z limitů výkladu projevu vůle nastavených rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, rozsudek ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 5195/2017). Dle výše uvedené rozhodovací praxe ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku a §266 obchodního zákoníku formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak v případě hledisek subjektivních, tak objektivních) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu pak není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, v nichž se jednalo o skutkově odlišné případy týkající se výkladu smlouvy založené na skutkově jedinečném základě.
Vymezuje-li dovolatelka přípustnost tak, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, pak ani toto její tvrzení přípustnost dovolání nezakládá. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li v dovolání uvedena (minimálně dvě) konkrétní odchylná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se předmětné otázky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016). Takový údaj se však z dovolání nepodává; není z něj patrno, ve kterých rozhodnutích měla být otázka hmotného práva dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 4. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu