ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1053.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1053/2020-359
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce V. Z. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského č. 2784/24, proti žalovanému Z. K. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Radkou Palíškovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Štěchovice č. 1356/12, o zaplacení 100 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 2/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. září 2019, č. j. 58 Co 76/2019-331, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 988 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Radky Palíškové, advokátky se sídlem v Kroměříži, Štěchovice č. 1356/12.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s odůvodněním, že tuto částku zaplatil na soudem stanoveném výživném za dobu od 5. 10. 2010 do 24. 2. 2014 na nezletilou AAAAA (pseudonym), o níž si myslel, že je jeho biologickou dcerou. Biologickým otcem nezletilé je však žalovaný. Soudní rozhodnutí o popření jeho otcovství nabylo právní moci dne 24. 2. 2014.
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 6 C 2/2016-286, žalobu zamítl a uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že z manželství žalobce a L. Š. se narodily tři děti, žalobci bylo rozsudkem uloženo platit výživné na nezletilé pro dobu po rozvodu manželství, výživné na nezletilou AAAAA činilo 2 500 Kč měsíčně. Manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 5. 10. 2010. Vyšel rovněž z toho, že rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 8. 2013, č. j. 8 C 236/2012-107, který nabyl právní moci dne 24. 2. 2014, bylo rozhodnuto, že otcem nezletilé AAAAA není žalobce, nýbrž žalovaný. Soud vzal dále za prokázané tvrzení žalovaného, že platil matce nezletilé na potřeby nezletilé 5 000 Kč měsíčně, a od roku 2006 rovněž založil pro nezletilou účet, na který přispívá 2 000 Kč měsíčně. Soud se dále v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu, který zrušil k odvolání žalobce jeho předchozí rozhodnutí ve věci, zabýval tím, zda platby žalovaného odpovídaly jeho osobním, majetkovým a výdělkovým poměrům, a oprávněným potřebám nezletilé. Na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že žalovaný svou vyživovací povinnost plnil v celém rozsahu. Protože žalovaný po celé posuzované období vyživovací povinnost k nezletilé plnil, nemohl žalobce svými platbami plnit za žalovaného. Uvedené platí pro platby provedené do 31. 12. 2013, posuzováno podle ustanovení §101 odst. 1 zákona o rodině, i pro platby provedené po 1. 1. 2014, posuzováno podle ustanovení §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nad rámec výživného hradil žalovaný i zájmové aktivity nezletilé a rodinné dovolené. Mimo to, žalobce zcela neprokázal, že na výživném na nezletilou AAAAA zaplatil celou částku 100 000 Kč, když některé platby nedosahovaly výše stanovené soudním rozhodnutím, a žalobce neprokázal, že určitá poměrná část připadá právě na výživné pro nezletilou AAAAA. Jde-li o dvě platby ve výši 34 500 Kč a 15 000 Kč zaslané na jiný účet než ostatní platby výživného, neprokázal žalobce, že tyto platby představovaly výživné, a nikoli vypořádání společného jmění manželů. Pokud se matka nezletilé domáhala některých dávek výživného na žalobci i formou exekuce, nemá to žádných důsledků pro posouzení nároku žalobce proti žalovanému.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, č. j. 58 Co 76/2019-331, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud po doplnění dokazování uzavřel, že soud prvního stupně na výživné správně započetl i částku 2 000 Kč měsíčně, kterou žalovaný neplatil matce nezletilé, ale přímo na účet nezletilé, neboť za odůvodněné potřeby nezletilé je namístě považovat i tvorbu úspor, pokud to majetkové poměry osoby výživou povinné připouštějí. Jelikož si žalovaný vyživovací povinnost k nezletilé za posuzované období od 5. 10. 2010 do 24. 2. 2014 řádně plnil, neplnil žalobce v tomto období vyživovací povinnost za něj a žalovaný se nemohl na úkor žalobce obohatit. Za této situace již nepovažoval odvolací soud za potřebné zabývat se tím, jaká částka byla zaplacena na výživném pro nezletilou AAAAA, a jaká zaplacená částka připadala na výživné na ostatní dvě děti, tedy zda bylo na výživném pro nezletilou AAAAA zaplaceno celých 100 000 Kč požadovaných žalobcem po žalovaném, jestliže na nezletilou u některých plateb připadalo méně, než kolik měl žalobce zaplatit, jsou-li platby žalobce při současné existenci jeho vícero dluhů posuzovány dle principu proporcionality, když u jednotlivých plateb nebylo žalobcem určeno, na uhrazení kterého dluhu mají být použity.
Proti tomu rozsudku podal žalobce dovolání. Za otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou považuje, zda při plnění vyživovací povinnosti matrikovým otcem vzniká na straně biologického otce bezdůvodné obohacení, případně za jakých podmínek se může „nepravý otec“ domáhat vydání bezdůvodného obohacení po „pravém otci“ (biologickém). Návrh k popření otcovství byl podán Nejvyšším státním zástupcem k podnětu matky nezletilé. Za jedinou relevantní skutečnost považuje, že vědomost o tom, že není otcem nezletilé, získal až z pravomocného rozsudku ke dni 24. 2. 2012, do té doby musel výživné pod hrozbou exekuce platit, plnil na neexistující dluh, platby žalovaného považuje za irelevantní. Celý nárok měl být podle dovolatele posuzován vzhledem k datu popření otcovství podle zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále také jen „o. z.“). Ustanovení §2991 o. z. obsahuje demonstrativní výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení, striktně řečeno jde o bezdůvodné obohacení dítěte, matka je správcem prostředků představujících výživné, je však společensky nepřijatelné, aby dítě bylo zatíženo lehkomyslností matky. Dále dovolatel tvrdí, že byl zatížen důkazním břemenem podstatně více než žalovaný, v čemž spatřuje porušení rovnosti účastníků.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. 9. 2019, č. j. 58 Co 76/2019-331, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 24 Cdo 2686/2018 vyložil, že řídí-li se projednání dovolání občanským soudním řádem ve znění účinném po 31. 12. 2013 (jako je tomu v projednávané věci), který v ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. stanoví, že dovolání není přípustné ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku, je-li řízení o nich vedeno podle tohoto zákona a nejedná-li se o manželské majetkové právo, není na překážku přípustnosti dovolání ve věci nároku podle ustanovení §101 zákona o rodině skutečnost, že dovolání ve věci posuzované dle tohoto ustanovení nebylo podle občanského soudního řádu dle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) ve znění účinném do 31. 12. 2013 objektivně přípustné [toto ustanovení stanovilo, že dovolání není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení], neboť občanský zákoník č. 89/2012 Sb., neobsahuje v části druhé obdobné ustanovení, jako bylo ustanovení §101 zákona o rodině, a ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v rozhodném znění ohledně nepřípustnosti dovolání odkazuje již na část druhou občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., a nikoli na zákon o rodině.
Jelikož právní úprava účinná od 1. 1. 2014 neobsahuje obdobné ustanovení, jako bylo ustanovení §101 odst. 1 zákona o rodině, je nutno právní vztahy, řídící se právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014, které se týkají splnění vyživovací povinnosti za jiného, posoudit podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. o bezdůvodném obohacení.
V dosavadní judikatuře ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 byl přijímán právní názor, že nárok podle ustanovení §101 odst. 1 zákona o rodině, které stanovovalo právo toho, kdo zcela nebo zčásti splnil za jiného vyživovací povinnost, na něm požadovat úhradu tohoto plnění, představuje zvláštní rodinněprávní institut, a proto nelze v případech, v nichž jde o plnění vyživovací povinnosti za jiného, použít ustanovení §454 zákona č. 40/1964 Sb. (podle něhož se bezdůvodně obohatil i ten, za něhož bylo plněno, co po právu měl plnit sám) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4981/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 477/2008).
Byť ustanovení §101 odst. 1 zákona o rodině představuje zvláštní rodinněprávní institut, nelze odhlédnou od toho, že se ve své podstatě stále jedná o speciální modifikovanou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení plněním za jiného, a ačkoli na tuto skutkovou podstatu nelze aplikovat ustanovení §454 zákona č. 40/1964 Sb., i u skutkové podstaty plnění vyživovací povinnosti za jiného podle ustanovení §101 odst. 1 zákona o rodině se uplatní základní východisko ohledně pasivní legitimace ve vztazích vzniklých z bezdůvodného obohacení spočívající v tom, že pasivně legitimován je ten, kdo byl bezdůvodně obohacen.
Obecně ve smyslu konstantní judikatury dovolacího soudu představuje bezdůvodné obohacení (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a tomu korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009). Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna projevila negativně. Proto je aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot; pasivně legitimován je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 764/2013, a ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 20 Cdo 1286/2014).
Jestliže předchozí právní otec plnil vyživovací povinnost za biologického otce, avšak biologický otec současně sám řádně plnil v souladu se svými výdělkovými a majetkovými poměry, nevzniká na straně biologického otce bezdůvodné obohacení a ten proto není v takovém případě pasivně legitimován, neboť majetek biologického otce se na úkor předchozího právního otce nezvětšil, ani nenastala varianta, že by nedošlo ke zmenšení majetku biologického otce, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít, když biologický otec také poskytoval matce nezletilé platby na výživu nezletilé v řádné výši. V projednávaném případě přitom nevyvstává ani otázka ohledně rozdílné výše poskytovaných plnění, která by mohla nastat v souvislosti s tímto zvláštním rodinněprávním institutem, když původní právní otec plnil vyživovací povinnost k nezletilé v nižší výši, než kolik současně plnil biologický otec (otázka by mohla mít relevanci, pokud by naopak předchozí právní otec platil vyšší výživné, než kolik by měl plnit biologický otec).
K bezdůvodnému obohacení žalovaného na základě zvláštního rodinněprávního institutu zakotveného v ustanovení §101 zákona o rodině nedošlo, neboť i v takovém případě je základním předpokladem pro úspěšné uplatnění takového nároku, že na straně toho, za koho bylo podle žalobních tvrzení plněno, vzniklo bezdůvodné obohacení tím, že se jeho majetek na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo že se jeho majetek nezmenšil, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Tím spíše potom nemůže být žalobce úspěšný ani ohledně minoritní části vzneseného nároku posuzovaného již podle ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. o bezdůvodném obohacení. Ve světle uvedeného je tak bez významu polemika žalobce se závěrem odvolacího soudu, že vzhledem k době poskytování výživného bylo většinu uplatněného nároku zapotřebí posoudit podle ustanovení §101 zákona o rodině a nikoli podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Z uvedeného je patrné, že závěr odvolacího soudu, že na straně biologického otce nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení, je souladný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, neboť pasivně legitimován je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Ani jedna z těchto variant však u žalovaného biologického otce nenastala, když biologický otec současně s předchozím právním otcem nezletilé poskytoval platby na výživu nezletilé, a to ve výši přiměřené jeho výdělkovým a majetkovým poměrům a oprávněným potřebám nezletilé, přičemž tyto platby byly vyšší, než vyživovací povinnost předchozího právního otce, který dosáhl popření otcovství k nezletilé. Lze proto uzavřít, že na straně biologického otce nevzniklo bezdůvodné obohacení, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto závěru správné.
Nalézacímu a odvolacímu soudu lze však vytknout, že potenciální pasivní legitimaci žalovaného dovozovaly již ze skutkového zjištění, že žalovaný je biologickým otcem nezletilé, učiněného na základě rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 8. 2013, č. j. 8 C 236/2012-107. Ze skutkových zjištění se ale nepodává, že by se žalovaný následně stal právním otcem nezletilé. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 8. 2013, č. j. 8 C 236/2012-107, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu, bylo popřeno otcovství žalobce k nezletilé (bylo rozhodnuto, že žalobce není otcem nezletilé), ale nebylo jím rozhodnuto o tom, kdo je právním otcem nezletilé. Z odůvodnění tohoto rozsudku, který byl odvolacím soudem potvrzen, se podává zjištění, že nynější žalovaný je biologickým otcem nezletilé, nebylo jím ale určeno právní otcovství žalovaného k nezletilé (v potvrzujícím rozsudku odvolacího lze nalézt zmínku o vyjádření Nejvyššího státního zástupce k odvolání, který uvedl, že nynější žalovaný je připravený učinit souhlasné prohlášení k určení otcovství k nezletilé), avšak soudy se v nyní projednávané věci nezabývaly tím, zda se žalovaný následně stal právním otcem nezletilé (z odůvodnění rozhodnutí se takové zjištění nepodává), ale vystačily si pouze se zjištěním, že žalovaný je biologickým otcem nezletilé. Je však zapotřebí konstatovat, že biologickému otci dítěte, dokud se nestane jeho právním otcem, právní povinnosti k dítěti nevznikají (nestanoví-li zákon jinak, srov. např. §95 odst. 2 zákona o rodině nebo §920 odst. 3 o. z.).
Možnost uplatnění nároku podle ustanovení §101 odst. 1 zákona o rodině předchozím právním otcem proti biologickému otci dítěte proto nenastává již právní mocí rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o tom, že předchozí právní otec není otcem dítěte, nýbrž nejdříve okamžikem, kdy bylo ve shodě s platnými předpisy určeno otcovství (souhlasným prohlášením nebo určením otcovství soudem) k dítěti toho, za něhož předchozí právní otec učinil náklad na výživu dítěte (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1966, sp. zn. 5 Cz 42/66, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 74, ročník 1966). Jestliže následný otec není určen, je pasivně legitimovanou k žalobě podané podle ustanovení §101 odst. 1 zákona o rodině matka dítěte, v jejíž osobě se pro nedostatek druhého zákonného rodiče soustředil výkon společných práv a povinností rodičů k dítěti. Ke stanovení povinnosti uhradit plnění poskytnuté tím, kdo za ni splnil vyživovací povinnost, je třeba zjistit, jaké byly v rozhodné době (po jakou za ni byla vyživovací povinnost plněna) její příjmy, zda byla po narození dítěte zaměstnána a zda z těchto příjmů mohla přispívat na výživu nezletilého dítěte i za druhého rodiče (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1972, sp. zn. 1 Cz 36/72).
Na správnosti zamítnutí žaloby výše vyslovené ničeho nemění, když nedostatečné zjištění ohledně toho, zda následně vzniklo právní otcovství žalovaného k nezletilé, by se v projednávané věci potenciálně mohlo promítnout pouze jako další důvod k zamítnutí žaloby, kterou byl žalován biologický otec nezletilé, když ani zjištění právního otcovství žalovaného k nezletilé by nebylo s to zvrátit výsledek řízení vzhledem k existenci jiného samostatného důvodu k zamítnutí žaloby.
Obecně formulovanou námitkou ohledně povinnosti tvrzení a důkazní dovolatel nepředkládá žádnou právní otázku, ani nekonkretizuje, ohledně kterých důkazů mělo dojít podle jeho mínění k procesním pochybením. Dovolatel ve skutečnosti nesouhlasí s tím, že soudy učinily skutková zjištění z výslechu jeho bývalé manželky, čímž zpochybňuje skutková zjištění soudů a jimi provedené hodnocení důkazů, tímto však uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, neboť dovolacím důvodem může být jen nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2020
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu