ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1319.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1319/2020-551
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D, v právní věci žalobců a) L. J. , narozeného XY, bytem v XY, a b) M. J. , narozené XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Romanem Heydukem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 27, proti žalovaným 1) P. Z. , narozenému XY, a 2) P. Z. , narozenému XY, oběma bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Petrem Olivou, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 164/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2019, č. j. 17 Co 425/2013-536, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.364,60,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Olivy, advokáta se sídlem v Brně, Cihlářská 19.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) konstatuje, že dovolání žalobců (dále též „dovolatelé“) proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně neobsahuje zákonem stanovené náležitosti dovolání, konkrétně právně relevantní vymezení (některé ze čtyř v úvahu přicházejících variant) předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno , proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné [srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ], přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzované věci dovolatelé k vymezení předpokladů přípustnosti jejich dovolání toliko uvedli, že: „ve smyslu §237 OSŘ dovozujeme přípustnost dovolání z té skutečnosti, že soud rozhodl v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 355/2019 se vztahem na rozhodnutí 30 Cdo 1977/2018 a 30 Cdo 2178/2016. A dále, že se jedná o právní problematiku ve vztahu ke skutečnosti ochrany dobré víry při nabytí od nevlastníka před vznikem katastru nemovitostí, která je ve vztahu k tomuto časovému období judikaturou neřešena.“ V další části dovolání pak dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že se „s úkolem, uloženým mu Nejvyšším soudem s odkazem na další judikaturu, který byl obsažen v rozhodnutí NS 24 Cdo 355/2019 vypořádal zcela nedostatečně a věc špatně právně posoudil“ , a dále již uplatňují prostou skutkovou a právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu.
Jak již bylo shora uvedeno, dovolací soud nepovažuje takto formulované dovolání za naplňující zákonné limity ve smyslu §237 o. s. ř. a shora připomenuté judikatury dovolacího soudu. Z dovolání není zřejmé, v jaké konkrétní právní otázce by rozhodnutí odvolacího soudu – z pohledu některé ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. – mělo být „v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 355/2019 se vztahem na rozhodnutí 30 Cdo 1977/2018 a 30 Cdo 2178/2016“ , navíc v situaci, kdy odvolací soud svůj právně kvalifikační závěr založil na posuzování problematiky „nemo plu iuris“ ve světle nálezové judikatury Ústavního soudu. Není přitom věcí dovolacího soudu, aby za dovolatele dotvářel obsah jeho dovolání, případně zvažoval možné varianty přezkumu, které explicitně z dovolání nevyplývají.
V zásadě dovolatelé vytýkají (jinou) vadu odvolacímu soudu spočívající v nedostatečném odůvodnění jeho rozsudku, kterážto okolnost sama o sobě přípustnost dovolání nenaplňuje; k takové vadě by dovolací soud mohl přihlédnout v případě přípustnosti dovolání, což se netýká tohoto případu (srov. §243 odst. 3 o. s. ř.).
Skutková polemika je – s přihlédnutím k §241a odst. 1 o. s. ř. – nepřípustná, přičemž prostá právní polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem zase nepředstavuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nad rozsah výše uvedeného nutno ovšem zdůraznit, že odvolací soud svůj právně kvalifikační závěr vybudoval na jím uplatněné nálezové judikatuře Ústavního soudu, proti čemuž dovolatelé nijak nebrojí, a to zase způsobem vyloženým v §237 o. s. ř. a s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu, pokud by dovolatelé v dovolání např. namítali porušení příslušného ústavního práva, či přímo, že odvolací soud při rozhodnutí nerespektoval v jím zjištěných skutkových poměrech věci příslušnou nálezovou judikaturu Ústavního soudu, na kterou dovolatelé právě v dovolání odkazují.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. 6. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu