ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1324.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1324/2020-407
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobců a) P. K. , narozeného dne XY, a b) J. K. , narozené dne XY, obou společně bytem v XY, zastoupených JUDr. Michalem Steinerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 88/9, proti žalovaným 1) A. K. , narozenému dne XY, a 2) E. K. , narozené dne XY, oběma společně bytem v XY, zastoupených JUDr. Michalem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Navrátilova 664/10, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 311/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2019, č. j. 21 Co 186/2019-366, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.364,60,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Michala Steinera, advokáta se sídlem v Praze 1, Platnéřská 88/9.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 3. dubna 2019, č. j. 8 C 311/2017-331, určil, že ve společném jmění žalobců je pozemek p. č. st. XY v katastrálním území XY, jehož součástí je stavba č. p. XY – rodinný dům v obci XY (dále též „pozemek“ nebo „nemovitý majetek“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po provedeném řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva, kterou účastníci (žalobci jako prodávající a žalovaní jako kupující) uzavřeli dne 24. února 2009, je absolutně neplatná, neboť se jednalo o tzv. lichevní smlouvu.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. listopadu 2019, č. j. 21 Co 186/2019-366, v meritu věci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil pouze s tou změnou, že (vzhledem k tomu, že manželství žalobců zaniklo rozvodem a v mezidobí uplynula tříletá doba od právní moci rozsudku o předmětném rozvodu, kdy žalobci stran vypořádání rozvodem zaniklého společného jmění neuzavřeli dohodu, pročež předmětný nemovitý majetek přešel do jejich podílového spoluvlastnictví) vlastnické právo k pozemku náleží žalobcům do jejich podílového spoluvlastnictví s výší podílu každého z nich v rozsahu jedné poloviny. Odvolací soud dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho nákladových výrocích a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude dále vyloženo
– ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelé uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., který vymezují s tím, že právní posouzení věci odvolací soudem ohledně závěru, že účastníky uzavřená kupní smlouva je lichevního charakteru, je nesprávné. A dále, že nesprávnost právního posouzení věci vyvěrá i z procesních pochybení rozhodujícího soudu, k nimž podle dovolatelů došlo v průběhu řízení (viz dále předpoklady přípustnosti dovolání).
Předpoklady přípustnosti dovolání pak dovolatelé vymezili následovně:
K nesprávně řešené otázce posouzení charakteru předmětné kupní smlouvy jako tzv. lichevní smlouvy
„Přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu žalovaní spatřují v tom, že je třeba zkoumat napadené rozhodnutí z hlediska vyřešení otázky hmotného práva, přičemž odvolací soud (a taktéž soud prvního stupně) se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Dovolatelé odkazují na příslušná rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), z nichž „vyplývá, že o lichevní smlouvu se jedná tehdy, jsou-li splněny následující podmínky:
a) mezi plněními smluvních stran je založen hrubý nepoměr (v posuzovaných případech v kupní ceně nemovitosti);
b) je přítomen subjektivní znak lichevní smlouvy, např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení, nezkušenost převodce;
c) je přítomna subjektivní stránka na straně osoby, která se lichevní smlouvou obohacuje;
d) vždy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a poměrům smluvních stran a zpravidla tedy nepostačuje poukaz na hrubý nepoměr mezi plněními.“
Podle názoru žalovaných v daném případě nebyla naplněna ani jedna z uvedených podmínek pro posouzení smlouvy jako smlouvy lichevní. V další části svého dovolání pak dovolatelé rozebírají tyto jednotlivé podmínky, polemizují se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, respektive skutkovými zjištěními, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, prezentují svou skutkovou verzi případu a na jejím podkladě dospívají – oproti odvolacímu soudu – k odlišnému právnímu posouzení věci.
Jak se podává z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud při rozhodování vycházel z těchto zjištění (ve vazbě na zjištění učiněná soudem prvního stupně) a závěrů:
1. Žalobci (jako prodávající) uzavřeli s žalovanými (jako kupujícími)
dne 24. února 2009 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k nemovitému majetku do společného jmění žalovaných, a to za kupní cenu 200.000,- Kč. „Tato částka však neměla být prodávajícími vyplacena, nýbrž částka 116.358,- Kč měla být na převedena na účet obce Únětice jako úhrada závazku prodávajících vůči této obci, částka 79.500,- Kč měla být započtena na úhradu pohledávky, kterou měli žalobci jakožto prodávající za žalovanými (kupujícími) a částka 4.142,- Kč měla být použita kupujícími k úhradě daně z převodu nemovitosti.“
2. „Kupující se dále zavázali prodat zpět prodávajícím předmět prodeje za předpokladu, že prodávající řádně a včas uhradí svůj závazek vůči kupujícím dle směnky vlastní vystavené dne 12. 2. 2009, tedy že uhradí 87.650,- Kč ve lhůtě do 31. 5. 2011.“
3. „Manželství žalobců bylo rozvedeno…rozsudek nabyl právní moci
dne 26. 5. 2016…“
4. „Ze znaleckého posudku…soud I. stupně zjistil, že obvyklá cena pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY v kat. území XY
ke dni 17. 3. 2009 činila 2.960.000,- Kč.“
5. „Z výpovědi žalobkyně b)…soud I. stupně zjistil, že byli s manželem ve finanční tísni, proto prosila 1. žalovaného o finanční půjčku na exekuce. K uzavření kupní smlouvy došlo proto, aby měl žalovaný jistotu, že budou jejich dluhy uhrazeny. Byla mezi nimi ústní dohoda, že až oni dluhy zaplatí, on převede dům zpět na žalobce. Domluveno bylo, že žalobci budou dům dále užívat…Vůli a zájem prodat dům nikdy neměla, chtěla jen s pomocí 1. žalovaného vyřešit dluhy. Mezi ní a 1. žalovaným bylo domluveno, že po zaplacení jejich všech dluhů měl být dům převeden zpět na žalobce nebo na jejich syna Z. K.…“
6. „1. žalovaný…vypověděl, že kupní smlouva byla uzavřena z podnětu žalobkyně b), bylo sjednáno, že po úhradě částky kolem 80.000,- Kč ve lhůtě splatnosti dojde automaticky k přepisu nemovitostí do vlastnictví žalobců. Ve lhůtě splatnosti ale nic splaceno nebylo, proto vlastnictví zůstalo žalovaným.“
7. „Kupní smlouva, která byla uzavřena mezi účastníky, má charakter smlouvy lichevní.“ , neboť:
8. „…žalobci prodali nemovitost, která má hodnotu okolo 3.000.000,- Kč, za částku 200.000,- Kč. Navíc ani tato částka se nedostala do dispozice žalobců.“
9. „Smlouvu připravoval žalovaný 1). Žalobci, tedy zejména žalobkyně, žalovanému bezmezně důvěřovala. Vypomáhal jim i v minulosti, a to jak finančně (zápůjčky), tak i v oblasti právního poradenství. Pokud žalobkyni řekl, že toto řešení bude pro ně nejvýhodnější, věřila mu. Nabídl jí, že jí zapůjčí nejen v té době žalobkyní požadovanou částku, ale i částku na doplacení kupní ceny za nemovitost, ve které bydlí. Posílil v ní obavu, že by jinak mohli o bydlení přijít….“ Žalobkyně „byla přesvědčena, že se dohodli na tom, že nemovitost bude na žalované převedena pouze na dobu, než zaplatí všechny dluhy vůči žalovanému. Domnívala se, že je to určitý způsob zajištění těchto dluhů, stejně tak jako v předchozích případech byly směnky.“
10. „Žalobci…jsou v právních a finančních otázkách zcela nezkušení, nemají žádné vzdělání v této oblasti, kromě toho jsou velice naivní, spoléhali na řešení navržené žalovaným, zcela mu důvěřovali. Ten této jejich nezkušenosti a rozumové slabosti a v důsledku i finanční tísně využil a připravil a následně s žalobci uzavřel kupní smlouvu, kde hodnota vzájemného plnění byla v hrubém nepoměru, a to v extrémně hrubém nepoměru.“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) k problematice tzv. lichevních smluv vyložil a odůvodnil následující závěry:
Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku.
Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které – společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd).
Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový transfer dostává.
Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce.
Pro závěr, že smlouva o převodu nemovitosti představuje lichevní smlouvu, je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho) subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu (účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora a tuto okolnost využil); půjde tedy o jednání, které s přihlédnutí k okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy.
S přihlédnutím ke shora zreferovanému skutkovému základu věci, který v žádném ohledu nelze v dovolacím řízení revidovat (k tomu srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), a s přihlédnutím k právně kvalifikačnímu závěru odvolacího soudu, jak je vyjádřen v odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozsudku, je zjevné, že odvolací soud velmi pečlivě a s ohledem na jím reflektovanou judikaturu dovolacího soudu (pro rozhodnutí jistěže není podstatné, že odvolací soud při právním posouzení věci nezohlednil též posledně označený rozsudek dovolacího soudu) verifikoval zjištěné zásadně významné skutkové okolnosti případu z pohledu podmínek pro naplnění tzv. lichevní (převodní) smlouvy.
Pokud tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že tato smlouva je pro svůj lichevní charakter ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem, nelze tomuto právně kvalifikačnímu závěru, s přihlédnutím ke zjištěným skutkovým okolnostem případu, ničeho vytknout.
Ve vztahu k uplatněné dovolací argumentaci žalovaných lze v tomto směru uzavřít, že při řešení otázky, zda předmětná kupní smlouva naplňuje znaky tzv. lichevní smlouvy, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K dovolací argumentaci, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda „je v případě tzv. lichevních smluv nutné vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu“.
Z předchozích odstavců plyne neopodstatněnost této uplatněné dovolací argumentace, neboť odvolací soud pochopitelně věc posuzoval v konkrétních (výjimečných) skutkových okolnostech daného případu, kteréžto skutečnosti pak poměřoval z hlediska toho, zda došlo k naplnění podmínek pro právně kvalifikační závěr o tzv. lichevním charakteru předmětné kupní smlouvy. Z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, o jaké konkrétní (v důkazním řízení zjištěné) skutkové okolnosti se odvolací soud opíral a jakými úvahami se při právním posouzení věci zabýval, a že akcent, aby soudy při posuzování platnosti smluv z hlediska toho, zda nevykazují znaky tzv. lichevních smluv, při rozhodování přihlížely ke konkrétním okolnostem daného případu, byl opakovaně vyložen v judikatuře dovolacího soudu, a není třeba k tomu ničeho více dodávat.
Prostřednictvím této uplatnění argumentace tedy přípustnost dovolání založit nelze. K dovolací námitce, že „v průběhu řízení došlo k pochybením procesního charakteru, která žalovaní považují jednak za dovolací důvod – vyřešení otázky procesněprávního charakteru, jednak za porušení práva žalovaných na spravedlivý proces.“
V tomto směru dovolatelé poukazují na vady, které podle jejich názoru zatěžují předmětné řízení. Dovolatelé však přehlížejí, že námitka vad řízení sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§241a
odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k vadám přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), o kterýžto případ se zde nejedná.
Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatelů na právo na spravedlivý proces, když v této souvislosti právně relevantním způsobem nevymezili otázku hmotného nebo procesního práva, kterou by podřadili pod některý z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat. Samotná prostá procesně právní polemika s postupem odvolacího (případě prvoinstančního) soudu přirozeně přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Ani prostřednictvím této argumentace se tudíž dovolatelům přípustnost jejich dovolání nepodařilo založit.
K dovolací námitce týkající se způsobu hodnocení důkazů „ze strany soudu prvního stupně a soudu odvolacího, kdy oba soudy hodnotily veškeré důkazy zcela jednostranně ve prospěch žalobců.“
K dovolací argumentaci založené na zpochybňování hodnocení důkazů soudem prvního stupně a odvolacím soudem nutno uvést, že dovolací soud v dovolacím řízení není oprávněn verifikovat správnost skutkových zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby (a tedy na jejich podkladě dospět i k jiným skutkovým zjištěním), ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004).
Z tohoto pohledu dovolací soud neshledal, že by odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku vyložil (respektive od soudu prvního stupně na základě provedeného dokazování v nalézacím řízení převzal) skutková zjištění, jež by měla být v extrémním rozporu s provedeným dokazováním či snad byla zjevně defektní z pohledu §132 o. s. ř. Naopak, z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vyvěrá logicky soustředěný výčet pro rozhodnutí zásadně významných skutkových okolností, která rozhodující soud čerpal (zjistil) z provedených důkazů, a to na základě hodnocení důkazů, jež v žádném ohledu není v kolizi s pravidly logického myšlení.
Přípustnost dovolání nezakládá subjektivní přesvědčení dovolatelů, že provedené důkazy bylo možné hodnotit jinak, tj. v intencích hodnocení předestřeného dovolateli, a že v důsledku toho bylo možné učinit – oproti rozhodujícímu soudu – odlišný skutkový závěr, který dovolatelé v oponentuře s rozhodnutím odvolacího soudu (ale i soudu prvního stupně) prezentují ve svém dovolání.
Ke zbývající dovolací argumentaci žalovaných.
Ve zbytkové dovolací argumentaci žalovaní předkládají další prostou právní polemiku, poukazují na neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, na údajné rozpory žalobních tvrzení a měnící se právně kvalifikační závěry žalobců, jakož i na další záležitosti, které ovšem v žádném ohledu nepředstavují právně významné vymezení (některé ze čtyř v úvahu přicházejících variant) předpokladů přípustnosti dovolání.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelů na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, neboť uvedený návrh byl tímto (odmítacím) usnesením konzumován.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f
odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 8. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu