ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1434.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1434/2020-485
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. M. , narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci 4, Moskevská 637/6, proti žalovaným 1) nezletilé AAAAA (pseudonym) , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené zákonnou zástupkyní E. M., narozenou dne XY, bytem tamtéž, a 2) E. M. , gen. a bytem shora, oběma zastoupeným JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, o určení vlastnictví k nemovitostem a jejich vyklizení, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 80/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. října 2019, č. j. 35 Co 298/2016-452, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. října 2015, č. j. 7 C 80/2013-249, zamítl žaloby, jimiž se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí označeného nemovitého majetku a že žalované jsou povinny označené nemovitosti ve stanovené lhůtě vyklidit, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. února 2017, č. j. 35 Co 298/2016-334, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) usnesením ze dne 23. května 2018, č. j. 30 Cdo 3670/2017-390, shora označené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K vydání kasačního usnesení přistoupil dovolací soud z procesních důvodů. Vytkl odvolacímu soudu mj., že měl přistoupit k výslechu svědka A. A. M. za účasti ustanoveného tlumočníka tak, aby s ohledem na svědkem avizované a pro rozhodnutí zásadně významně prostupující tvrzené okolnosti (které tento svědek sdělil odvolacímu soudu při tlumočení jeho syna při odvolacím jednání dne 8. února 2017), si zajistil procesně korektní skutkový podklad pro případné své meritorní rozhodnutí. Z důvodů dále v tomto kasačním rozhodnutí uvedených dovolací soud uzavřel, že ze strany odvolacího soudu nebyl naplněn důvod k vydání kasačního rozhodnutí, neboť zopakováním výslechu svědka A. A. M. by odvolací soud nepochybně měl dostatečný skutkový základ pro meritorní rozhodnutí, když z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku soudu prvního stupně nevyplývají (z hlediska zprostředkování úvah tohoto soudu při hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř., s přihlédnutím ke všem v řízení zjištěným okolnostem) žádné výrazné procesní defekty, pro které by bylo bez dalšího nezbytné přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 24. října 2019, č. j. 35 Co 298/2016-452, rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorních výrocích I. a II. (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil (výrok I.), a v nákladovém výroku III. jej změnil způsobem vyloženým ve výroku II., a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Pokud jde o (původně za stěžejní považovaný) důkaz výslech svědka A. A. M., odvolací soud z provedených výslechů tohoto svědka neučinil (nepřevzal) pro své rozhodnutí žádné skutkové zjištění. Odvolací soud při hodnocení důkazů zohlednil, že uvedený svědek před soudem prvního stupně popřel, že by v souvislosti či před převodem předmětných nemovitostí vyvíjel na žalobkyni jakýkoli nátlak.
Svědek byl dále vyslechnut odvolacím soudem dne 16. října 2019, avšak tato jeho výpověď nebyla podle odvolacího soudu pro posouzení věci použitelná, neboť svědek zřejmě pod vlivem zhoršení svého zdravotního stavu již nebyl schopen podat relevantní informace o tom, jak rozhodné zjišťované skutečnosti vnímal. Svědek působil zmateně, na většinu věcí si nepamatoval, zcela zřejmě se u něj projevovaly problémy s pamětí.
Dále dovolací soud přihlédl k obsahu výpovědi svědka učiněného do protokolu u soudu prvního stupně za předmětného dovolacího řízení, který byl realizován k návrhu žalobkyně na zajištění důkazu vzhledem k zhoršujícímu se zdravotnímu stavu svědka. Při tomto výslechu svědek mj. uvedl, že: „použil násilí proti žalobkyni, aby na něj převedla majetek, šlo o dům a obchodní centrum XY, násilí použil třikrát, čtyřikrát v domě v XY proto, že nemovitosti byly napsané na žalobkyni a ona mu je nechtěla dát. Použil pohlavky, pravděpodobně i vulgární výrazy. Násilí použil kvůli nemovitostem, kvůli žárlivosti taky. Výpověď změnil proto, že ublížil žalobkyni. Dříve se snažil vypovídat pravdu, pokud ale říkal lži, snažil se pomoci žalované. Předchozí svědectví nebylo pravdivé. Žalovaná mu neukazuje dceru ani neodpovídá na telefon. Výpověď změnil proto, že se změnila situace, když žalovaná mu neukazuje dceru a protože chtěl říct pravdu. S žalobkyní se občas vídá, kontakty jsou normální. Žalovaná mu neukazuje dceru, nezvedá telefon, zajímají ji jen peníze svědka, sama mu nedává ani korunu, v bance mu odebrala podpisové právo. Na nezletilou (žalovaná 1) svědek peníze nedává, žalovaná si ty peníze krade z nájmu. Nepracoval celý život, aby si vše nechal ukrást. Svědek žije v domě v XY (nemovitost v XY) společně se synem (syn svědka a žalobkyně).“ Následně byl ještě přetlumočen text napsaný v italském jazyce, který měl svědek připraven, měl jej u sebe a předal jej posléze odvolacímu soudu. „V něm svědek potvrzuje verzi, že žalobkyni k převodu nemovitostí nutil, text obsahuje velmi podrobný popis událostí s mnoha údaji časově a místně tyto události ukotvujícími. Ohledně sepisu prohlášení svědek uvedl, že s ohledem na problémy s pamětí dokument sepsal zhruba týden dopředu, připravoval si jej dva dny.“ Podle odvolacího soudu ovšem toto svědkovo prohlášení nebylo z důkazního hlediska použitelné. Není totiž zřejmé, kdo, kdy a za jakých okolností prohlášení vyhotovil, neboť již při porovnání výpovědi svědka a obsahu jeho prohlášení je odvolacímu soudu zřejmé, že svědek by stěží byl sám schopen bez pomoci (nápovědy či diktátu) třetí osoby prohlášení sepsat.
Poté odvolací soud vyložil, že: „Obě výpovědi svědka M. před okresním soudem si zásadně odporují, respektive okolnosti rozhodné pro posouzení nároku v nich svědek popsal vzájemně opačně, protikladně. Změnu výpovědi svědek odůvodnil sice i tím, že chce vypovědět pravdu, opakovaně však při výslechu akcentoval ten důvod, že došlo mezi ním a žalovanou 2) k podstatné roztržce, žalovaná 2) mu zabraňuje ve styku s nezletilou žalovanou 1), mají spory o majetek. Je zřejmé, že svědek poté, co v první výpovědi (v roce 2015) potvrdil skutkovou verzi žalovaných, si vlivem následného rozchodu a odluky s žalovanou 2), kdy mají závažné spory o styk s nezletilou a rovněž o majetek a svědek počínání žalované 2) pociťuje značně úkorně, vytvořil k žalované 2) výrazně negativní vztah. Nelze potom učinit objektivně jednoznačný závěr o tom, zda změna výpovědi svědka M., který v pozdější výpovědi potvrzuje skutkovou verzi žalobkyně, byla motivována snahou vylíčit rozhodné okolnosti pravdivě, či zda byla vedena naopak snahou poškodit žalovanou 2) a naopak pomoci žalobkyni, s níž má nyní lepší vztahy. V tomto směru nelze přehlédnout, že svědek nyní užívá dům v XY (bez právního titulu) se synem žalobkyně a v tomto směru by výsledek sporu vyznívající pro žalobkyni byl pro ně zřejmě výhodnější. Lze uzavřít, že s ohledem na zásadní protikladnost obou výpovědí svědka M. a nemožnost jejich doplnění, popřípadě vysvětlení rozporů v nich, s ohledem na zdravotní stav svědka, není možné určit, která z výpovědí je vystavena na skutečném průběhu událostí, tedy kdy vypovídal o rozhodných skutečnost pravdivě, to je tak, jak se staly a jak je vnímal…V tomto případě nelze k jeho svědectví…pro nevěrohodnost svědka (nelze rozklíčovat, která z jím vylíčených opačných verzí je pravdivá) vůbec přihlédnout.“
Za této situace pak odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že nebyla prokázána skutková verze žalobkyně, podle níž měla být k podpisu darovacích smluv donucena násilím a pohrůžkou násilí ze strany shora uvedeného svědka.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení platnosti předmětných darovacích smluv, a dále vymezené předpoklady přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobkyně není – jak bude dále vyloženo – podle §237 o. s. ř. přípustné. K dovolací argumentaci žalobkyně (dovolacímu důvodu a dále vymezeným předpokladům přípustnosti dovolání) pak Nejvyšší soud uvádí následující závěry.
K otázce (při jejímž řešení se podle dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), zda „je soud vázán svým původním rozhodnutím (a v něm vysloveným právním názorem), které bylo sice zrušeno nadřízeným soudem, avšak ze zcela jiného důvodu, než pro který se v novém rozhodnutí soud odchýlil od svého původního rozhodnutí (právního názoru v něm vysloveného).“
Jestliže Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. května 2018, sp. zn. 30 Cdo 3670/2017, zrušil (zcela) usnesení odvolacího soudu ze dne 8. února 2017, č. j. 35 Co 398/2016-334, nebylo zde žádného procesně právního podkladu k tomu, aby odvolací soud v dalším řízení z tohoto svého zrušeného usnesení při dalším rozhodování vycházel. Bylo tedy povinností odvolacího soudu respektovat závazný právní názor dovolacího soudu a pro meritorní rozhodnutí soustředit, respektive vycházet z příslušných skutkových zjištění, jež bylo následně nezbytné podrobit právnímu posouzení. Odvolací soud tyto své povinnosti bezezbytku splnil.
K otázce (při jejímž řešení se podle dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), zda „je soud při hodnocení dvou svědeckých výpovědí téhož svědka, které byly provedeny s odstupem času a které si navzájem v pro věc zásadní otázce odporují, tedy otázce, zda svědek použil bezprávnou výhrůžku před podpisem smlouvy, podle které nabyl darem nemovitosti, bez dalšího uzavřít, že nelze jednoznačně určit, která z výpovědí svědka je pravdivou, nebo soud stíhá i nadále povinnost u obou svědeckých výpovědí hodnotit i další skutečnosti, a to např.: a) jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci, b) jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, c) jaké byly okolnosti, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu, d) poznatky získané na základě hodnocení jiných důkazů, a zda lze za takovou skutečnost považovat např. i tu skutečnost, že první svědecká výpověď byla činěna za přítomnosti tlumočníka, kterého zajistil jeden z účastníků, kdy tlumočník mohl mít zájem na výsledku výslechu svědka a byl z tohoto důvodu vyloučen.“
Tato dovolací argumentace žalobkyně je založena na zpochybňování hodnocení důkazů odvolacím soudem. K tomuto nutno uvést, že dovolací soud v dovolacím řízení není oprávněn verifikovat správnost skutkových zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně, případně si procesně seznatelným způsobem (zopakování důkazů, doplnění důkazů) zajistil skutkový základ, který následně podrobil právnímu posouzení. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby (a tedy na jejich podkladě dospět i k jiným skutkovým zjištěním), ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ).
Z tohoto pohledu dovolací soud neshledal, že by odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku vyložil skutková zjištění, jež by měla být v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, respektive jež by byla zjevně defektní z pohledu §132 o. s. ř. Sama okolnost, že dovolatelka oproti odvolacímu soudu odlišně vyhodnocuje v řízení provedené důkazy, pochopitelně přípustnost jejího dovolání nezakládá.
K otázce (při jejímž řešení se podle dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), zda „stíhá v rámci odvolacího řízení odvolací soud poučovací povinnost dle §118a o. s. ř., za stavu, kdy tento odvolací soud po vydání rozhodnutí, kterým vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování a které bylo zrušeno dovolacím soudem se závazným právním názorem, že případné dokazování má zajistit přímo odvolací soud, dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, resp. je tento odvolací soud povinen vypořádat se se všemi dalšími důkazními návrhy, které žalobce za účelem splnění svého důkazního břemene odvolacímu soudu předestřel.“
Dovolatelka i v této části své dovolací argumentace přehlíží, že pro další postup odvolacího soudu po zrušení jeho kasačního usnesení shora již zreferovaným usnesením Nejvyššího soudu nebylo podstatné (určující), co odvolací soud zaujal ve svém zrušeném usnesení. Navíc otázka verifikace výslechu svědka A. A. M. rezonovala již v prvoinstančním řízení a s přihlédnutím ke kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu se posléze přetavila i do odvolacího řízení. Jednalo se přitom o zjišťování skutkových okolností, k nimž mělo dojít v inkriminovaném období mezi žalobkyní a uvedeným svědkem, v odvolacím řízení nešlo (ani) pro žalobkyni o žádnou novou okolnost, odvolací soud zde nezaujímal žádný nový náhled na možné právní posouzení věci, pouze v rámci respektování procesních pravidel verifikoval informace plynoucí z opakovaných výslechů tohoto svědka, a to za důsledného použití §132 o. s. ř.
Postupem odvolacího soudu nemohlo být dotčeno právo žalobkyně na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž žalobkyní odkazovaná judikatura Ústavního soudu (viz bod 52. jejího dovolání) především zdůrazňuje, že účelem aplikace §118a o. s. ř. v odvolacím řízení v systému neúplné apelace je zabránit přijímání tzv. překvapivých rozhodnutí.
Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 9. února 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, vyložil právní názor, že z principu kontradiktornosti řízení vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, respektive co jim nebylo předloženo k diskusi. Nemůže být založeno ani na skutečnostech, které jsou známy jen soudci, ale nebyly prodiskutovány stranami.
Rovněž v odborné literatuře je ustáleně zaujímán právní názor, že zásadu kontradiktornosti je nutno chápat jako požadavek, aby každá skutečnost a každý důkaz byly podrobeny debatě, rozpravě účastníků (srov. např. Winterová, A., Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde, 2002, s. 73 a násl.).
Porušení práva na spravedlivý proces může představovat i vydání tzv. překvapivého rozhodnutí soudem vyššího stupně, pod kterým se rozumí rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat (nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12).
Nepředvídatelným, respektive překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu nebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009).
Ústavní soud kromě toho ovšem také zdůraznil, že skutečnost, že soud vyšší instance (odvolací či dovolací soud) ve svém rozhodnutí zdůrazňuje jiné aspekty skutkového děje a ty následně jinak právně hodnotí, neznamená ještě, že skutkový stav nebyl posouzen ve své celistvosti. Dále dodal, že ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou čí třístupňovou soustavu civilních soudů, přičemž tzv. „upření instance“ není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí. Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatné věci, pokud odvolací (dovolací) soud dojde k jiným závěrům, než soud nalézací (odvolací). Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2018, sp. zn. I. ÚS 1642/17).
V usnesení ze dne 7. ledna 2020, sp. zn. I. ÚS 440/19, Ústavní soud k otázce podmínek pro vydání měnícího rozhodnutí Nejvyššího soudu vyložil následující závěry:
„Stěžovatel dále namítal, že za situace, kdy Nejvyšší soud dospěl k odlišnému závěru, než soud prvního stupně a odvolací soud, bez jednání a možnosti účastníků dovolacího řízení se vyjádřit, došlo k porušení jeho práva na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že dle §243a odst. 1 o. s. ř. rozhoduje dovolací soud zpravidla bez jednání. Nadto je třeba konstatovat, že dovolací soud vycházel ze skutkových zjištění obecných soudů, na základě nichž pouze došel k odlišnému právnímu názoru, což není v rozporu s právem na spravedlivý proces. Pokud právní závěry vycházejí z odpovídajících skutkových zjištění a změněný právní názor nevyžaduje změnu nebo doplnění skutkových zjištění, není třeba provádět dokazování ani nařizovat jednání. V uvedeném postupu dovolacího soudu nelze spatřovat překvapivost nebo nepředvídatelnost, a to ani za situace, kdy rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu pouze změnil a nikoli zrušil, neboť tato možnost je mu dána při splnění podmínek §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.“
S přihlédnutím k výše uvedenému a odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku odvolacího soudu nelze dospět k závěru, že by dovolatelka byla jakýmkoliv způsobem postupem odvolacího soudu zkrácena na svém ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu dovolání je naopak zřetelná její nespokojenost s tím, jak odvolací soud zhodnotil provedené (doplněné) důkazy, jaký si vytvořil skutkový závěr pro své následné právní posouzení věci, kterému dovolatelka oponuje, neboť naopak oproti odvolacímu soudu má za to, že jí prezentovaná skutková verze případu je validní a jako taková podléhá jinému (žalobám vyhovujícímu) právně kvalifikačnímu závěru. Taková dovolací argumentace (veskrze založena na prosté skutkové a právní polemice) ovšem sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, když navíc je třeba zdůraznit, že v dovolacím řízení nelze (jakýmkoliv způsobem) revidovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud.
K otázce (která podle dovolatelky nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena), zda „je soud oprávněn v rámci hodnocení důkazu v pořadí druhou svědeckou výpovědí, která byla opakována z důvodu, že dle názoru soudu nebylo možno k první svědecké výpovědi přihlédnout pro vady na straně tlumočení, tuto svědeckou výpověď hodnotit ve vzájemné souvislosti s první svědeckou výpovědí se závěrem, že si výpovědi vzájemně odporují, a ke druhé výpovědi pak z tohoto důvodu nepřihlédnout, ač druhá výpověď byla pořízena zcela procesně správným způsobem.“
K uvedené argumentaci nutno opětovně připomenout, že způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem přípustnost dovolání nezakládá. Dovolání je přípustné jen pro řešení otázek právních. Dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci, jestliže předkládá vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů, a tedy z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, je Nejvyšší soud vázán. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 108/2011 Sb., v obdobných souvislostech za mnohé např. nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2018).
Nadto dovolatelka opětovně nesprávně posuzuje postup odvolacího soudu též z pohledu jeho kasačního usnesení, které bylo ovšem následně zrušeno usnesením Nejvyššího soudu; proto závěry odvolacího soudu v jeho zrušeném kasačním usnesení byly pro další odvolací řízení zcela bezcenné.
V bodech 11. až 16. odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku se odvolací soud velmi pečlivě zabýval hodnocením výpovědí svědka M., přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, přičemž jím následně učiněné zhodnocení těchto výpovědí samostatně a ve spojitosti s dalšími důkazy, není zatíženo nelogičností, úvahovými excesy, extrémním rozporem s informacemi, které svědek při svých výsleších (v zásadě rozporně) sděloval soudu prvního stupně či odvolacímu soudu. Odvolací soud přitom velmi pečlivě při hodnocení těchto výpovědí posuzoval na straně svědka všechny v úvahu přicházející faktory, jež souvisely s jeho možným, respektive aktuálním vztahem k účastníkům řízení, k jeho zdravotnímu stavu, s jeho schopností (z pohledu rozsahu, obsahovosti, celistvosti vnímání proběhnuvší události v inkriminovaném období) reprodukovat informace, jež by mohly být zásadně významné pro rozhodnutí ve věci, přičemž své závěrečné zhodnocení podle názoru dovolacího soudu velmi pečlivě a přesvědčivě vyložil v rámci bodu 15. odůvodnění svého rozsudku.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi přitom opakovaně připomíná, že při práci s judikaturou nutno mít stále na paměti, že nelze v judikatuře vyložené právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý rámcově skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití toho kterého rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015).
V daném případě sice dovolatelka k prvním třem právním otázkám odkazovala na označená rozhodnutí i Nejvyššího soudu (k nálezové judikatuře dovolatelkou uplatněné se již dovolací soud vyjádřil shora), avšak učinila tak právě za shora uvedené argumentace, kdy v podstatě zpochybňovala skutkový základ věci, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel a který následně podrobil právnímu posouzení, což ovšem nepředstavuje ani řádný dovolací důvod, ani řádné vymezení (jedné ze čtyř v úvahu přicházejících variant) předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., takže se i v těchto poměrech uplatnilo to, co dovolací soud vyložil v předposledním odstavci.
Ze všech vyložených důvodů bylo proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto. Tímto rozhodnutím je současně konzumován návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu