ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1504.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1504/2020-119
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera , Ph.D., v právní věci žalobkyně S. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou se sídlem v Benešově u Prahy, Tyršova 1902, proti žalovaným 1) P. V. , narozenému XY, bytem XY, a 2) P. V. , narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem v Týnci nad Sázavou, Družstevní 411 , o určení neplatnosti právního jednání, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 433/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. července 2019, č. j. 21 Co 151/2019-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 11. dubna 2019, č. j. 8 C 433/2018-64, výrokem I. zastavil řízení o určení neplatnosti právního jednání a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že platnost předmětné smlouvy byla zdejším soudem již vyřešena, a to primárně v pravomocně skončené věci vedené pod sp. zn. 8 C 1754/98, proto novému projednání věci v občanském soudním řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené (§159a odst. 4 o. s. ř.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. července 2019, č. j. 21 Co 151/2019-89, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, které však Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) se spisem (přípisem ze dne 26. února 2020) vrátil soudu prvního stupně s tím, že uvedený soud stran svého dalšího procesního postupu zcela pominul, že původně označený žalobce a) V. B., narozený XY, posledně bytem XY, dne 21. června 2019 zemřel.
Soud prvního stupně poté – s přihlédnutím k usnesení téhož okresního soudu ze dne 6. prosince 2019, č. j. 20 D 685/2019-44, jímž bylo řízení o pozůstalosti po V. B. zastaveno – usnesením ze dne 10. března 2020, č. j. 8 C 433/2018-113, rozhodl o zastavení řízení ve vztahu k (původně označenému) žalobci a) (V. B.), a procesní spis s dovoláním žalobkyně opět předložil Nejvyšší soudu k rozhodnutí o tomto dovolání.
Nejvyšší soud konstatuje, že podané dovolání žalobkyně neobsahuje zákonem stanovené náležitosti, neboť z nějž nelze seznat, jakou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva měl podle mínění dovolatelky odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně posoudit, ani který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. má dovolatelka za splněný.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelka ve smyslu §237 o. s. ř. vůbec nevymezila předpoklady přípustnosti svého dovolání, tj. neuvedla okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Ačkoliv dovolatelka v dovolaní (na straně č. 4) poukazuje „na zásadní pochybení obecných soudů při řešení otázky hmotného práva a to z důvodu, že Okresní soud v Benešově, ani Krajský soud v Praze nebyly schopny ani za více než 20 let se vypořádat s otázkou nepromlčitelného práva vlastnického,…protože jim tento majetek v rámci restitučního řízení Česká republika prostřednictvím Pozemkového fondu ČR nikdy nevydala, jak tato skutečnost zcela jasně vyplývá ze Smluv o převodu majetku č. 6,7 a 8/93 ze dne 30. 6. 1993“ , z dalšího textu dovolání již nelze zjistit, v čem konkrétně je nesprávnost právního posouzení spatřována. V dovolání tedy absentuje jak právně relevantní vymezení dovolacího důvodu, tak i vymezení předpokladů přípustnosti dovolání na základě některé ze čtyř v úvahu přicházejících variant předvídaných v §237 o. s. ř. Dovolatelka sice opakovaně poukazuje na to, že „vlastnickým právem se nikdo nezabýval a žalovaným jde jen o jejich vlastní bezdůvodné obohacení se na úkor jiných na základě svého podvodného jednání, když podstatné věci úmyslně zamlčeli nejen žalobcům ale i konajícímu soudu v nalézacím řízení…“ , avšak přehlíží, že tyto námitky brojí proti závěrům, na nichž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Dovolání je tedy pojato jako (nepřípustná) skutková (neboť v dovolacím řízení nelze nijak revidovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování) a (prostá) právní polemika dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu, s místy uplatněnými výtkami týkajícími se údajných vad řízení, k nimž by ovšem bylo možné přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání, o kterýžto případ se zde ovšem nejedná (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Připomíná se, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového rozhodnutí (z hlediska konkrétně řešené právní otázky), nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě (věcného) přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení dovolacího důvodu či (a) předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyly dovolatelkou odstraněny v zákonné lhůtě; dovolání bylo proto odmítnuto (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu