ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1529.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1529/2020-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci navrhovatele P. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, o přivolení k zásahu do integrity, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 23 Nc 601/2019, o dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. února 2019, č. j. 19 Co 289/2019-26, takto:
Dovolání navrhovatele se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. února 2019, č. j. 19 Co 289/2019-26, neobsahuje vymezení přípustnosti dovolání a absence této zákonné náležitosti [§241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)], kterou nelze dovodit ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.), zatěžuje dovolání vadou, která nebyla ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených předpokladů přípustnosti považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4, ročník 2014, ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud dovolacím soudem nevyřešenou. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Dovolatel nevymezil ani předpoklad přípustnosti, který považuje za splněný, ani konkrétní právní otázku.
Vymezení konkrétní právní otázky jako nezbytné náležitosti dovolání, je akceptováno i v rovině ústavní (k tomu srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, bod 23). Uvedení zdůvodnění, proč nechce, aby věc rozhodoval Okresní soud v Pardubicích [neboť „dle jeho přesvědčení není nestranným a nezávislým soudem (…) rozhoduje v jeho věcech zaujatě a tendenčně“] s vymezením konkrétní právní otázky ztotožnit nelze [k tomu, jak je vymezení právní otázky akceptováno v ústavní rovině, srov. body 49 až 53 shora tohoto odstavce citovaného stanoviska Ústavního soudu].
Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatele na právo na spravedlivý proces, když ani v této souvislosti nevymezil otázku hmotného nebo procesního práva, kterou by podřadil pod některý z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Protože dovolatel požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nedostál, Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. (v této souvislosti snad lze ještě poukázat na jeden ze závěrů stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, že neobsahuje-li dovolání vymezení přípustnosti podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2020
JUDr. Pavel Vrcha MBA
předseda senátu