ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1855.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1855/2020-263
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. J. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Doudou, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, proti žalovanému O. M. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Karlem Zachem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, tř. Legií 876, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 119/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. ledna 2020, č. j. 15 Co 410/2019-110, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. října 2019, č. j. 4 C 119/2019-71, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že označený zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem specifikovaného pozemku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Své rozhodnutí soud prvního stupně založil na závěru, že účastníky řízení o určení vlastnictví zůstavitele k nemovitosti k datu jeho úmrtí musejí být jeho dědicové, jinak žalobce nemá na tomto určení naléhavý právní zájem. V daném případě však účastníkem řízení nebyl minimálně jeden dědic, a to syn zůstavitele, v důsledku čeho žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na této určovací žalobě.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. ledna 2020, č. j. 15 Co 410/2019-110, rozsudek soudu prvního stupně mj. v jeho výroku ve věci samé potvrdil.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku mj. vyložil, že soud není oprávněn poskytovat účastníkům poučení o hmotném právu, což se týká i otázky aktivní a pasivní věcné legitimace v občanském soudním řízení. Soud tedy nemůže např. poučit žalobce, že by jeho žaloba měla směřovat proti jiné osobě než je ta, kterou v ní označil za žalovaného, nebo že by kromě označeného žalovaného měly v řízení na žalované straně vystupovat ještě další osoby. Stejně tak platí, že je-li pro splnění podmínky aktivní věcné legitimace třeba, aby na žalující straně vystupoval kromě žalobce ještě někdo jiný, není soud oprávněn žalobce o této skutečnosti poučit, neboť takové poučení by přesahovalo rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) nejprve sama a poté prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení věci, když dovolatelka rozhodujícím soudem nebyla odpovídajícím způsobem procesně poučena. Předpoklady přípustnosti dovolání žalobkyně vymezuje s tím, že: „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž vyřešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. To se týká problematiky vydání tzv. překvapivého soudního rozhodnutí.“ Dovolatelka překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) spatřuje v okolnosti, že: „nebyla soudem poučena o tom, že účastníky řízení musí být dle názoru soudu všichni potencionální dědicové, a navíc ani žalovaný na tuto skutečnost nepoukázal, takže rozhodnutí soudu bylo pro ni skutečně překvapivé. Vydáním tohoto překvapivého rozhodnutí bylo dle názoru žalobkyně porušeno právo na spravedlivý proces…“ Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu „a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.“
Žalovaný se k podanému dovolání žalobkyně písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobkyně není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Je tomu tak z toho důvodu, že odvolací soud v daném případě rozhodl zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (nejen) dovolacího soudu, ale i Ústavního soudu, v níž je zaujímán právní názor (ve stručnosti shrnuto), že soudy nemohou žalobce hmotněprávně poučovat, jak a koho má správně žalovat (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2005, sp. zn. 30 Cdo 1897/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 1587/2011, případně nálezy Ústavního soudu ze dne 31. října 1996, sp. zn. I. ÚS 119/96, ze dne 25. června 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz ).
Poukazuje-li žalobkyně ve svém dovolání na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, v žádném z nich není explicitně řešena otázka týkající se hmotněprávního poučování účastníka řízení, respektive žalobce, který se domáhá deklarace věcně právního vztahu zůstavitele k označenému nemovitému majetku. V dovolatelkou označeném nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 220/04 byla řešena situace, kdy odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně stran právního posouzení otázky náhrady nákladů řízení bylo zcela odlišné od právního posouzení, jež učinil odvolací soud. K tomu Ústavní soud vyložil, že dospěl-li odvolací soud k zcela jinému právnímu názoru, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, což však neučinil a rozhodl sám bez ústního jednání, čímž podle Ústavního soudu zbavil možnosti stěžovatele, aby se v tomto směru bránil.
Lze tedy uzavřít, že dovolatelkou označená rozhodnutí v žádném ohledu nenarušují (nejsou v kolizi se) závěry dosavadní konstantní judikatury, že poučovací povinnost soudu nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2998/2013).
Nálezovou judikaturu Ústavního soudu je třeba i v dovolacím řízení reflektovat, ovšem povinností dovolacího soudu je přirozeně posoudit, zda dovolatelem odkazovaná judikatura Ústavního soudu je v poměrech dané dovolací věci uplatnitelná, či nikoliv. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že při práci s judikaturou nutno mít stále na paměti, že nelze v judikatuře vyložené právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý rámcově skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015). Obdobné se týká přiměřeně i dosahu judikatury Ústavního soudu, byť je třeba mít na paměti, že Ústavním soudem vykonatelná rozhodnutí jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány a osoby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2019, sp. zn. 24 Cdo 884/2019).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f
odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 11. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu