ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1974.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1974/2020-352
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. Č. , narozeného dne XY, bytem v XY, a b) L. Č. , narozené dne XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem v Písku, Heydukova 101, proti žalované A. I. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 C 36/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. února 2020, č. j. 19 Co 1817/2019-331, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.182,30,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Václava Kaliny, advokáta se sídlem v Písku, Heydukova 101.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. září 2019, č. j. 28 C 36/2018-300, určil, že žalobci jsou (každý v rozsahu jedné ideální poloviny) podílovými spoluvlastníky označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že: „kupní smlouva ze dne 30. 12. 2013 nebyla uzavřena s původním záměrem převést vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem na žalovanou, ale pouze se záměrem zajistit pohledávku P. Č. z půjčky poskytnuté v předpokládané výši do 500.000,- Kč na úhradu závazků žalobce…“ Vyložil dále, že tato kupní smlouva „je absolutně neplatná ve smyslu ust. 39 obč. zák….neboť nepřípustným způsobem obchází kogentní právní úpravu zástavního práva upravenou v ust. §152 a násl. obč. zák….“
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. února 2020, č. j. 19 Co 1817/2019-331, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po právní stránce uzavřel, že: „dne 31. 12. 2013 uzavřeli účastníci kupní smlouvu, jejímž smyslem a účelem ve skutečnosti nebyla koupě nemovitostí žalovanou, vůli žalobců bylo zajistit pohledávku P. Č., jednatele žalované z titulu smlouvy o půjčce a žalované byly tyto skutečnosti s ohledem na blízký vztah P. Č. k žalované (jednatel žalované) známy, byly rozeznatelné jako okolnosti vylučující vážnost vůle. Při posuzování vážnosti vůle je významné i zjištění, že kupní cena nebyla žalovanou zaplacena, že žalovaná nemovitosti neužívala, že žalobci za užívání nemovitostí žalované neplatili a úhradu začali platit až po uzavření nájemní smlouvy dne 1. 10. 2016…Odvolací soud…považuje za správný závěr soudu prvního stupně o neplatnosti právního úkonu z důvodu absence vůle žalobců při uzavírání kupních smluv…“
Proti tomuto rozsudku (do jeho meritorního výroku) odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. V něm uplatňuje dovolací důvod založený na nesprávném právním posouzení věci v otázce neplatnosti předmětné kupní smlouvy podle §37 odst. 1 obč. zák., přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že odvolací soud – oproti soudu prvního stupně, který předmětnou kupní smlouvu posoudil jako tzv. propadnou zástavu – zaujal právní názor, že ujednání účastníků obsažené v označené kupní smlouvě je neplatné podle §37 odst. 1 obč. zák. z důvodu absence vážné vůle na straně žalobců, o které musela žalovaná vědět. Tento právní názor odvolacího soudu je pro dovolatelku překvapivý a je i v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017), v němž byl vyložen právní názor, že o neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran spočívající v simulaci lze uvažovat jen v případě, že vůli smlouvu uzavřít nemá žádná ze stran smlouvy, a že pokud jedna strana chce smlouvu uzavřít a být jejím obsahem vázána, zatímco druhá strana jedná „na oko“, aniž by to druhé straně muselo být zřejmé, jde u strany jednající nevážně jen o mentální rezervaci, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu.
Dovolatelka poukazuje na výsledky dokazování a namítá, že závěr odvolacího soudu o tom, že na straně účastníků chyběla vážná vůle k uzavření kupní smlouvy, přičemž tato vůle absentovala u žalobců a žalovaná o tom prostřednictvím (svého) jednatele musela vědět, je vnitřně rozporný a nevyplývá z provedeného dokazování.
Ačkoliv odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správné rozhodnutí, změnil právní hodnocení věci tak, že kupní smlouva je neplatná pro absenci vážné vůle na straně žalobců; tím se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu reprezentované shora již označeným rozsudkem ve věci sp. zn. 30 Cdo 2737/2017. Ke změně právního hodnocení přitom odvolací soud přistoupil předčasně, neboť účastníci daného právního jednání nebyli vyslechnuti.
Dovolatelka – kromě svých výhrad k právnímu názoru soudu prvního stupně o tzv. propadné zástavě – konečně namítá, že v daném případě mělo být určení vlastnického práva podmíněno vrácením plnění na úhradu dluhů žalobce a) v souvislosti s vkladem kupní smlouvy do katastru nemovitostí a vrácením kupní ceny, k čemuž nedošlo a soudy na tuto skutečnost nereflektovaly. Tuto svou právní argumentaci dovolatelka opírá o citaci právního názoru obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2012, sp. zn. 28 Cdo 360/2012, v němž byla řešena otázka vzájemného plnění v souvislosti s vrácením bezdůvodného obohacení na základě neplatné smlouvy.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém písemném vyjádření k dovolání odmítli uplatněnou dovolací argumentaci. Dovolatelka nesprávně interpretuje jí označenou judikaturu, napadá skutková zjištění obou soudů s odkazem, že nebyla prokázána vážnost vůle pouze u žalobců, ačkoliv oba soudy jednoznačně uzavřely, že ani žalobci ani dovolatelka neměli v úmyslu uzavřít kupní smlouvu. Nepřiléhavý je rovněž odkaz dovolatelky na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 3646/13, neboť dovolatelka žádnou splatnou pohledávku za žalobcem a) před podpisem smlouvy neměla. Konečně nedůvodná je argumentace dovolatelky ohledně vypořádání synallagmatického plnění, neboť žalobci se v řízení domáhali určení spoluvlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku, nikoliv plnění ze zrušené, respektive neplatné smlouvy. Žalobci závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl a žalobcům přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (srov. §10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalované není – jak bude dále rozvedeno – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Odvolací soud při meritorním rozhodování vyšel ze (skutkového) zjištění a právního posouzení věci soudu prvního stupně, že předmětná kupní smlouva byla mezi účastníky uzavřena pouze účelově a je tudíž (ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák.) absolutně neplatným právním úkonem. Dovolatelka tomuto právnímu názoru odvolacího soudu oponuje, avšak činí tak za zcela jiné skutkové konstelace, totiž, že pouze žalobci předmětnou kupní smlouvu nechtěli uzavřít, nikoliv však již dovolatelka.
Prostřednictvím této dovolací argumentace ovšem přípustnost dovolání žalované nelze založit, neboť v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, když dovolací soud je uvedenými skutkovými zjištěními (závěrem o skutkovém stavu) vázán (k tomu srov. §241a odst. 1 větu první o. s. ř., podle kterého dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Jestliže tedy skutková zjištění, respektive závěr o skutkovém stavu umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k právnímu posouzení věci ohledně neplatnosti předmětné kupní smlouvy z důvodu absence vůle účastníků takovou smlouvu uzavřít, nelze tomuto závěru odvolacího soudu na podkladě skutkové polemiky a od ní se odvíjejícího oponentního právního názoru dovolatelky relevantně oponovat. Přitom sama okolnost, že při stejném skutkovém závěru se právní posouzení věci soudem prvního stupně (neplatnost z důvodu existence tzv. propadné zástavy) odlišovalo od již zreferovaného právně aplikačního závěru odvolacího soudu, přípustnost dovolání nečiní.
Dovoláním napadeným rozsudkem se přitom odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017, vycházel ze zcela jiného skutkového zjištění odvolacího soudu (soudu prvního stupně), než je tomu v tomto případě.
Nebyl-li dovoláním úspěšně zpochybněn závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy podle §37 odst. 1 obč. zák., je zbylá dovolací argumentace žalované tímto závěrem v zásadě konzumována.
Výjimkou je pouze ta část dovolací argumentace, v níž žalovaná namítá, že: „určení vlastnického práva žalobců mělo být podmíněno vrácením plnění na úhradu dluhů žalobce a v souvislosti s vkladem kupní smlouvy do katastru nemovitostí a vrácením kupní ceny, k čemuž nedošlo…“ , a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2012, sp. zn. 28 Cdo 360/2012.
Dovolatelka sice právně relevantním způsobem vymezila předpoklad přípustnosti dovolání, avšak dovolání v tomto směru není přípustné, neboť ani v této části se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud k uvedené dovolací argumentaci dovolatelky odkazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53/2007, in https://nsoud.cz ), v němž byl vyložen a odůvodněn právní názor, že existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího po odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu §80 písm. c) (nyní §80) o. s. ř. není podmíněna tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení kupní ceny. Uvedený závěr se rovněž vztahuje i na případ určení vlastnictví k nemovitému majetku z důvodu absolutní neplatnosti věcné (převodní) smlouvy, jako je tomu i v tomto případě.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu