ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2053.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2053/2020-372
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D. v právní věci žalobkyně J. B. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) DEMVED a. s. , se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 446, identifikační číslo osoby 259 71 077, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, 2) T. M. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 533/28, o určení vlastnictví a určení neexistence zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 108/2011, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. ledna 2020, č. j. 18 Co 310/2019-344, 18 Co 311/2019, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. června 2019, č. j. 5 C 108/2011-308, výrokem I. určil, že žalobkyně je vlastnicí označené bytové jednotky s příslušným spoluvlastnickým podílem na dále specifikovaných částech domů, jakož i s příslušným spoluvlastnickým podílem na označených pozemcích (dále již „bytová jednotka“ nebo „byt“), výrokem II. určil, že označené zástavní právo k bytové jednotce neexistuje, a konečně výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Doplňujícím usnesením ze dne 11. července 2019, č. j. 5 C 108/2011-314, pak soud uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit státu uvedené soudní poplatky.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 22. ledna 2020, č. j. 18 Co 310/2019-344, 18 Co 311/2019, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil, v nákladovém výroku II. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů prvoinstančního řízení, dále potvrdil shora označené doplňující usnesení soudu prvního stupně, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soud podal (v zastoupení svého advokáta) včasné dovolání (pouze) žalovaný 1) (dále též „dovolatel“) s tím, že se odvolací soud při řešení otázky týkající (ne)platnosti předmětné nájemní smlouvy odchýlil od ustálené – dovolatelem označené – judikatury (rozhodovací praxe) Ústavního soudu, byť „nepřehlíží skutečnost, že soud odvolací byl při řešení zásadní otázky hmotného práva v dané věci, tj. otázky platnosti či neplatnosti smlouvy o nájmu bytu ze dne 15. 6. 2006, vázán právním názorem dovolacího soudu, vtěleného do jeho rozsudku ze dne 16. 1. 2019, č. j. 30 Cdo 1355/2018-282, a tedy, že zde absentuje (zjevně míněno: existuje) rozpor mezi rozhodovací praxí dovolacího soudu a rozhodnutím soudu odvolacího.“ Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaného 1) není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Předně je třeba konstatovat, že pokud dovolatel v dovolání argumentuje, že rozhodnutí odvolacího soudu, jež vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, je v rozporu (stejně jako předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu) s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, je třeba takto zformulované dovolání, které též nepostrádá rozvedení odpovídající právní argumentace ve vztahu k nutnosti respektování nálezové judikatury i na posuzovaný případ, považovat za zcela dostačující z hlediska naplnění podmínek pro řádné specifikování dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.) a předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto zabýval přípustností podaného dovolání ve smyslu dovolatelem uplatněné dovolací argumentace, přičemž nedospěl k závěru, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházející vydané kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, na kterou dovolatel odkazuje, neboť:
- ve věci sp. zn. I. ÚS 2447/13 Ústavní soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky pro odmítnutí dovolání z důvodu nesplnění předpokladů přípustnosti dovolání, kteréžto závěry nejsou na nynější případ uplatnitelné (neboť v této věci dovolací soud shledal, že podané dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti);
- ve věci sp. zn. II. ÚS 658/18 Ústavní soud nesdílel názor Nejvyššího soudu (vyjádřený v jeho usnesení ze dne 6. prosince 2017, sp. zn. 26 Cdo 4855/2017), k obsahu nájemní smlouvy, a to za skutkové situace – odlišující se od nyní posuzované věci
– kdy „úhrada za nájem bytu byla sjednána částkou 800,- Kč měsíčně a tato částka měla zahrnovat úhradu za daň z nemovitosti, úhradu za spotřebu vody, náklady za odvoz domovního odpadu, náklady za kominické práce a zálohy spojené s údržbou rodinného domu“ , přičemž vyložil, že sice „nezpochybňuje judikaturu, podle níž přímo ze smlouvy,
má-li se jednat o smlouvu nájemní, musí být podle ustanovení §686 zákona č. 40/1964 Sb. patrný způsob výpočtu nájemného a úhrad spojených s užíváním bytu (resp. jejich výše)…na druhou stranu ovšem Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka již ve svém odporu k platebnímu rozkazu podrobně uvedla, z jakých položek, včetně jejich výše, je částka 800,- Kč složena…“ , přičemž „z výpočtu stěžovatelky…vyplynulo, že úhrada za plnění spojená s užíváním bytu představuje částku 753 Kč a nájem představoval částku 47 Kč…“ ; na základě toho Ústavní soud konstatoval, že: „výše úhrady spojené s užíváním bytu (včetně eventuální výše nájemného) je minimálně na základě výpočtu zjistitelná…“ ; v nyní posuzované věci ovšem odvolací soud (stejně jako v předchozím kasačním rozhodnutí dovolací soud) při rozhodování vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2017, sp. zn. 26 Cdo 4801/2016, v němž předmětná nájemní smlouva obsahovala „pouze ujednání o tom, že ‚nájemce je povinen hradit cenu služeb, které jsou spojeny s nájmem bytu‘, aniž by byla stanovena jejich výše či způsob jejího určení“ , a za tohoto skutkového stavu věci pak dovolací soud v posledně označené věci dospěl k závěru, že je předmětná nájemní smlouva absolutně neplatná, neboť postrádá jednu z podstatných náležitostí podle §686 odst. 1 obč. zák.; z uvedeného vyplývá, že v tomto směru dovolatelem uplatněná dovolací argumentace není důvodná;
- ve věci sp. zn. I. ÚS 436/05, se Ústavní soud zabýval výkladem kupní a darovací smlouvy za skutkových podmínek, které nelze v dovolatelem usuzovaným směrem uplatnit ve skutkových poměrech této věci (k tomu viz předchozí odstavec).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 1) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f
odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu