ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2290.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2290/2020-466
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce D. J. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Masná 1324/1, proti žalovaným 1) M. J. , narozené dne XY, 2) M. J. , narozené dne XY, a 3) M. J. , narozené dne XY, všechny žalované společně bytem XY, zastoupeným Mgr. Lenkou Holendovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Zábřehu, Věšínova 2877/7a, o určení neplatnosti darovací smlouvy a určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 17 C 3/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2019, č. j. 11 Co 149/2019-383, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Novém Jičíně na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 1) částku 4.820,- Kč, a na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 2) a žalované 3) celkem částku 7.400,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2018, č. j. 17 C 3/2017-277, ve znění opravného usnesení ze dne 4. února 2019, č. j. 17 C 3/2017-305, zamítl žaloby, jimiž se žalobce proti žalovaným domáhal určení neplatnosti dvou označených darovacích smluv, a určení, že specifikovaný nemovitý majetek je ve společném jmění žalobce a žalované 1), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. července 2019, č. j. 11 Co 149/2019-383, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. ve věci samé, a dále ve výrocích IV. až VII. o náhradě nákladů řízení potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku III. způsobem vyloženým ve výroku II. svého rozsudku, a navazujícími výroky III. až V. pak rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto (do všech jeho výroků) rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání.
Dovolání žalobce proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, a proto je třeba jej z tohoto důvodu odmítnout.
V ostatní části je nutno dovolání odmítnout z toho důvodu, že žalobce v dovolání nevymezil (žádnou ze čtyř v úvahu se nabízejících se variant) předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve vztahu k §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Připomíná se, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.
Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V daném případě z obsahu podaného dovolání vyplývá, že žalobce vede skutkovou a právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, aniž by v dovolání shora označeným způsobem, respektive vůbec vymezil některou z možných čtyř variant předpokladů přípustnosti dovolání.
Namítá-li žalobce v závěru svého dovolání (čl. V.), že v jeho případě již v prvoinstančním řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pak ani v tomto ohledu předpoklad přípustnosti dovolání neprecizoval, a to ve smyslu nálezové judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, zaujal právní názor, že dovolání je (také) přípustné (tehdy), závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.
Jak je zřejmé z obsahu dovolání, ani v posledně uvedeném (ústavně právním) směru dovolatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání (např. s formulačním vyjádřením, že v řešení specifikované právní otázky odvolací soud nerespektoval nálezovou judikaturu Ústavního soudu, který např. v odůvodnění označeného nálezu vyložil a odůvodnil dovolatelem zreferovaný právní názor, který odvolací soud ve skutkových poměrech předmětné věci nerespektoval, nezohlednil, zcela pominul atd.).
Neúplné dovolání žalobce (o příslušnou variantu předpokladu jeho přípustnosti) tak znemožňuje Nejvyššímu soudu, aby se mohl vůbec zabývat jeho přípustností.
Vzhledem k výše uvedenému (objektivní nepřípustnost dovolání proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu a absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé) Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyly dovolatelem odstraněny v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Tímto usnesením byl současně konzumován návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Ačkoliv odmítací usnesení dovolacího soudu není zapotřebí odůvodňovat (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.), přesto dovolací soud pouze ve stručnosti k nákladovému výroku II. uvádí, že je výrazem aplikace §243c odst. 3, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §149 odst. 2 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo pro jeho vady odmítnuto, žalované 1) až 3) se prostřednictvím jim soudem prvního stupně ustanovené advokátky k tomuto dovolání relevantně vyjádřily (výslovně poukázaly na absenci předpokladů přípustnosti dovolání žalobce), přičemž vzhledem ke společnému zastupování žalovaných dovolací soud odměnu žalovaným snížil podle §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, o 20 %, to vše v situaci, kdy tarifní hodnota u žalované 1) činila 120.000,- Kč [předmětem řízení byl spor vyvolaný dvěma žalobami o určení neplatnosti právního jednání (§9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu) a žalobou o určení vlastnictví k nemovité věci (§9 odst. 4 písm. b/ advokátního tarifu)], zatímco u žalovaných 2) a 3 tarifní hodnota činila 85.000,- Kč (u každé z nich příslušná žaloba o určení neplatnosti právního jednání a žaloba o určení vlastnictví k nemovité věci). Součástí této náhrady byla pak i jedna paušální částka náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300,- Kč (u každé z žalovaných tedy v alikvotní výši 100,- Kč).
Povinnost žalobce zaplatit vzniklé náklady žalovaným 1) až 3) státu, respektive České republice - Okresnímu soudu v Novém Jičíně plyne z dikce §149 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 109/2010), neboť zastupoval-li účastníka řízení advokát, který mu byl ustanoven soudem, a má-li zastoupený účastník právo na náhradu nákladů řízení, soud přizná náhradu nákladů řízení účastníku, avšak (s ohledem na §149 odst. 2 o. s. ř.) povinnost k jejich zaplacení se stanoví ve prospěch státu.
O odměně a dalších nárocích advokátky žalovaných 1) až 3), které má ve smyslu §140 odst. 2 o. s. ř. vůči státu za zastupování žalovaných 1) až 3) v dovolacím řízení podle advokátního tarifu, je příslušný rozhodnout soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2006, sp. zn. 21 Cdo 1348/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2007).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 3. 12. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu