ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2725.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 2725/2019-438
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce M. M. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II, proti žalované K. Č. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Masařská 323/6, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 3/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2019, č. j. 71 Co 54/2019-400, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2019, č. j. 71 Co 54/2019-400, se zrušuje a věc se vrací tomuto krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) úvodem předesílá, že v této právní věci naposledy rozhodoval rozsudkem ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. 21 Cdo 2294/2016, kterým zrušil potvrzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále již „odvolací soud“) ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 71 Co 248/2015-160, jakož i odpůrčí žalobu zamítající rozsudek Okresního soudu v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 25. února 2015, č. j. 6 C 3/2014-114, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rovněž připomíná, že projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 31. července 2012, na základě které nastaly účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí dnem 3. srpna 2012 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), účinném do 31. srpna 2012 (§3028 odst. 3 obč. zák.).
Dovolací soud ve shora označeném kasačním rozsudku mj. vyložil, že žalobce měl právo uspokojit svou pohledávku také z majetku, který L. Č. získala na základě dohody o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění do svého výlučného vlastnictví (včetně předmětné bytové jednotky), přičemž darovala-li následně bytovou jednotku žalované, jednalo se o právní úkon osoby, která se z pohledu §42a obč. zák. (rovněž) pokládá za „dlužníka“.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. listopadu 2018, č. j. 6 C 3/2014-367, opět žalobu, „aby bylo určeno, že darovací smlouva uzavřená mezi L. Č., nar. XY, a žalovanou K. Č. dne XY, vložená do katastru nemovitosti pod č. j. V-5579/2012-806, je vůči žalobci neúčinná“ , zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Soud prvního stupně zamítnutí žaloby odůvodnil mj. tím, že: „žalobce měl v době zahájení řízení vůči otci žalované splatnou pohledávku z titulu půjčky ve výši 30 000 000 Kč, a to ve výši označené v žalobě a v uznávacím prohlášení ze dne 19. 5. 2010, tj. ohledně jistiny 5 009 600 Kč. Tato pohledávka však dle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 v exekuční věci a dle shodných skutkových tvrzení účastníků zanikla po podání žaloby, tedy v průběhu řízení. Teprve u jednání dne 17. 4. 2018 změnil žalobce skutková tvrzení tak, že otec žalované má vůči žalobci další dluh ve výši 2 500 000 Kč dle uznání dluhu ze dne 19. 5. 2010. Tuto změnu žaloby, pokud jde o výši a povahu žalobcovy pohledávky, však žalobce učinil až v roce 2018, tedy po uplynutí prekluzivní tříleté lhůty dle §42a občanského zákoníku, odvíjející se od uzavření darovací smlouvy ze dne 31. 7. 2012.
Byť tedy žalobce má vůči otci žalované pohledávku dle rozhodnutí Obvodního soudu v Praze a Městského soudu v Praze ve výši 2 500 000 Kč s příslušenstvím, závazek vznikl za trvání manželství rodičů žalované a žalovaná dle zjištění vyplývajících ze svědeckých výpovědí jejích rodičů nevyvinula náležitou pečlivost týkající se dlužníkova případného úmyslu zkrátit věřitele právního úkonu, to je darovací smlouvy, nelze dle názoru soudu žalobě vyhovět právě s ohledem na tříletou prekluzivní lhůtu, jež uběhla dnem 31. 7. 2015.“
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 11. dubna 2019, č. j. 71 Co 54/2019-400, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že: „žalobce v důsledku změny skutkového stavu (uhrazení pohledávky ve výši 5.009.600 Kč a zastavení exekučního řízení) rozšířil žalobu o nové tvrzení, že žalobce má za dlužníkem R. Č. ještě další pohledávku ve výši 2.500.000 Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 10. 5. 2010. Tato pohledávka mu byla přiznána pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 65 C 172/2014, ve znění potvrzujícího rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 15 Co 35/2017 a je vymáhána soudním exekutorem JUDr. Janem Jindrou. Jedná se o jinou pohledávku (byť stejné výše), než která byla tvrzena v původní žalobě jako smluvní pokuta.“
V návaznosti na tato zjištění odvolací soud vyložil, že: „Tvrzení vymahatelné pohledávky je tvrzením rozhodujícím plynoucím přímo z hypotézy výše uvedené právní normy a jako takové musí být obsaženo v žalobě, přičemž nestačí tvrdit pohledávku obecně, ale musí být zřejmé, o jakou pohledávku se jedná, jaká je její výše a jak vznikla. Tuto povinnost žalobce splnil, když tvrdil pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 9. 7. 2008 (v původní výši 30.000.000 Kč), k níž dlužník přistoupil jako další dlužník k původnímu dlužníku spol. D. a která v době podání žaloby činila 5.009.600 Kč.
Došlo-li pak v průběhu řízení k zániku této pohledávky, došlo tím k zásadní změně skutkového stavu a tvrzení jiné pohledávky (v jiné výši a z jiného právního jednání) je tvrzením vedoucím ke změně žaloby.“
Odvolací soud závěrem k meritu věci uzavřel, že: „otázku prekluze posoudil okresní soud z úřední povinnosti a správně dovodil, že právo zaniklo, neboť bylo uplatněno po uplynutí 3 leté prekluzivní doby plynoucí z odstavce citovaného ustanovení.“
Proti tomuto rozsudku (do jeho meritorního výroku I.) odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání.
Z obsahu podaného dovolání plyne, že dovolatel nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v tom, že: „prekluzivní lhůtu uvedenou v §42a odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb. vztáhl soud nikoliv k odporovatelnému úkonu dlužníka, ale k pohledávce, od níž žalobce v době vydání rozsudku odvozoval svou aktivní legitimaci k podání určovací žaloby.“ Dovolatel má za to, že „K prekluzi jeho práva odporovat úkonu v žalobě označenému nedošlo, protože příslušnou žalobu podal včas, a že o prekluzi nelze uvažovat ve vztahu k tvrzení obsaženému v rozšíření žaloby ze dne 17. 4. 2018, neboť šlo „pouze“ o vylíčení dalších skutečností svědčících pro oprávněnost jeho nároku.“
Přípustnost dovolání dovolatel „spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování vyřešeny, popřípadě že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Těmito otázkami hmotného práva jsou otázka prekluze nároku věřitele odporovat neúčinnému právnímu úkonu dlužníka podle §42a odst. 2 obč. zák. a z něho vyplývající otázka, zda se prekluzivní tříletá lhůta vztahuje (pouze) na odporovatelný právní úkon dlužníka, a otázka, (nebo) zda se tato prekluzivní tříletá lhůta vztahuje i na pohledávku, od které žalobce odvozuje svoji aktivní procesní legitimaci k podání odpůrčí žaloby?“
V další části dovolání žalobce oponuje právnímu názoru odvolacího soudu, podpůrně odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 71/2001 (řešící situaci, kdy uplynula lhůta pro podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, kdy lze měnit či doplňovat důvody, ze kterých se navrhovatel vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady domáhá), nebo na R 27/2000 (obsahující mj. právní názor, že odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vymahatelnou v době rozhodování soudu), a závěrem sumarizuje, že: „smyslu ustanovení §42a obč. zák. a úmyslu zákonodárce v něm vtělenému by odpovídalo, pokud by dovolací soud dospěl k právnímu závěru, že prekluzivní lhůta se k věřitelově pohledávce, od níž svou aktivní procesní legitimaci k žalobě odvozuje, nevztahuje.“
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná prostřednictvím své advokátky v písemném vyjádření (ve stručnosti shrnuto) odmítla uplatněnou dovolací argumentaci žalobce, neboť oba soudy vztáhly prekluzivní lhůtu nikoliv k pohledávce žalobce, ale k hmotně právnímu úkonu žalobce, kterým byl pozdní návrh žalobce na změnu žaloby, který je bez jakékoliv pochybnosti podáním ve věci samé. Pokud tedy žalobce změnil žalobu ve shora uvedeném směru až dne 17. dubna 2018 a k odporovanému úkonu mělo dojít dne 31. července 2012, nelze z důvodu prekluze žalobě vyhovět, když změna žaloby byla učiněna až po uplynutí tříleté prekluzivní doby. Podle žalované otázkou předkládanou žalobcem ve vztahu ke změně návrhu se dovolací soud již zabýval (např. v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3200/2011). Žalovaná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně jej zamítl.
Žalobce v průběhu dovolacího řízení podal návrh na rozhodnutí podle §107a o. s. ř. z tvrzeného důvodu postoupení předmětné pohledávky, avšak k tomuto návrhu dovolací soud s ohledem na §243b o. s. ř. nepřihlížel, když pro rozhodnutí o dovolání je rozhodující stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobce je – jak bude dále rozvedeno – přípustné i důvodné.
Jak již shora bylo zreferováno z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze závěru, že: „ (odpůrčí) právo uplatněné v žalobě je prekludováno, neboť ke změně žaloby ohledně žalobcem tvrzené pohledávky došlo v roce 2018, tj. po více jak 3 letech od data, kdy byl učiněn odporovaný úkon.“
Dále odvolací soud ve vazbě na citaci §42a odst. 2 obč. zák. vyložil, že: „Tvrzení vymahatelné pohledávky je tvrzením rozhodujícím plynoucím přímo z hypotézy výše uvedené právní normy a jako takové musí být obsaženo v žalobě, přičemž nestačí tvrdit pohledávku obecně, ale musí být zřejmé, o jakou pohledávku se jedná, jaká je její výše a jak vznikla.“
Z uvedeného závěru lze tedy vyvodit, že odvolací soud vymezení konkrétní vymahatelné pohledávky věřitelem považuje ve smyslu §42a odst. 2 obč. zák. za jeden ze znaků skutkové podstaty právního institutu odporovatelnosti. Tento závěr odvolacího soudu ovšem nemá oporu v hmotněprávní úpravě ani v rozhodovací praxi dovolacího soudu, neboť směšuje předpoklady pro aktivní legitimaci žalobce podle §42a odst. 1 obč. zák. a zákonné znaky právního institutu odporovatelnosti podle §42a odst. 2 obč. zák.
V prvé řadě dovolací soud odkazuje na svůj předchozí kasační rozsudek, v němž vyložil a na podkladě své judikatury rozvedl (připomenul) materii spojenou s právním institutem odporovatelnosti, tedy rovněž i s otázkami aktivní legitimace a zákonných znaků odporovatelnosti právního úkonu dlužníka.
S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že mezi právně rozhodné skutečnosti uvedené v hypotéze §42a (odst. 1) obč. zák. je mj. vymezení vymahatelné pohledávky, neboť pouhé (obecné) tvrzení, že věřitel má vůči dlužníku (nějakou, v žalobě blíže neurčenou) pohledávku, je z pohledu §42a odst. 1 obč. zák. zcela nedostatečné, byť – jak dovodila judikatura – takováto pohledávka v době podání žaloby nemusí být ještě vymahatelná.
Odporovatelnost se realizuje (soudní řízení, jehož předmětem je vyslovení právní neúčinnosti konkrétního právního úkonu dlužníka) odpůrčí žalobou, k níž je legitimován věřitel při naplnění podmínek předvídaných v §42a odst. 1 obč. zák. K projednatelnosti odpůrčí žaloby je rovněž zapotřebí v narační části žaloby vymezit (zcela jednoznačně identifikovat) vymahatelnou pohledávku, byť ta v době podání žaloby, respektive do rozhodnutí soudu o této žalobě nemusí být ještě vymahatelná.
Podstatné ovšem je, že vymezení konkrétní vymahatelné pohledávky v odpůrčí žalobě není ve smyslu §42a odst. 2 obč. zák. předpokladem odporovatelnosti.
Jinými slovy řečeno, v poměrech dosavadní civilní úpravy ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. nevázalo odporovatelnost právního úkonu dlužníka – na rozdíl od ustanovení §42a odst. 1 obč. zák., které vymezovalo aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě – na zkrácení uspokojení konkrétní vymahatelné pohledávky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, in ASPI), nicméně bez požadavku identifikace konkrétní vymahatelné pohledávky (vymahatelných pohledávek) by odpůrčí žaloba nemohla být vůbec projednatelná.
Předpokladem odporovatelnosti právního úkonu je (respektive podle dosavadní právní úpravy bylo): 1) věřitelova (dovolací soud dodává, že: za dlužníkem jdoucí jakákoliv) pohledávka , 2) vymahatelnost pohledávky, 3) zkrácení věřitele (právní úkon, jemuž bylo možné odporovat, musí být úkonem učiněným in fraudem creditoris), představující objektivní stránku odporovatelnosti, a 4) úmysl autora právního úkonu věřitele zkrátit (animus fraudandi), což je subjektivní stránka odporovatelnosti (srov. Knapp, V.: odporovatelnost, in Právo a zákonnost, č. 7/1992, str. 380 a násl.).
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 18. července 2000, sp. zn. 31 Cdo 2684/99, mj. judikoval, že k uplatnění práva odporovat právním úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele), postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele. Pro uplatnění odporu bylo z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně měl vůči dlužníku pohledávku (tedy že byl jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení (tj. že svým právním úkonem nastolil takový stav, který věřiteli znemožňoval nebo ztěžoval uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku).
Esenciální v řízení o odpůrčí žalobě také bylo, aby žalující věřitel nejen tvrdil, ale také prokázal (měla-li by být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 1412/2009).
V poměrech dosavadní civilní úpravy se judikatura dále ustálila v právním názoru, že právo na určení právní neúčinnosti představovalo vyjádření práva odporovat právnímu úkonu, které muselo být uplatněno do tří let ode dne, kdy právní úkon byl učiněn, nebo, týkalo-li se nemovitosti, ode dne následujícího po dni, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí, jinak prekluzí zaniklo podle §42a odst. 2 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 21 Cdo 4455/2007, a sp. zn. 21 Cdo 5398/2007).
Jelikož vymezení konkrétní vymahatelné pohledávky podle dosavadní civilní úpravy nebylo esenciálním předpokladem pro naplnění skutkové podstaty právního institutu odporovatelnosti ve smyslu §42a obč. zák., nýbrž podmínkou odpůrčí žaloby coby procesního instrumentu vedoucího k uplatnění odporovatelnosti, plyne z toho současně, že došlo-li v průběhu odpůrčího řízení k zániku žalobou původně vymezené vymahatelné pohledávky, může se žalobce domoci odporovatelnosti předmětného právního úkonu toliko za situace, pokud v době odporovatelného právního úkonu měl za dlužníkem (ještě) jinou vymahatelnou (splatnou) pohledávku, v tomto směru učiní příslušný návrh na změnu žaloby (v její narativní části) a rozhodující soud takto navrhovanou změnu žaloby usnesením připustí (§95 odst. 1 o. s. ř.).
Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, respektive z obsahu procesního spisu se podává, že dovolatel se v situaci popisované v předchozím odstavci nacházel a na vzniklou situaci procesně reagoval změnou žaloby v její narativní části, kdy identifikoval svou jinou (za svým dlužníkem) vymahatelnou, respektive v době odporovaného právního úkonu splatnou pohledávku svého dlužníka, která mu v průběhu tohoto řízení byla v jiném soudním řízení pravomocně přisouzena. Soud prvního stupně návrhu dovolatele na změnu žaloby vyhověl - změnu žaloby usnesením připustil, čímž dovolatel nadále splňoval podmínku své aktivní věcné legitimace coby věřitele dlužníka, jehož manželka (kterou lze – jak bylo již vyloženo v předchozím kasačním rozsudku dovolacího soudu - považovat za osobu v postavení „dlužníka“ vůči žalobci) uzavřela předmětnou darovací smlouvu (nyní odporovatelný právní úkon) s žalovanou.
Jelikož ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. neváže odporovatelnost právního úkonu – na rozdíl od ustanovení §42a odst. 1 obč. zák., které vymezuje aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě – na zkrácení uspokojení konkrétní vymahatelné pohledávky, nelze z tohoto pohledu rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) považovat za věcně správné.
Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 1 zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení jej vrátil tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž by současně přistoupil též ke kasaci prvoinstančního rozsudku, neboť s přihlédnutím k délce dosavadního řízení a rozsahu provedeného dokazování lze mít za to, že věc lze meritorně skončit v rámci odvolacího řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 4. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu