ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.3254.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 3254/2019-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce J. H. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, proti žalovanému Z. P. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Slavomírem Vlachem, advokátem se sídlem v Sušici, Nuželická 60, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 71/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. června 2019, č. j. 19 Co 737/2019-135, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Jiřího Hřídele, advokáta se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. března 2018, č. j. 2 C 71/2017-49, uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemek p. č. st. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, pozemek p. č. st. XY, pozemek p. č. XY, pozemek p. č. st. XY, vše v katastrálním území XY, do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), neboť žalobce je vlastníkem těchto nemovitostí, jeho vlastnické právo k nim bylo zapsáno do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu k 19. červnu 2006, na základě kupní smlouvy ze dne 10. května 2006, kterou posoudil jako platnou, a žalovaný „mu nemovitosti zadržuje“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. června 2019, č. j. 19 Co 737/2019-135, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožnil se s tím, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, které mu žalovaný „neprávem zadržuje“. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že zápis vlastnického práva žalobce v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, protože kupní smlouva ze dne 10. května 2006 je „pro neurčitost a dále z důvodů uvedených v rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 16. října 2009, sp. zn. 52 C 77/2007-314“ (citováno i s nepřesnostmi) neplatná. Kupní smlouvu posoudil jako právní úkon platný, který není stižen neurčitostí, což odůvodnil tak, že „obsahuje podstatné náležitosti kupní smlouvy, označení smluvních stran, označení předmětu kupní smlouvy a ujednání o kupní ceně (…) [je] v předepsané písemné formě, projevy účastníků jsou na téže listině a úředně ověřené.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), nesprávné právní posouzení věci ohledně základního předpokladu pro vyhovění žalobě na vyklizení, a sice „aby žalobce prokázal, že je vlastníkem, respektive oprávněným držitelem věci“, přičemž předpoklad přípustnosti dovolání spatřuje ve vyřešení této právní otázky, na níž závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, který se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1963, sp. zn. 4 Cz 19/63, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/1964 (bod I. dovolání). Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení zdůraznil, že nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu o platnosti kupní smlouvy ze dne 10. května 2006, neboť nelze z vnitřně „podmíněného a propojeného souboru ujednání zahrnutého do jedné listiny tvořící vyvážený celek vytrhnout pouze ujednání o kupní smlouvě a posuzovat jeho platnost odděleně, jako by nebyl součástí synallagmatického vztahu bez ohledu na to, zda jsou platné ostatní části tohoto celku“ (bod II. dovolání). Předestřel judikaturu dovolacího soudu vykládající ustanovení §37 odst. 1 a §35 odst. 2 obč. zák. (bod III. dovolání). Vyložil ujednání o věcném břemenu obsaženém v článku V. kupní smlouvy ze dne 10. května 2006 ústící v závěr, že toto ujednání je neurčité. Odvolacímu soudu vytkl, že neposuzoval kupní smlouvu se zřízením práva odpovídajícího věcnému břemeni jako celek, ale věnoval se jen části týkající se převodu vlastnictví (bod IV. dovolání). Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (bod V. dovolání) a dále se domáhal odkladu vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu (bod VI. dovolání).
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto, považuje za absurdní zabývat se určitostí ujednání o věcném břemeni, které se žalovaného vůbec netýká, zvláště zaniklo-li věcné břemeno úmrtím oprávněné 4. listopadu 2012 (řízení o určení neexistence rozporovaných věcných břemen bylo pravomocně zastaveno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. července 2014, č. j. 7 Co 480/2010-738).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10 a o. s. ř.) shledal – z důvodů níže rozvedených – že dovolání není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Dovolatelem (formálně) vymezená právní otázka přípustnost dovolání nezakládá, protože odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak bude níže vyloženo.
Podstatná (nosná) výtka, kterou dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu, spočívá v tom, že při posuzování platnosti kupní smlouvy ze dne 10. května 2006, se soud nezabýval (ne)oddělitelností ujednání o věcném břemenu od ostatního obsahu právního úkonu a v návaznosti na to jeho platností, neboť právě toto ujednání má s ohledem na neurčitost za neplatné. Dovolacímu soudu je ve skutečnosti předkládána k posouzení tato (další, v pořadí druhá) právní otázka. I když ve vztahu k ní dovolatel výslovně neuvádí předpoklady přípustnosti dovolání, konkrétně, kterou z alternativ v případě této právní otázky má za splněnou, lze z obsahu dovolání dovodit, že i v tomto případě má za to, že odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Avšak od které konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit, neuvádí a nelze to dovodit ani z obsahu dovolání.
Přestože dovolatel označuje řadu rozhodnutí dovolacího soudu, žádné z nich se netýká této právní otázky. Uvedená judikatura je očividně vztažena buď k aktivní věcné legitimaci žalobce v řízení o vyklizení nemovitosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1963, sp. zn. 4 Cz 19/63, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/1964) nebo k výkladu a určitosti ujednání o věcném břemenu (stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 1985, sp. zn. Cpj 312/85, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/1986, a ze dne 22. května 1985, sp. zn. Cpj 13/85, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/1985 a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 507/2001, ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 20 Cdo 739/2010, ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007, ze dne 20. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 1288/2003, ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, ze dne 22. června 2000, sp. zn. 33 Cdo 390/2000, nebo ze dne 12. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 507/2001). Relevantní judikaturu dopadající na právní otázku (ne)oddělitelnosti části (neplatného) právního úkonu dovolatel neuvedl (neoznačil ji ani datem a spisovou značkou rozhodnutí, ani jinak ji dostatečně nespecifikoval).
Přitom požadavek, aby se dovolatel (zastoupen advokátem) vyjádřil k existující judikatuře, která dopadá na právní otázku, což se týká i případu, kdy dovolatel nebyl sto právní otázku náležitě zformulovat a dovolací soud ji dovodil z obsahu dovolání, není přehnaně formalistický. Jednak jej nelze považovat za nadmíru komplikovaný a složitý, jednak konzultace relevantní judikatury by měla být samozřejmostí, jak ostatně uvádí Ústavní soud ve svém plenárním stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 53. Naopak, tento požadavek vyjadřuje účel právní úpravy přípustnosti dovolání (po konzultaci relevantní judikatury se dovolatel může rozhodnout, že dovolání vůbec nepodá, neboť by nemělo šanci na úspěch, případně pokud jej podá, existuje určitý předpoklad, že po seznámení s judikaturou bude takové podání argumentačně kvalitnější a přispěje k efektivitě a přesnosti rozhodování Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. května 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, bod 24, nebo obdobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 46).
Z uvedeného vyplývá, že v posuzované věci účel právní úpravy přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) naplněn nebyl. Dovolatel (zastoupen advokátem) se neseznámil, alespoň tuto skutečnost nepromítl do dovolání, s ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se právní otázky (ne)oddělitelnosti části (neplatného) právního úkonu.
Dovolání, jde-li o v pořadí druhou právní otázku, neobsahuje řádné vylíčení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [od které konkrétní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tj. relevantní judikatury dopadající na právní otázku (ne)oddělitelnosti části (neplatného) právního úkonu, se měl odvolací soud odchýlit], je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitost jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž by soud byl povinen o tom dovolatele poučit a k doplnění dovolání jej vyzvat (§243b o. s. ř.), což se ovšem nestalo.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného (v případě první právní otázky pro nepřípustnost a v případě druhé právní otázky pro vadu) podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. O odkladu vykonatelnosti či právní moci podle §243 o. s. ř. lze uvažovat teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, je-li dovolání bezvadné a alespoň na základě předběžného posouzení se jeví jako pravděpodobně úspěšné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu