ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.3306.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3306/2020-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobců a) R. P., narozené dne XY, bytem XY, b) P. V., narozeného dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č. 1464/6, a žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o ochranu oprávněného dědice, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 359/2009, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2018, č. j. 53 Co 110/2018-203, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Rozsudkem ze dne 17.5.2018, č.j. 53 Co 110/2018-203, Městský soud v Praze, jako soud odvolací, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.9.2017, č.j. 21 C 359/2009-164 (kterým byla zamítnuta žaloba, že žalovaná je povinna vydat žalobcům označené nemovitosti v k.ú. XY, k.ú. XY, k.ú. XY a k.ú. XY), a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300,- Kč. Odvolací soud vycházel ze závěru, že právo žalobců, resp. jejich právní předchůdkyně R. T., domáhat se vydání dědictví po V. W., který zemřel dne 22.12.1957 (dále též jen „zůstavitel“), žalobou proti nepravému nabyvateli dědictví podle §557 zákona č. 141/1950 Sb. bylo promlčeno ve lhůtě podle §558 téhož zákona a že žalovanou uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Navíc poukázal na to, že případnému dědickému právu R. T. (sestry zůstavitele) by předcházelo dědické právo manželky a dcery zůstavitele, které sice dědictví odmítly, ale stalo se tak v tísni, jak vyšlo najevo v řízení o restituci majetku, který byl předmětem dědického řízení, a také připomněl, že osoba, jejíž nemovitost přešla v rozhodném období na stát bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, s odůvodněním, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci v otázce, kdy jim mohla začít běžet promlčecí doba pro uplatnění práva na vydání dědictví proti nepravému dědici, což souvisí s otázkou jejich účastenství v řízení o dědictví. Jsou toho názoru, že se soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazují jednak na nález Ústavního soudu ze dne 31.1.2012, sp. zn. IV. ÚS 3476/11, podle něhož účastníku řízení nesmí být na újmu, pokud při využití procesního prostředku ochrany práva proti rozhodnutí orgánu veřejné moci postupoval v dobré víře ve správnost v něm obsaženého nesprávného poučení, a zejména pak na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.9.2016, sp. zn. 21 Cdo 692/2016, podle něhož, nabude-li stát neoprávněně dědictví jako odúmrť, potom se jedná o objektivně protiprávní stav a je nutné sjednat nápravu. Závěry obsažené v tomto rozhodnutí dovolacího soudu, stejně jako to, co dovolací soud vyložil v rozsudku ze dne 28.5.2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013 (k otázce volného hodnocení důkazů s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, při respektování zásady nezbytného logického uvažování), a v rozsudku ze dne 15.5.1996, sp. zn. 21 Cdo 1574/2006 (k otázce nabytí právní moci usnesení státního notářství), podle nich nezohlednil v dané věci ani soud prvního stupně, ani soud odvolací. Jsou přesvědčeni, že k promlčení nároku oprávněného dědice nemohlo dojít, neboť usnesení bývalého Státního notářství II. ze dne 23.11.1959, č.j. 21 D 10/58-33, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví jako odúmrť státu, nenabylo právní moci 8.12.1959 (z čehož nyní soudy vycházejí), když v úvahu přicházejícím dědicům po sestře zůstavitele R. T. bylo toto usnesení, i s poučením o možnosti opravného prostředku, doručováno až společně s listinou ze dne 25.7.2013. Navrhují proto, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a žalované uloží povinnost k náhradě nákladů řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání obsahuje stejné argumenty a skutečnosti, pro které odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby, přičemž soud prvního stupně provedl všechna skutková zjištění, správně věc právně posoudil a správně neuznal, že by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci je vyřešení otázky účastenství v řízení o dědictví a od toho odvozené otázky promlčení práva domáhat se žalobou vydání dědictví po nepravém dědici odvolacím soudem, na které dovoláním napadený rozsudek především závisí (a byla uplatněna jako dovolací důvod), v souladu nejen s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, včetně právních názorů vyjádřených v rozsudcích, které žalobci v dovolání označili (které reflektují v té které věci okolnosti konkrétního případu), ale především zcela respektuje rozhodnutí dovolacího soudu vydané v řízení o dědictví po zůstaviteli, tj. v řízení, od kterého žalobci odvozují svůj nárok na vydání dědictví v nyní projednávané věci. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 8.12.2014, sp.zn. 21 Cdo 2384/2014, odmítl dovolání J. V., J. P., R. P., I. H., J. H., O. H., A. L. a J. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.12.2013, č.j. 24 Co 203/2013-154, ve znění opravného usnesení ze dne 5.5.2014, č.j. 24 Co 203/2013-177, jako nepřípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., vycházeje z názoru, že bylo podáno osobami jinými, než účastníkem řízení o dědictví, za něhož lze považovat jen toho, s kým soud jako s účastníkem skutečně jednal, bez ohledu na to, zda jim mohl být nebo měl být, a z jakého důvodu se dědického řízení nezúčastnil. Odkázal na dřívější rozhodnutí k otázce účasti v řízení o dědictví (např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.3.1984, sp. zn. 4 Cz 24/84, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19, ročník 1986, usnesení velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2000, sp. zn. 31 Cdo 2788/99, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 92/97, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10, ročník 2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.12.2000, sp. zn. 20 Cdo 1855/98, které bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura pod č. 49, ročník 2001), zmínil také rozhodnutí týkající se přednosti restitučních předpisů (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.1.2009, sp. zn. 28 Cdo 4983/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2013, sp. zn. 21 Cdo 2449/2011, dále závěry přijaté ve Stanovisku Ústavního soudu ze dne 1.11.2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 477, ročník 2005) a uzavřel, že není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Ústavní stížnost podaná proti tomuto usnesení dovolacího soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30.10.2015, sp. zn. I. ÚS 576/15, s tím, že Nejvyšší soud České republiky aplikoval ustanovení §237 o.s.ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil.
Byla-li otázka účasti žalobců v řízení o dědictví po zůstaviteli, na které závisí dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, vyřešena dovolacím soudem přímo rozhodnutím vydaným v řízení o dědictví, rozsudek odvolacího soudu v dané věci se od tohoto řešení neodchyluje a z rozhodovací praxe dovolacího soudu nevybočuje ani názor odvolacího soudu, že v řízení uplatněná námitka promlčení není na základě okolností tohoto případu (s přihlédnutím k existenci restitučních předpisů) v rozporu s dobrými mravy, pak dovolání žalobců není podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Není-li dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2018, č.j. 53 Co 110/2018-203, přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2020
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu