ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.3474.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 3474/2019-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) P. M. , narozeného dne XY, b) J. M. , narozeného dne XY, obou bytem v XY, a c) Š. O. , narozené dne XY, bytem v XY, všech zastoupených JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze, Na Slupi č. 134/15, proti žalované J. K. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze, Laubova č. 1729/8, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Generali České pojišťovny, a.s. , se sídlem v Praze, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, o zaplacení 3 907 555 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 37/2018, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2019, č. j. 55 Co 162/2019-152, takto:
Dovolání žalované se zamítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 26. 4. 2019, č. j. 70 C 37/2018-139, zastavil řízení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobou podanou dne 8. 2. 2018 se původní žalobkyně (J. M., zemřelá dne 6. 6. 2018) domáhala částky 132 427 Kč z titulu bolestného a částky 3 775 128 Kč z titulu ztížení společenského uplatnění v důsledku zranění, která jí žalovaná způsobila při dopravní nehodě. Žalobu za původní žalobkyni podal její manžel (žalobce a/) jako její opatrovník jmenovaný soudem. Původní žalobkyně byla pravomocně ke dni 20. 3. 2018 omezena ve svéprávnosti tak, že není způsobilá činit žádná právní jednání s výjimkou právních jednání v běžných záležitostech každodenního života. Ještě před rozhodnutím o omezení svéprávnosti původní žalobkyně bylo usnesením ze dne 15. 12. 2017, č. j. 14 Nc 3044/2017-137, předběžně rozhodnuto, že žalobce a) je oprávněn v zastoupení původní žalobkyně za ni uplatnit v občanskoprávním řízení její nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy, které jí vznikly trestným činem žalované. Podle soudu z tohoto usnesení vyplývalo, že opatrovníkovi bylo předběžně umožněno, aby činil právní úkony směřující k podání žaloby (nechal vypracovat znalecký posudek a připravil žalobu). Následně bylo na opatrovníkovi, aby žalobu předložil ke schválení opatrovnickému soudu, neboť nejde o právní jednání v každodenní záležitosti, a soud by o schválení konkrétní žaloby rozhodl rozsudkem, které nemůže být nahrazeno předběžným usnesením. Žalobci byli vyzváni k předložení takového rozsudku, ti se však domnívali, že souhlas s podáním žaloby byl dán již zmíněným usnesením. Jelikož původní žalobkyně v mezidobí zemřela, stalo se neschválení právního úkonu (podání žaloby) neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení a soud proto řízení zastavil.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2019, č, j, 55 Co 162/2019-152, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje. Odvolací soud poukázal na ustanovení §58 o. z., podle nějž soud může v průběhu řízení o omezení svéprávnosti svěřit třetí osobě provedení určitých jednotlivých právních jednání nebo správu majetku, je-li to nutné, aby se zabránilo závažné újmě, a dodal, že zástupce jmenovaného podle ustanovení §58 o. z. je třeba odlišit od procesního opatrovníka jmenovaného soudem posuzovanému v řízení o svéprávnosti i od opatrovníka, který má být jmenován posuzovanému v případě omezení svéprávnosti. Soud v usnesení vydaném podle ustanovení §58 o. z. určuje rozsah práv a povinností prozatímního zástupce a jeho právní jednání zastoupeného zavazuje, neboť jde o typ zákonného zastoupení ve smyslu ustanovení §457 o. z., vznikajícího rozhodnutím soudu. Předmětným usnesením bylo podle ustanovení §58 o. z. žalobci a) svěřeno až do pravomocného rozhodnutí ve věci svéprávnosti původní žalobkyně, aby se zabránilo závažné újmě, uplatnit v zastoupení posuzované veškeré její nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené trestným činem žalované. Tímto zmocněním bylo žalobci a) umožněno podat žalobu na náhradu škody a nemajetkové újmy, a to za situace, kdy posuzovaná dosud nebyla pravomocně omezena ve svéprávnosti. K tomuto úkonu proto žalobce a) nepotřeboval souhlas opatrovnického soudu, jinak by citované ustanovení §58 o. z. postrádalo jakýkoliv smysl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž k vymezení jeho přípustnosti předkládá otázku, zda postačuje obecné zmocnění soudu podle ustanovení §58 o. z. k podání žaloby na náhradu škody a nemajetkové újmy libovolného obsahu pověřenou osobou, nebo zda je zapotřebí ještě schválení konkrétní žaloby soudem. Tuto otázku považuje dovolatelka za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Argumentuje, že pověření podle ustanovení §58 o. z. musí být vymezeno tak konkrétně, jako je tomu v případech schvalování nikoli běžných právních jednání osob omezených na svéprávnosti, neboť se jedná o typ zákonného zastoupení vznikajícího rozhodnutím soudu, kdy soud v případě nikoli běžných jednání schvaluje uzavření smlouvy jasně vymezeného obsahu nebo již sepsaných žalob či konkrétně vymezených nároků. Uplatní se proto také ustanovení §461 odst. 1 o. z. Podle dovolatelky totiž v rámci předběžného opatrovnictví nesmí docházet ke snížení míry péče o zájmy zastoupeného v porovnání s jinými typy zastoupení vzniklými rozhodnutím soudu, když jednání předběžného zástupce zastoupeného zavazuje, a mohlo by pro zastoupeného mít závažné důsledky např. v podobě povinnosti hradit náklady řízení. Zmocnění, na jehož základě byla žaloba podána, je zapotřebí vykládat spíše jako pokyn k vytvoření žaloby. Žalobci mohli podat soudu dostatečně určitý návrh (resp. jeho petit) předběžného pověření, nebo se mohli následně na soud obrátit znovu a předložit mu žalobu ke schválení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, zda pověření podle ustanovení §58 o. z. musí obsahovat konkrétní text celého právního jednání (resp. procesního úkonu), nebo zda v opačném případě musí být právní jednání, jedná-li se o neběžnou majetkovou záležitost, následně ještě schváleno soudem podle ustanovení §461 odst. 1. o. z. Protože tato právní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, shledal Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně přípustným ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 12. 2017, č. j. 14 Nc 3044/2017-137 (dále také jen „usnesení o pověření“), „se podle §58 o. z., aby se zabránilo závažné újmě, navrhovateli P. M. … až do pravomocného rozhodnutí ve věci svěřuje, aby v zastoupení J. M. … uplatnil v občanskoprávním řízení za posuzovanou veškeré její nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy, které byly posuzované způsobeny trestným činem J. K. …, za jehož spáchání byla odsouzena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 8. 2017, č. j. 9 T 109/2017-373, který nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 7. 11. 2017.“
Podle výroku II. usnesení o pověření „ … se navrhovateli P. M. … svěřuje, aby za účelem právního jednání uvedeného ve výroku I. tohoto usnesení v zastoupení J. M. … vyčíslil škodu, nemajetkovou či jinou újmu, která byla posuzované způsobena trestným činem J. K. …“
Podle výroku III. usnesení o pověření „ … se navrhovateli P. M. … svěřuje, aby za účelem právního jednání uvedeného ve výroku I. tohoto usnesení v zastoupení J. M. … pověřil znalce z oboru zdravotnictví vypracováním znaleckého posudku za účelem vyčíslení škody, nemajetkové či jiné újmy, která byla posuzované způsobena trestným činem J. K. …“
Podle ustanovení §58 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), soud může v průběhu řízení o omezení svéprávnosti svěřit třetí osobě provedení určitých jednotlivých právních jednání nebo správu majetku, je-li to nutné, aby se zabránilo závažné újmě.
Podle ustanovení §461 odst. 1 o. z. spravuje-li zákonný zástupce nebo opatrovník jmění zastoupeného, náleží mu běžná správa takového jmění. Nejedná-li se o běžnou záležitost, vyžaduje se k naložení se jměním zastoupeného schválení soudu.
Pojmem běžná majetková záležitost se Nejvyšší soud zabýval již ve vztahu k zákonnému zastoupení nezletilých např. v usnesení ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4696/2014, v němž konstatoval, že soud právní úkon, který se neběžné majetkové záležitosti týká, schválí jen tehdy, je-li v zájmu zastupovaného. Za zásadní okolnost pro rozhodnutí, zda je ke konkrétnímu úkonu třeba schválení opatrovnickým soudem, je nutné považovat zejména skutečnost (nebo i pouhou možnost), že se právní úkon učiněný zástupcem projeví negativně v majetkové sféře zastoupeného.
Podání jakékoliv žaloby v civilním řízení sporném je bezesporu neběžnou záležitostí, která může mít daleké dosahy do sféry zastoupeného (např. krom vzniklých práv a povinností, o kterých je rozhodováno v řízení, taktéž nutnost hradit náklady soudního řízení) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2289/2011).
V projednávané věci bylo opatrovnickým soudem v průběhu řízení o omezení svéprávnosti svěřeno žalobci a) podle ustanovení §58 o. z. uplatnění veškerých nároků posuzované na svéprávnosti na náhradu škody a nemajetkové újmy, která jí byla způsobena trestným činem žalované. Námitky dovolatelky směřují primárně proti tomu, že soudem nebylo schváleno konkrétní znění celé žaloby.
Ustanovení §58 ani §461 odst. 1 o. z. nestanovují, jak přesně musí být v rozhodnutí soudu vymezeno právní jednání, které je jím schvalováno. Ustanovení §58 o. z., jenž umožňuje již v průběhu řízení o omezení svéprávnosti svěřit třetí osobě provedení určitých jednotlivých právních jednání nebo správu majetku, je-li to nutné, aby se zabránilo závažné újmě, je oproti ustanovení §461 odst. 1 o. z. konkrétnější v tom, že se musí jednat o určité jednotlivé právní jednání. Je nepochybné, že jednotlivé právní jednání, kterým může být třetí osoba již v průběhu řízení o omezení svéprávnosti pověřena, musí být ve výroku usnesení dostatečně určitě vymezeno. To však neznamená, že by muselo být znění celého právního jednání ve výroku obsaženo. Požadavku na dostatečně určité vymezení schvalovaného právního jednání, je-li tímto právním jednáním procesní úkon – podání žaloby, je zapotřebí rozumět především z hlediska identifikace uplatňovaného nároku a jeho nezaměnitelnosti s jiným.
V projednávané věci je z výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 12. 2017, č. j. 14 Nc 3044/2017-137 zcela zřejmé, jaké nároky posuzované měl žalobce a) za posuzovanou u soudu uplatnit. V tomto směru tudíž schválení právního jednání netrpí dovolatelkou namítaným nedostatečně určitým vymezením právního jednání.
Jestliže je podle ustanovení §58 o. z. třetí osobě svěřeno určité jednotlivé právní jednání za osobu posuzovanou ve svéprávnosti, které není běžnou majetkovou záležitostí, postačí toto rozhodnutí, kterým soud vyjadřuje souhlas s učiněním právního jednání, kterým třetí osobu pověřuje, a není nutné dokládat následně ještě schválení právního jednání soudem podle ustanovení §461 odst. 1 o. z. Na uvedeném ničeho nemění, že rozhodnutí podle ustanovení §461 odst. 1 o. z. má formu rozsudku, zatímco rozhodnutí podle ustanovení §58 o. z. má formu usnesení. Rozdílná forma rozhodnutí zde reflektuje povahu rozhodnutí podle ustanovení §58 o. z., které směřuje k obstarání naléhavých záležitostí, v nichž hrozí závažná újma, a které proto vyžadují, aby byly obstarány urychleně.
Ohledně určitosti výroku, kterým se schvaluje právní jednání, lze poukázat rovněž na komentářovou literaturu, která zastává názor, že ve výroku usnesení vydaného podle ustanovení §58 o. z. musí být právní jednání dostatečně určitě vymezeno, ale nemusí předjímat úplný obsah právního jednání, k němuž je třetí osoba za posuzovaného oprávněna, neboť soudní rozhodnutí v tomto případě nahrazuje plnou moc, kterou by jí mohl udělit sám posuzovaný, netrpěl-li by duševní poruchou (DVOŘÁK, B. In: MELZER, F. a kol. Občanský zákoník: velký komentář . Svazek I . Praha: Leges, 2013, s. 445).
V soudní praxi není pochyb o tom, že schválení opatrovnického soudu podléhají kromě hmotněprávních jednání i procesní úkony spočívající v podání žaloby osobou, která nemá procesní způsobilost v tomu odpovídajícím rozsahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4696/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1930/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 856/2011, přímo ve vztahu k osobě omezené ve svéprávnosti též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016, č. j. 6 As 272/2015-53).
Je-li však žalobcem osoba na svéprávnosti teprve posuzovaná, nelze pouze presumovat neschopnost žalobce samostatně jednat (nedostatek procesní způsobilosti) v době, kdy podal žalobu, aniž by za tím účelem byly provedeny a v odůvodnění rozhodnutí vyloženy odpovídající (právně významná) zjištění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1679/2018). Je tomu tak proto, že v usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1980/2017, Nejvyšší soud dovodil, že „rozhodnutím soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům se mění právní postavení občana v tom směru, že není schopen vlastními právními úkony nabývat práv a povinností, třebaže dosud až do právní moci tohoto rozhodnutí způsobilost k právním úkonům měl. Z povahy takového rozhodnutí vyplývá, že se jím nezjišťuje (nedeklaruje) již existující právní stav, nýbrž se jím tento právní stav zakládá, popřípadě mění. Nelze tedy ve výroku rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům vyslovit zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům se zpětnou účinností. Není ovšem vyloučeno, aby určitý právní úkon, který byl učiněn v době, kdy účastník nebyl sice zbaven způsobilosti k právním úkonům, avšak jednal v duševní poruše, jež ho činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, byl shledán neplatným ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. Takový výrok neplatnosti právního úkonu však nelze učinit v řízení o způsobilosti k právním úkonům“.
S ohledem na tyto závěry se v komentářové literatuře vyskytuje názor, že pokud soud podle ustanovení §58 o. z. svěří třetí osobě provedení určitých úkonů, nebude posuzovaného zastupovat v řízení před soudem, jelikož každý může před soudem jako účastník samostatně jednat v tom rozsahu, v jakém je svéprávný (ČUHELOVÁ, K. In: LAVICKÝ, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 299). Uvedené argumenty však nebrání tomu, aby určitým jednotlivým právním jednáním, které je svěřeno třetí osobě podle ustanovení §58 o. z., bylo i uplatnění nároku osoby posuzované ve svéprávnosti u soudu. Mohou totiž nastat i situace, kdy již v průběhu řízení o omezení svéprávnosti soud zjistí, že posuzovaná osoba trpí duševní poruchou ovlivňující její schopnost právně jednat, a současně bude posuzované osobě hrozit závažná újma např. v podobě včasného neuplatnění jejího nároku u soudu a s tím se pojícími následky promlčení práva, přičemž zároveň tato posuzovaná osoba, byť zatím neomezená ve svéprávnosti, nemusí být v některých případech schopna zajistit si právní zastoupení nebo sama zahájit soudní řízení, v němž by jí následně mohl být ustanoven procesní opatrovník podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř.
V projednávané věci je tento závěr akcentován skutečností, jak vyplývá z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 2. 2018, č. j. 14 Nc 3044/2017-162, který je součástí příloh spisu, že posuzovaná, která tímto rozsudkem byla omezena ve svéprávnosti, utrpěla v důsledku sražení autem zranění hlavy, upadla do kómatu a přežívala ve vegetativním stavu ve stálém bezvědomí.
Je proto na posouzení soudu, zda s ohledem na individuální okolnosti věci a existenci hrozby závažné újmy svěří třetí osobě uplatnění nároku posuzované osoby u soudu ještě před rozhodnutím o omezení svéprávnosti, a lze tudíž uzavřít, že ani pověření provedením určitých jednotlivých procesních úkonů podle ustanovení §58 o. z. není vyloučeno. Přinejmenším již samotný zájem na ochraně osoby posuzované ve svéprávnosti totiž vyžaduje, aby v odůvodněných případech mohlo být již v průběhu řízení o omezení svéprávnosti třetí osobě svěřeno i provedení určitých jednotlivých procesních úkonů za posuzovaného.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné a že nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, jelikož řízení ve věci samé se tímto rozhodnutím nekončí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2020
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu