ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.3596.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 3596/2018-1486
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mgr. Marka Del Favero, Ph.D. ve věci likvidace dědictví po M. S. , zemřelém dne 16. února 2003, posledně bytem XY, za účasti I. pozůstalých a) M. S. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze, Bolzanova č. 1, b) nezletilého AAAAA (pseudonym) , narozeného dne XY, bytem XY. zastoupeného opatrovnicí B. S., bytem XY, a II. věřitelů a) T. F. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Dulíkem, advokátem se sídlem v Praze, Národní č. 28/60, b) M. S. , narozené dne XY, bytem XY, c) Mgr. Radana Vencla, se sídlem v Hradci Králové, Chmelova č. 357/2, jako insolvenčního správce dlužníka V. F., narozeného dne XY, bytem XY, d) OL INVEST, spol. s. r. o., se sídlem v Praze, Pod Višňovkou č. 1661/37, IČO 64789098, zastoupené JUDr. Marií Starečkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Pernerova č. 1490, e) MONETA Money Bank, a.s. , se sídlem v Praze, Vyskočilova č. 1442/1b, IČO 25672720, f) S. K. , bytem XY, g) MERKA SPEDITION s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, Vážní č. 857, IČO 15063828, a h) M. H. , soudního exekutora se sídlem XY, IČO XY, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 741/2003, o dovolání Mgr. Radana Vencla, insolvenčního správce dlužníka V. F., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2017 č. j. 24 Co 241/2016-1373, takto:
Dovolání Mgr. Radana Vencla, insolvenčního správce úpadce V. F., se zamítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 27. 6. 2016 č. j. 34 D 741/2003-1303 rozhodl o rozvržení výtěžku likvidace dědictví a o odměně soudní komisařky. Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Pohledávka T. F. v celkové výši 6 610 257,40 Kč měla být podle soudu z výtěžku likvidace uspokojována částečně co do výše 379 484,66 Kč. Vyšel přitom ze zjištění, že T. F. se vzdal svého zástavního práva zapsaného v katastru nemovitostí, zřízeného k zajištění jeho pohledávky za zůstavitelem, a proto není namístě považovat jeho pohledávku za zajištěnou zástavním právem a uspokojovat ji ve smyslu ustanovení §175v odst. 2 písm. c) o. s. ř. ve skupině zajištěných pohledávek. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2016 č. j. KSHK 45 INS XY byl s účinky ke dni 25. 1. 2016 zjištěn úpadek V. F., který v projednávané věci likvidace dědictví vystupuje jako přihlášený věřitel.
Městský soud v Praze k odvolání přihlášeného věřitele T. F. usnesením ze dne 31. 5. 2017 č. j. 24 Co 241/2016-1373 zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přisvědčil názoru odvolatele, že z časového hlediska je rozhodující existence zajištění v době zpeněžení majetku. Skutečnost, že se po zpeněžení majetku v dražbě ještě před vydáním rozvrhového usnesení odvolatel vzdal zástavního práva, nepovažoval odvolací soud za rozhodnou. Po poukázání na nedostatečnost dosavadní právní úpravy likvidace dědictví odvolací soud na podporu svého závěru konstatoval, že i nová právní úprava v zákoně č. 292/2013 Sb. (na projednávanou věc vzhledem k datu úmrtí zůstavitele dne 16. 2. 2003 neaplikovatelnou) spojuje přednostní uspokojení zajištěných pohledávek se zpeněžením majetku, na němž zajištění vázne. Vzhledem k tomu, že v době nařízení likvidace dědictví i zpeněžení majetku zástavní právo trvalo, měla být proto předmětná pohledávka považována za přednostní pohledávku, uspokojovanou ve skupině pohledávek uvedené v ustanovení §175v odst. 2 písm. c) o. s. ř. Dále odvolací soud uvedl, že nadto byl v průběhu řízení na majetek přihlášeného věřitele V. F. prohlášen konkurs, pročež na řízení dopadají ustanovení o přerušení řízení §263 a násl. zákona č. 182/2006 Sb. Jelikož se Mgr. Radan Vencl, insolvenční správce dlužníka (v tomto řízení přihlášeného věřitele) V. F. vyjádřil k podanému odvolání, lze podle odvolacího soudu usuzovat, že má zájem o pokračování v řízení, soud prvního stupně by měl proto po ověření této skutečnosti provedené výzvou insolvenčnímu správci podle ustanovení §264 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb. pokračovat v řízení s insolvenčním správcem namísto s úpadcem V. F.. Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl jako účastníka řízení V. F., zabýval se však i vyjádřením jeho insolvenčního správce k podanému odvolání. Na majetek úpadce V. F. byl prohlášen konkurs s účinky ke dni 21. 10. 2016 (po prvostupňovém rozhodnutí, ale ještě před rozhodnutím odvolacího soudu). Závěrem odvolací soud poukázal na zjevné nesprávnosti soudu prvního stupně, jako nesprávné označení účastníka a označení dvou skupin pohledávek stejným písmenem ve výroku odvoláním napadeného rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal dovolání Mgr. Radan Vencl, insolvenční správce úpadce V. F., a to poté, co mu bylo toto usnesení doručeno až po následujícím rozhodnutí soudu prvního stupně (vydaném po kasačním usnesení odvolacího soudu), a opětovném kasačním usnesení odvolacího soudu, kdy mu spolu s tímto v pořadí druhým kasačním rozhodnutím odvolacího soudu bylo doručeno i předchozí kasační rozhodnutí odvolacího soudu, když odvolací soud toto v pořadí první kasační rozhodnutí (nyní napadené dovoláním), v němž insolvenčního správce neuvedl jako účastníka řízení, nedoručoval insolvenčnímu správci (resp. ze spisu nelze zjistit, jaká písemnost mu byla doručena), přičemž zároveň ani neučinil výzvu insolvenčnímu správci podle ustanovení §264 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb.
Po vydání v pořadí prvního kasačního rozhodnutí odvolacího soudu (nyní napadeného dovoláním) následně insolvenční správce k výzvě soudu prvního stupně navrhl pokračovat v řízení. Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, rozhodl již za účastenství insolvenčního správce o rozvržení výtěžku likvidace dědictví tak, že pohledávku T. F. zařadil do skupiny pohledávek zajištěných zástavním právem. K odvolání Mgr. Radana Vencla, insolvenčního správce úpadce V. F., v němž namítal, že mu nebylo doručeno předchozí kasační rozhodnutí odvolacího soudu, čímž došlo k procesní vadě, odvolací soud přisvědčil odvolateli a zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení, aby tímto postupem došlo k odstranění této procesní vady. Ačkoli se podle §266 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 prohlášením konkursu nepřerušuje dědické řízení a řízení o pozůstalosti, přičemž podle ustanovení §266 odst. 2 zákona č. 182/2006 je v těchto řízeních účastníkem i nadále dlužník, odvolací soud dospěl k názoru, že likvidace dědictví je specifickou fází řízení o dědictví, a v situaci, kdy je prohlášen konkurs na majetek dlužníka, který v tomto řízení vystupuje v postavení přihlášeného věřitele, je s ohledem na teleologický výklad zákona zapotřebí dovodit, že účastníkem řízení je v takovémto případě insolvenční správce dlužníka, když tento závěr lze dovodit i analogickou aplikací ustanovení §267 odst. 2 zákona č. 182/2006, podle nějž jde-li o výkon rozhodnutí nebo o exekuci, kde vystupuje dlužník jako oprávněný, stává se prohlášením konkursu insolvenční správce oprávněným místo dlužníka, přičemž v řízení nastanuvší situace, kdy má úpadce pohledávku za zůstavitelem, kterou lze uspokojit v rámci řízení o likvidace dědictví, je tomuto případu obdobná.
Poté soud prvního stupně opětovně rozhodl o rozvržení výtěžku likvidace dědictví tak, že pohledávka T. F. patří do skupiny pohledávek zajištěných zástavním právem. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání, které dosud nebylo projednáno, neboť věc byla v této fázi řízení předložena dovolacímu soudu k rozhodnutí o dovolání proti v pořadí prvnímu kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu.
Mgr. Radan Vencl, insolvenční správce úpadce V. F., ve svém dovolání k vymezení jeho přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, jaký okamžik je v řízení o likvidaci dědictví, vedeném podle právní úpravy účinné před 1. 1. 2014, rozhodný pro posouzení, zda se jedná o pohledávku zajištěnou zástavním právem za situace, kdy zástavní právo věřitele zaniklo ještě před vydáním rozvrhového usnesení. Namítá, že pro soud je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku, resp. usnesení, a tudíž měla být pohledávka T. F. uspokojována jako nezajištěná. Závěr odvolacího soudu o uspokojování pohledávky jako zajištěné podle dovolatele neobstojí ani v kontextu dopadů na ostatní druhy soudních řízení (nalézacího, odvolacího, exekučního).
K dovolání podal své vyjádření T. F., v němž uvádí, že pro rozsudek je rozhodující stav v době vyhlášení pouze ve věcech, v nichž dochází ke vzniku, změně, nebo zániku práva, nikoli tam, kde jsou pouze deklarována práva a povinnosti účastníků. Dále považuje napadené rozhodnutí za souladné s funkcí a smyslem zástavního práva, především s jeho uhrazovací funkcí, která se projevuje především tím, že věřitel, jehož pohledávka je zajištěna zástavním právem, je z výtěžku zpeněžení zástavy uspokojen přednostně. Vydražitel přitom není povinen z nabytého majetku uspokojovat zajištěné pohledávky přihlášené do likvidace dědictví, zpeněžením zástavy tudíž smysl existence zástavního práva na ní váznoucího zaniká a má význam už jen při rozdělení výtěžku zpeněžení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání Mgr. Radana Vencla, insolvenčního správce úpadce V. F., podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky se nejdříve zabýval tím, zda bylo dovolání podáno osobou k tomu oprávněnou.
Podle ustanovení §229 odst. 3 ins. zák. nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními
a) dlužník v době do rozhodnutí o úpadku,
b) dlužník v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku,
c) insolvenční správce v době od prohlášení konkursu,
d) dlužník v době od povolení reorganizace a
e) dlužník v době od povolení oddlužení.
Podle ustanovení §266 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ins. zák.“), prohlášením konkursu se ze soudních a rozhodčích řízení nepřerušují dědické řízení a řízení o pozůstalosti.
Podle ustanovení §266 odst. 2 ins. zák., není-li dále stanoveno jinak, účastníkem řízení uvedených v odstavci 1 je i nadále dlužník.
Podle ustanovení §267 odst. 2 ins. zák., jde-li o řízení o výkon rozhodnutí nebo o exekuci, kde vystupuje dlužník jako oprávněný, stává se prohlášením konkursu insolvenční správce oprávněným místo dlužníka.
Řízení o likvidaci dědictví (nyní řízení o likvidaci pozůstalosti) lze bezpochyby považovat za součást dědického řízení (řízení o pozůstalosti), jak vyplývá i ze systematického zařazení úpravy likvidace dědictví v ustanoveních §175t - §175v o. s. ř. do části třetí hlavy páté o. s. ř. pod rubriku Řízení o dědictví. Odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že před doslovným gramatickým výkladem zákona je zapotřebí dát přednost výkladu teleologickému, a vyjít analogicky z ustanovení §267 odst. 2 ins. zák., neboť přihlášení pohledávky v řízení o likvidaci dědictví je obdobné řízení o výkonu rozhodnutí či exekuci, kde úpadce vystupuje jako oprávněný, přičemž v uvedených řízeních se účastníkem stává namísto úpadce jeho insolvenční správce. Základním účelem insolvenčního řízení je uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka z majetkové podstaty dlužníka a celkové vyřešení majetkových vztahů dlužníka v úpadku. Snahou je docílit, aby po dobu trvání insolvenčního řízení existoval právní režim, který umožňuje co nejefektivnější uspokojení věřitelů z hlediska kvantitativního i časového (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. 26 Cdo 3544/2014). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě akcentovat kvantitativní hledisko, spočívající v usilování právní úpravy obsažené v ins. zák. o co nejvyšší uspokojení věřitelů. Za tímto účelem jsou také stanoveny omezení pro právní úkony dlužníka, kterými by mohl odmítnout přijetí dědictví nebo uzavřít dohodu o vypořádání dědictví, podle které by z dědictví obdržel méně, než činí jeho dědický podíl (srov. §246 odst. 4 ins. zák.). Ustanovení §266 odst. 1 písm. b) ins. zák., stanovící, že se prohlášením konkursu nepřerušují dědické řízení a řízení o pozůstalosti (přičemž podle odst. 2 téhož ustanovení v těchto řízeních i nadále zůstává účastníkem dlužník), zjevně počítá se situací, kdy je úpadce v postavení dědice, kdy pro tuto situaci ustanovení §246 odst. 4 ins. zák. zakotvuje pravidla k tomu, aby dlužník svými právními úkony v dědictví nezpůsobil, že do majetkové podstaty připadne méně, než kolik by do ní jinak připadlo. Ins. zák. však nestanoví žádná obdobná omezení úpadce pro situaci, kdy v rámci dědického řízení (likvidace pozůstalosti) vystupuje úpadce v postavení přihlášeného věřitele, a která by umožňovala insolvenčnímu správci ovlivnit, že úpadce řádně uplatní a bude usilovat o uspokojení své pohledávky v řízení o likvidaci dědictví. V řízeních, kde je účastníkem řízení insolvenční správce namísto úpadce, má přitom insolvenční správce povinnost uplatnit a vymáhat dlužníkovy pohledávky (srov. §294 odst. 1 ins. zák.). Dovolací soud se proto přiklání k závěru odvolacího soudu a teleologickému výkladu ustanovení §266 odst. 1 písm. b) ins. zák. s akcentací hlediska co nejefektivnějšího uspokojení věřitelů z hlediska kvantitativního, které může být zajištěno tím, že účastníkem řízení, bude ve fázi likvidace dědictví za situace, kdy má úpadce za zůstavitelem pohledávku, insolvenční správce úpadce.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, se Nejvyšší soud České republiky následně zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující vyřešení právní otázky, zda se v případě, kdy se věřitel po zpeněžení likvidační podstaty vzdá svého zástavního práva zajišťujícího pohledávku přihlášenou do likvidace dědictví ještě před vydáním rozvrhového usnesení, uspokojuje tato pohledávka ve skupině zajištěných podle ustanovení §175v odst. 2 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §175u odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, likvidaci dědictví provede soud zpeněžením jednotlivých věcí, práv a jiných majetkových hodnot ze zůstavitelova majetku podle ustanovení o výkonu rozhodnutí, ve veřejné dražbě podle zvláštního právního předpisu nebo v dražbě provedené soudním exekutorem podle zvláštního právního předpisu anebo prodejem mimo dražbu. Likvidaci dědictví lze mimo dražbu provést také prodejem všeho nebo zbývajícího zůstavitelova majetku jedinou smlouvou.
Podle ustanovení §175v odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, soud provede rozvrh výtěžku zpeněžení majetku zůstavitele (dále jen "výtěžek") mezi věřitele.
Podle ustanovení §175v odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, z výtěžku uhradí soud postupně pohledávky podle těchto skupin:
a) pohledávky nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti se zpeněžením majetku,
b) pohledávky nákladů zůstavitelovy nemoci a přiměřených nákladů jeho pohřbu,
c) pohledávky zajištěné zástavním právem, zadržovacím právem, převodem práva nebo postoupením pohledávky
d) pohledávky nedoplatků výživného,
e) pohledávky daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pokud nebyly uspokojeny podle písmena c),
f) ostatní pohledávky.
Podle ustanovení §175v odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, pravomocným skončením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů a jejich zajištění. Rovněž zanikají zástavní práva zajišťující pohledávky, jejichž dlužníkem je osoba odlišná od zůstavitele. Vyjde-li však najevo další majetek zůstavitelův, rozdělí jej soud věřitelům do výše jejich neuspokojených pohledávek bez zřetele k tomuto zániku. Zůstane-li majetkový přebytek, projedná jej soud jako dědictví.
Podle ustanovení §76 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů, exekutor může též provést dražbu movité či nemovité věci na návrh vlastníka či osoby oprávněné disponovat s věcí. Přitom postupuje přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona.
Podle ustanovení §69 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na exekuci prodejem movitých věcí a nemovitých věcí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitých věcí.
Podle ustanovení §337h odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, dnem právní moci rozvrhového usnesení zanikají zástavní práva váznoucí na nemovité věci; ustanovení §336l odst. 4 tím není dotčeno.
Z hlediska skutkového stavu bylo zjištěno, že předmětná pohledávka, zajištěná zástavním právem, byla postoupena včetně jejího zajištění na T. F.. Soudní komisařka následně uzavřela za účelem provedení likvidace dědictví smlouvu o provedení dražby podle ustanovení §76 odst. 2 exekučního řádu se soudním exekutorem M. H.. Nemovitá věc, na které vázlo zástavní právo k zajištění pohledávky T. F., byla v dražbě zpeněžena. Po zpeněžení této nemovité věci v dražbě se následně T. F. vzdal svého zástavního práva dne 10. 11. 2014 (téměř rok po provedení dražby), avšak ještě před vydáním rozvrhového usnesení.
Odvolací soud se při posouzení věci přiklonil k závěru, že zajištění pohledávky nemusí trvat až do dne vydání rozvrhového usnesení, a tudíž se jedná o pohledávku zajištěnou. Poukázal podpůrně též na nynější právní úpravu, podle níž se již zajištěné pohledávky uspokojují přednostně mimo rozvrhové usnesení (srov. ustanovení §272 odst. 1 z. ř. s. ve spojení s ustanoveními §270 a 271 z. ř. s.).
Dovolací soud považuje za správný závěr odvolacího soudu, že není rozhodné, že se T. F. po provedení dražby následně vzdal svého zástavního práva ještě před vydáním rozvrhového usnesení.
V projednávaném případě se jedná o dražbu prováděnou za účelem zpeněžení likvidační podstaty dědictví na základě smlouvy mezi soudní komisařkou a soudním exekutorem o provedení dražby podle ustanovení §76 odst. 2 ex. řádu, kdy zánik zástavních práv váznoucích na takto zpeněžované věci, zajišťujících neuspokojované pohledávky se řídí speciální úpravou likvidace dědictví. Ustanovení §175v odst. 4 o. s. ř. upravuje toliko zánik těch pohledávek a jejich zajištění, které nejsou v rámci likvidace dědictví uspokojeny, výslovně již ale nestanovuje okamžik zániku zajištění těch pohledávek, které jsou v řízení o likvidaci dědictví (alespoň částečně) uspokojeny. Přiměřenou aplikací ustanovení §337h odst. 1 o. s. ř. (srov. §69 ex. řádu) lze dojít k závěru, že zástavní práva zajišťující pohledávky, které jsou v rámci likvidace dědictví uspokojeny, zanikají dnem právní moci rozvrhového usnesení.
Ačkoli se tak T. F. vzdal svého zástavního práva a to zaniklo dříve, než by zaniklo, pokud by vyčkal vydání rozvrhového usnesení, nelze pominout, že ke vzdání se zástavního práva došlo až téměř po roce od zpeněžení nemovitosti, a že bez tohoto úkonu by byl vydražitel existencí zástavního práva při dalším nakládání s touto nemovitostí znevýhodněn (např. při následném prodeji). Vzhledem k tomu, jak poukázal již odvolací soud, že ani současná právní úprava nevyžaduje, aby zajištění pohledávky trvalo až do vydání rozvrhového usnesení, když zajištěné pohledávky se nyní uspokojují mimo rozvrhové usnesení (srov. ustanovení §272 odst. 1 z. ř. s. ve spojení s ustanoveními §270 a 271 z. ř. s.), dospěl Nevyšší soud k závěru, že není ani za právní úpravy účinné do 31. 12. 2012 nezbytné vyžadovat trvání zajištění až do vydání rozvrhového usnesení, když zajištění pohledávky existovalo v okamžiku jejího přihlášení do likvidace dědictví, i v okamžiku zpeněžení nemovitosti, na níž vázlo zajištění přihlášené pohledávky za zůstavitelem. Vzdání se zástavního práva již nikterak nezhoršovalo postavení věřitele, jenž se zástavního práva vzdal, neboť po zpeněžení nemovité věci, na níž vázlo zajištění pohledávky, již vydražitel nebyl povinen z titulu dosud přetrvávajícího zástavního práva ničeho uspokojovat, když zástavní právo by zaniklo nejpozději pravomocným skončením likvidace dědictví, a zároveň se ze zástavního práva věřitel nemůže uspokojit ani jiným způsobem než přihlášením své pohledávky a jejího zajištění do řízení o likvidace dědictví.
Přestože dovolací soud nyní rozhodoval o dovolání proti rozhodnutí, v němž za účastníka řízení odvolací nepovažoval insolvenčního správce, nýbrž úpadce, ač měl být účastníkem řízení insolvenční správce, s přihlédnutí k následnému postupu v řízení, kdy bylo dále rozhodováno ještě před tím, než byla věc předložena k rozhodnutí dovolacímu soudu, lze uzavřít, že po vydání prvního zrušovacího usnesení odvolacího soudu (o němž nyní dovolací soud rozhodoval), byla tato vada řízení následně zhojena v pořadí druhým zrušujícím usnesením odvolacího soudu, a s ohledem na zásadu procesní ekonomie řízení, neshledává dovolací soud pro uvedenou procesní vadu řízení důvod k zásahu v podobě vydání kasačního rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost usnesení odvolacího soudu, a že nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání Mgr. Radana Vencla, insolvenčního správce úpadce V. F., podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Protože rozhodnutí dovolacího soudu není v dané věci rozhodnutím, jímž se řízení končí (jelikož po vydání kasačního rozhodnutí odvolacího soudu bylo v řízení dále pokračováno a bude ještě muset být rozhodnuto o odvolání insolvenčního správce úpadce V. F.), dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení. O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodne odvolací soud v rozhodnutí o věci samé (v rozhodnutí o výše zmíněném odvolání).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2020
JUDr. Lubomír Ptáček Ph.D.
předseda senátu