ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.465.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 465/2020-552
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobce P. S. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalovaným 1) DRUŽBA, stavební bytové družstvo , se sídlem v Brně, Kapucínské náměstí 100/6, identifikační číslo osoby 000 47 708, 2) E. K. , narozenému dne XY, a 3) M. K. , narozené dne XY, oběma společně bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Františkem Marťánem, advokátem se sídlem v Brně, Renneská třída 412/34, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 141/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. května 2019, č. j. 15 Co 45/2019-467, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 2) a 3), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Františka Marťána, advokáta se sídlem v Brně, Renneská třída 412/34.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. října 2018, č. j. 61 C 141/2016-377, zamítl žaloby, jimiž se žalobce domáhal určení, že žalovaní 2) a 3) nejsou vlastníky označené bytové jednotky, a že vlastníkem označené bytové jednotky je žalovaný 1), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. května 2019, č. j. 15 Co 45/2019-467, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil, změnil jej v nákladových výrocích způsobem vyloženým ve výroku II., a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud předně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) vyložil, že na požadovaném negativním určení, že žalovaní 2) a 3) nejsou vlastníky předmětné nemovitosti, nemá žalobce naléhavý právní zájem, jelikož takovéto určení nemůže přivodit změnu zápisu v katastru nemovitostí, tj. odstranění tvrzeného nesouladu mezi stavem faktickým a stavem právním, a nemohl by vést ani k tomu, že by se žalobce mohl domáhat převodu předmětné bytové jednotky do svého vlastnictví, ani k tomu, že by mu úřad práce na základě takového určení mohl přiznat příspěvek na bydlení.
K potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení, že žalovaný 1) je vlastníkem označené bytové jednotky, odvolací soud mj. vyložil, že otázku členství žalobce v družstvu a s tím spojených práv a povinností si mohl v řízení vyřešit sám jako otázku předběžnou, avšak jen do doby, než byla pravomocně vyřešena jiným rozhodnutím. Poté, co tato otázka byla pravomocně vyřešena v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 61/2012, kdy okruh účastníků byl shodný jako v tomto řízení (v řízení před krajským soudem vystupoval navíc další účastník T. B.), žalobce ztratil naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť případná změna zápisu v katastru nemovitostí v tomto směru, že vlastníkem předmětného bytu je žalovaný 1), by nemohla sama o sobě na právním postavení žalobce ničeho změnit. V jiném řízení bylo pravomocně určeno, že žalobce není členem předmětného družstva ani nájemcem předmětného družstevního bytu, tudíž určení vlastnictví žalovaného 1) by nemohlo vést k tomu, že by na základě tohoto určení mohla být žalobci převedena předmětná bytová jednotka do vlastnictví jako členu družstva, neboť bytovou jednotku ve vlastnictví družstva lze převádět za splnění zákonných podmínek členu družstva a nájemci, přičemž z předmětného pravomocného rozhodnutí [usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. srpna 2018, č. j. 8 Cmo 95/2018-1104, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2018, č. j. 8 Cmo 95/2018-1110, kterým bylo změněno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2018, č. j. 19 Cm 61/2012-1023, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 3. dubna 2018, č. j. 19 Cm 61/2012-1033, tak, že se návrhy (o určení, že nynější žalobce je členem družstva – nynějšího žalovaného 1/, a dále, že je nájemcem označeného družstevního bytu) zamítají] vyplývá, že žalobce není ani členem uvedeného družstva s právy vážícími se k předmětné bytové jednotce, ani nájemcem předmětného bytu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do části jeho meritorního výroku I., pokud jím byl potvrzen meritorní výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (viz dále), podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které ovšem není – jak bude dále rozvedeno – podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatel podal dovolání proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II. ohledně zamítnutí žaloby na určení, že žalovaný 1) je vlastníkem označené bytové jednotky, a to pro absenci naléhavého právního zájmu žalobce na takto požadovaném určení daného věcně právního vztahu.
Dovolatel v tomto směru předně namítá, že odvolací soud se „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (například od rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011)“ v řešení právní otázky, „zda je soud v občanském soudním řízení vázán tím, jak předběžnou otázku rozhodnou pro toto řízení posoudil v jiném řízení jiný soud toliko v odůvodnění svého rozhodnutí (také jako otázku předběžnou), a která tak nebyla jiným soudem vyřešena ve výroku rozhodnutí tohoto jiného soudu.“
Dovolatel dále zdůrazňuje, že: „usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2018, č. j. 8 Cmo 95/2018-1104...byl návrh na určení, že je žalobce členem SBD DRUŽBA a nájemcem předmětného bytu, zamítnut, tímto usnesení však nebylo rozhodnuto, komu náleží členská práva a povinnosti vztahující se k předmětnému bytu a kdo je nájemcem předmětného bytu, a stejně tak tímto rozhodnutí nebylo rozhodnuto ani tak, že žalobce není členem bytového družstva SBD DRUŽBA, ani že není nájemcem předmětného družstevního bytu. Zmiňovaným usnesením Vrchního soudu v Olomouci...totiž bylo rozhodnuto pouze a jenom tak, že se návrh na zahájení řízení zamítá, výrok tohoto rozhodnutí však neobsahuje žádný text, který by závazně řešil právní otázku, kdo je členem SBD DRUŽBA a nájemcem předmětného bytu, ani otázku, že by tímto členem bytového družstva a nájemcem předmětného bytu žalobce nebyl.“
Prostřednictvím této uplatněné dovolací argumentace ovšem přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nelze dovodit.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu určovací žaloba podle §80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ].
Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci, a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016).
Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 940/2017, vyložil a odůvodnil právní názor, že vznikne-li mezi účastníky spor o určení vlastnictví k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je absolutně neplatná, přičemž otázka její neplatnosti byla již řešena v jiném soudním sporu (o plnění z této smlouvy) mezi týmiž účastníky, je nezbytné, aby se soud v pozdějším řízení zabýval otázkou případné aplikace §159a o. s. ř., avšak nikoliv z pohledu překážky věci rozsouzené, nýbrž z hlediska závaznosti rozsudku v řešení předmětné právní otázky (§159a odst. 4 o. s. ř.).
Dále dovolací soud v uvedeném rozhodnutí zdůraznil, že v §159a odst. 4 o. s. ř. je sice rozsah závaznosti zmíněných subjektů explicitně spojován s výrokem pravomocného rozsudku, ovšem v případě, že rozsudečný výrok pouze vyjadřuje, že se žaloba (v předmětném znění žalobního petitu) zamítá, je nezbytné tento výrok posuzovat (interpretovat) ve spojitosti s odůvodněním písemného vyhotovení rozsudku.
Uvedené závěry lze přiměřeně vztáhnout i do poměrů nyní posuzované věci.
Již shora označeným rozhodnutím Vrchní soud v Olomouci zamítl návrhy žalobce na určení, že žalobce je členem družstva DRUŽBA, stavební bytové družstvo (tj. nyní žalované 1/), a dále na určení, že je nájemcem označeného družstevního bytu, který byl v této věci předmětem určovací žaloby. Měnící výrok usnesení Vrchního soudu v Olomouci je založen na právně kvalifikačním závěru, že: „mezi navrhovatelem (nyní žalobcem) a účastníkem 1. (T. B., narozeným dne XY, bytem v XY) došlo k uzavření platné smlouvy o převodu členství v Družstvu spojeného s bytem...“ Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že žalobce (v době rozhodování odvolacího soudu) nebyl členem uvedeného družstva (protože došlo k platnému uzavření předmětné smlouvy) ani nájemcem označeného družstevního bytu, když v uvedeném řízení v procesním postavení nacházející se účastníci 3) a 4) [nyní žalovaní 2) a 3)] „členství v družstvu od účastníka 1. nabyli v dobré víře, že účastník je členem družstva oprávněným tuto dohodu uzavřít.“
Jestliže za popsané situace odvolací soud v této věci uzavřel, že (ještě jednou zopakováno z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadené rozhodnutí):
„otázku členství žalobce v družstvu a s tím spojených práv a povinností si mohl (soud) v řízení vyřešit sám jako otázku předběžnou, avšak jen do doby, než byla vyřešena pravomocně...v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 61/2012...žalobce ztratil naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť případná změna zápisu v katastru nemovitostí v tom směru, že vlastníkem předmětného bytu je žalovaný 1), by nemohla sama o sobě na právním postavení žalobce ničeho změnit“ , neboť „v jiném řízení bylo pravomocně určeno, že žalobce není členem družstva ani nájemcem družstevního bytu, tudíž určení vlastnictví žalovaného 1) by nemohlo vést k tomu, že by na základě tohoto určení mohla být žalobci převedena předmětná bytová jednotka do vlastnictví jako členu družstva a nájemci“, když „z pravomocného rozhodnutí vyplývá, že žalobce není ani členem družstva s právy vážícími se k předmětné bytové jednotce, není ani jejím nájemcem“,
pak tento právně kvalifikační závěr odvolacího soudu má podklad v označeném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dovolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 27 Cdo 2120/2019, odmítnuto) a je rovněž (z pohledu výsledku) souladný se shora označenou judikaturou dovolacího soudu v řešení otázky naléhavého právního zájmu na podání žaloby na deklaraci předmětného věcně právního vztahu (zde ve vztahu k označené bytové jednotce).
Dovolatelem odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 32 Cdo 4004/2011 je třeba interpretovat ve vazbě na shora připomenutou judikaturu dovolacího soudu, s níž dovoláním napadené rozhodnutí není v žádném rozporu, neboť shora uvedená judikatura řeší právě otázku výkladu závaznosti rozhodnutí v situaci, kdy výrok předmětného rozhodnutí pouze vyjadřuje, že se žaloba (v předmětném znění žalobního petitu) zamítá, přičemž nosné důvody byly vyloženy v odůvodnění tohoto rozhodnutí.
Dále dovolatel z pohledu naplnění předpokladů přípustnosti svého dovolání považuje za právně relevantní „otázku, zda na základě odvolání podaného jen jedním z účastníků občanskoprávního řízení může odvolací soud změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele“ .
Ani v tomto případě nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. dovodit, a to již z toho důvodu, že v daném případě odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně pouze v nákladových výrocích, do kterých se dovolatel nedovolává, a i kdyby tak učinil, pak bylo by nutno v této části dovolání odmítnout pro jeho objektivní nepřípustnost (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
K argumentaci dovolatele, že podle jeho názoru v projednávaném případě došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nutno uvést, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možno vykládat tak, aby se garantoval úspěch v řízení. Jak vyložil Ústavní soud např. v usnesení ze dne 5. srpna 2002, sp. zn. IV. ÚS 732/2000, právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na takové spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Přistupuje-li dovolatel v další části svého dovolání k prosté skutkové či právní polemice, nelze na jejím podkladě – s ohledem na konstrukci §237 o. s. ř. a v něm obsažené předpoklady přípustnosti dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu – úspěšně založit přípustnost dovolání.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 6. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu