ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.70.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 70/2020-800
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně M. V. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Jirátem, advokátem se sídlem v Chomutově, Školní 3315/42, proti žalovanému J. B. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lucií Průchovou, advokátkou se sídlem v Kadani, Nerudova 348, o určení vlastnického práva k bytové jednotce, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 28 C 250/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. srpna 2019, č. j. 14 Co 92/2019-737, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. srpna 2019, č. j. 14 Co 92/2019-737, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. června 2012, č. j. 28 C 250/2008-213, mj. výrokem I. určil, že: „žalobkyně je výlučným vlastníkem bytové jednotky č. XY v budově č. p. XY a s ní souvisejícího spoluvlastnického podílu v rozsahu ideálních XY vzhledem k celku na společných částech budovy a pozemku, zapsané na LV č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY “ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že: „účastníci, žalovaný, byť zbaven způsobilosti k právním úkonům, řádně zastoupen soudem ustanovenou opatrovnicí, uzavřeli smlouvu, jíž se žalobkyně jako prodávající zavázala žalovanému jako kupujícímu za sjednanou kupní cenu ve výši Kč 1,-- převést vlastnické právo k bytové jednotce i s ní souvisejícímu spoluvlastnickému podílu na společných částech domu a pozemcích a žalovaný se naproti tomuto zavázal tuto bytovou jednotku a spoluvlastnický podíl za dohodnutou cenu koupit a do svého vlastnictví přijmout...Současně z dalších provedených důkazů vyšlo najevo, že vůle účastníků směřovala k převedení bytové jednotky a s ní souvisejícího spoluvlastnického podílu darováním, když žalobkyně usilovala o to, aby byla bytová jednotka kvůli plánovanému podnikání žalovaného zapsána jako jeho vlastnictví a záměr dosáhnout adekvátní materiální protihodnoty v době společného soužití účastníků nesledovala, žalovaný pak poskytnuté plnění vnímal jako dar za to, že s žalobkyní i přes věkový rozdíl vede plnohodnotný intimní život. Že účastníci zamýšleli převést vlastnické právo darováním, vyplývá i z výše sjednané kupní ceny, jež v žádném případě nereflektuje skutečnou hodnotu převáděné nemovitosti...S ohledem na skutečnou vůli účastníků manifestující se ve sjednání zjevně nepřiměřené kupní ceny nemovitosti i představách o právních účincích uzavřené smlouvy došel soud (k) přesvědčení, že kupní smlouva je právním úkonem učiněným tzv. naoko, tedy právním úkonem fingovaným, simulovaným.“ Kupní smlouvu tedy soud prvního stupně shledal absolutně neplatnou, v důsledku čehož na žalovaného vlastnické právo k předmětné bytové jednotce nebylo platně převedeno; z uvedeného důvodu bylo proto určovací žalobě zcela vyhověno.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. srpna 2019, č. j. 14 Co 92/2019-737, mj. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, že v daném případě účastníci uzavřeli kupní smlouvu, jež představuje simulovaný právní úkon. Sama žalobkyně totiž uvedla, že jí bylo lhostejné, zda s žalovaným uzavře smlouvu darovací či kupní za symbolickou cenu; bylo pro ni podstatné to, že vlastnické právo bude převedeno na žalovaného. Z ujednané kupní ceny nelze usuzovat, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu, aby zastřeli uzavření smlouvy darovací. Žalovaný žalobkyni uhradil kupní cenu, nejedná se tudíž o situaci, kdy osoby uzavřou kupní smlouvu, aniž by měly v úmyslu uhradit kupní cenu. Smlouva uzavřená mezi účastníky dne 27. srpna 2008 obsahuje náležitosti podle §588 obč. zák., tedy i sjednanou kupní cenu, jedná se tudíž o smlouvu kupní a nikoli smlouvu darovací. I když v daném případě sjednaná kupní cena (1,- Kč) zjevně nereflektuje obvyklou cenu bytové jednotky, sama tato skutečnost nezpůsobuje neplatnost kupní smlouvy, a to ani pro rozpor s dobrými mravy,
Odvolací soud však přesto dospěl k závěru, že z pohledu konečného výsledku je rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné. Podle odvolacího soudu „k uzavření sporné smlouvy a sjednání nepřiměřeně nízké kupní ceny došlo zjevně v souvislosti s očekáváními žalobkyně, že s žalovaným bude žít v partnerském vztahu, a to pouze měsíc a půl od seznámení účastníků. Popsaná očekávání žalobkyně, jež byla zjevně motivací k učinění sporného převodu bytové jednotky (žalobkyně by jinak k převodu za popsaných podmínek nepřistoupila) však zůstala v důsledku jednání žalovaného, který bezprostředně po převodu vlastnického práva k bytové jednotce ukončil vztah s žalobkyní a činil kroky k tomu, aby byt opustila, nenaplněna. Výsledkem vztahu účastníků, jenž netrval ani dva měsíce a byl ukončen žalovaným, by tedy byla situace, kdy žalobkyně nežije v očekávaném partnerském vztahu a přijde o vlastnické právo k předmětné bytové jednotce za 1 Kč, tedy za cenu zcela zjevně nepřiměřeně nízkou. Za daných okolností pak nelze než učinit závěr, že posuzovaná kupní smlouva je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná podle §39 obč. zák., a proto na jejím základě nemohlo dojít k převodu vlastnického práva k bytové jednotce z žalobkyně na žalovaného.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. založený na nesprávném právním posouzení věci z hlediska aplikace §39 obč. zák., přičemž předpoklad přípustnosti dovolání vymezuje s tím (jak lze dovodit z obsahu jeho dovolání), že při posuzování otázky neplatnosti kupní smlouvy z důvodu rozporu s dobrými mravy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této souvislosti dovolatel mj. poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 28 Cdo 2660/2007, v němž byl mj. zaujat právní názor, že platnost právního úkonu je třeba posuzovat k okamžiku a podle okolností existujících v době, kdy byl právní úkon učiněn (smlouva uzavřena). S ohledem na tuto argumentaci dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání žalovaného písemně nevyjádřila.
Při rozhodování Nejvyšší soud zohlednil, že podle hlavy II. - ustanovení přechodných a závěrečných - dílu 1 - přechodných ustanovení - oddílu 1 - všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné kupní smlouvy došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud v této věci podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je – jak bude dále vyloženo – přípustné i důvodné.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne 27. srpna 2008, nepředstavuje simulovaný právní úkon, nicméně pro rozpor s dobrými mravy přesto představuje absolutně neplatný právní úkon.
Z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud při posuzování absolutní neplatnosti kupní smlouvy podle §39 obč. zák. z důvodu, že se příčí dobrým mravům, nepřihlížel (primárně neposuzoval) k okolnostem v době uzavření kupní smlouvy, nýbrž k okolnostem, které nastaly až po jejím uzavření.
V poměrech dosavadní civilní úpravy přitom bylo výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že platnost smlouvy je třeba posuzovat ke dni jejího uzavření, když dodatečně nastalé okolnosti nemají na její platnost vliv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, nebo ze dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 3625/2008, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2344/2010, in https://nsoud.cz ).
Z vyloženého je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za věcně správný, neboť v řešení uvedené právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z tohoto důvodu Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení podle §243e odst. 2 o. s. ř.
V dalším řízení odvolací soud neopomene zohlednit, že v době, kdy žalovaný uzavřel (tj. dne 27. srpna 2008) s žalobkyní (v pořadí druhou) kupní smlouvu, byl - podle rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 18. září 2006, č. j. 3 Nc 454/2005-68 - omezen ve způsobilosti k právním úkonům „tak, že není schopen samostatně jednat s úřady, nakládat s finančními prostředky přesahujícími částku 1.000,- Kč, uzavírat jakékoliv smlouvy o půjčce a úvěru a bez souhlasu opatrovníka vstupovat do pracovněprávních vztahů.“ V souvislosti s uzavřením této věcné smlouvy tak vyvstávala nutnost verifikovat tento právní úkon též z pohledu zákonem dovoleného nakládání s majetkem, respektive nabýváním nemovitého majetku žalovaným, který v předmětnou dobu byl (ve shora již uvedeném rozsahu) omezen ve způsobilosti k právním úkonům.
Ustanovení §28 obč. zák. totiž stanovilo, že jestliže zákonní zástupci jsou povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu.
Jakkoliv podle zjištění odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) měla být za bizarních okolností mezi účastníky uzavřena předmětná kupní smlouva se sjednanou kupní cenou ve výši (pouhé) 1,- Kč, bylo třeba primárně – s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti případu – vyřešit, zda z pohledu žalovaného coby osoby tehdy omezené ve způsobilosti k právním úkonům se při nakládání s majetkem, respektive z pohledu nabývání nemovitého majetku jednalo o běžnou záležitost, či nikoliv.
Otázku, zda ve smyslu §28 obč. zák. bylo třeba k danému majetkoprávnímu úkonu schválení soudu, přitom nelze redukovat pouze na v tomto případě zvláštní okolnost, že sjednaná kupní cena činila pouze 1,- Kč, nýbrž je třeba (ve vztahu k žalovanému) zohlednit (i pro futuro) z tohoto majetkového převodu plynoucí poměrně zásadní právní důsledky, a to v tehdejších skutkových poměrech, tj. k datu uzavření předmětné (druhé) kupní smlouvy, na základě které byl následně příslušným katastrálním úřadem povolen ve prospěch žalovaného vklad vlastnického práva k předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí.
Jelikož v aplikační úvaze odvolacího soudu s ohledem na učiněná skutková zjištění byla reglementace podle §28 obč. zák. pominuta, přičemž tato problematika nebyla – z pohledu respektování principu kontradiktornosti řízení – předmětem diskuse stran ani v dovolacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2019, sp. zn. 24 Cdo 339/2019, in https//nsoud.cz), dovolací soud zde neměl podkladu k vydání jiného než kasačního rozsudku.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu