ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.968.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 968/2020-220
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce A. B. , narozeného dne XY, bytem XY, t. č. bytem XY, omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného veřejným opatrovníkem statutárním městem Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 408, proti žalovanému L. S. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 282/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. prosince 2019, č. j. 21 Co 178/2019-192, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. prosince 2019, č. j. 21 Co 178/2019-192, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. dubna 2019, č. j. 17 C 282/2017-156, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem označené bytové jednotky s předmětným spoluvlastnickým podílem na uvedeném nemovitém majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že: „s přihlédnutím ke všem okolnostem případu žalovaný jednal v dobré víře, když předmětnou bytovou jednotku nabýval, a bylo by v rozporu s principy ochrany právní jistoty a důvěry ve správnost údajů zapsaných ve veřejném seznamu, kdyby byl princip materiální publicity katastru nemovitostí prolomen, a to i přes skutečnost, že poznámka spornosti byla opatrovníkem žalovaného zapsána do katastru nemovitostí v řádné lhůtě (k tomu srov. ust. §3064 a §986 o. z.).“
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. prosince 2019, č. j. 21 Co 178/2019-192, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem označené bytové jednotky s předmětným spoluvlastnickým podílem na označeném nemovitém majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02 (ve věci závaznosti rozhodnutí podle §159a /nyní/ odst. 4 o. s. ř.) vyšel z řešení předběžné otázky posouzení platnosti kupní smlouvy ze dne 9. prosince 2013 (na základě které žalobce prodal uvedenou bytovou jednotku právním předchůdcům žalovaného, respektive kupujícímu V. O., jenž posléze učinil se svou manželkou E. O. souhlasné prohlášení, podle které byla v předmětnou dobu bytová jednotka zapsána ve společném jmění uvedených manželů) učiněné (ve sporu mezi tehdy žalujícími manžely O. a žalovaným A. B. o zaplacení částky 740.000,- Kč jako části kupní ceny za převod uvedené bytové jednotky podle shora uvedené kupní smlouvy) v rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. srpna 2017, č. j. 7 C 37/2017-148. Posledně uvedený nalézací soud – s ohledem na závěry učiněné v rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 2015, č. j. 0 Nc 214/2014-58, kterým byl nynější žalobce omezen ve svéprávnosti v tom rozsahu, že mj. není oprávněn činit právní jednání, jehož majetková hodnota přesahuje 300,- Kč týdně a nakládat s majetkem, jehož majetková hodnota přesahuje 100,- Kč, ani uzavírat smlouvy či se jinak zavazovat k plnění přesahujícímu 100,- Kč – uzavřel, že žalobce ke dni 9. prosince 2013 trpěl duševní poruchou, která není jen přechodná a pro kterou nebyl schopen (shora uvedenou) kupní smlouvu uzavřít.
Odvolací soud tedy ohledně kupní smlouvy uzavřené dne 9. prosince 2013 vyšel ze závěru, že tato smlouva představuje podle §38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatný právní úkon.
Odvolací soud při rozhodování vyšel také ze zjištění, že manželé O. dne 5. září 2017 (jako prodávající) uzavřeli s žalovaným (jako kupujícím) kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětné bytové jednotce na žalovaného.
Dále odvolací soud zohlednil, že ve svém kasačním usnesení ze dne 27. září 2018, č. j. 21 Co 251/2018-121, mj. vyložil, že: „rozhodným okamžikem, kdy se žalobce dověděl, že je ve svém právu dotčen, je právní moc rozsudku (Okresního soudu v Jičíně) č. j. 7 C 37/2017-148 dnem 12. 9. 2017 z těchto důvodů: Žalobce byl omezen ve svéprávnosti rozsudkem ze dne 29. 9. 2015. Kupní smlouva mezi žalobcem a manžely O. byla uzavřena předtím 9. 12. 2013. Jestliže předpokladem uplatnění nároku dle §986 o. z. je zjištění, že žalobce byl zápisem dotčen (tj. že kupní smlouva ze dne 9. 12. 2013 je neplatná), pak žalobce získal o tom vědomost podle názoru krajského soudu až po právní moci rozsudku ve věci žaloby na plnění ze dne 16. 8. 2017, č. j. 7 C 37/2017-148, tj. dnem 12. 9. 2017. Odbornou otázku existence duševní poruchy v době uzavření kupní smlouvy si nemohl žalobce ani opatrovník vyhodnotit sám…Teprve závěr soudu, který jako předběžnou otázku zkoumal platnost smlouvy ze dne 9. 12. 2013, že je smlouva neplatná z důvodu, že žalobce trpěl v době jejího uzavření duševní poruchou, která nebyla jen přechodná a pro kterou nebyl schopen kupní smlouvu uzavřít, přinesl žalobci relevantní zjištění, že byl dotčen zápisem provedeným do veřejného seznamu bez právního důvodu. Na toto zjištění reagoval opatrovník bezprostředně v běžící lhůtě 1 měsíce.“ Jestliže v předchozím rozhodnutí soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce zmeškal lhůtu k uplatnění svého nároku podle §986 o. z., nepovažoval tento názor odvolací soud za správný a proto přistoupil k vydání shora cit. kasačního usnesení. „Následně došlo v úvahách krajského soudu k posunu ve výkladu lhůt podle §986 odst. 2 o. z. Gremiální poradě krajského soudu, konané dne 4. 11. 2019, byla předložena právní věta z usnesení krajského soudu ve znění: ‚Vědomost o zápisu ve smyslu §986 odst. 2 o. z. je třeba vykládat jako vědomost o skutečnostech významných pro závěr, že je ve svém právu dotčena, nikoli vědomost o zápisu jako takovém.‘ Většinovým rozhodnutím nebyla právní věta schválena. Protože gremiální porada slouží ke sjednocování a usměrňování rozhodovací praxe v rámci krajského soudu, cítí se být odvolací soud v souzené věci tímto závěrem vázán. Důsledkem je, že právní posouzení v usnesení krajského soudu ze dne 27. 9. 2018 nebylo správné.“
Se změnou právního náhledu ve shora uvedeném směru odvolací soud informoval účastníky řízení s tím, že: „podstatou této informace byl názor krajského soudu, že s ohledem na existenci duševní poruchy žalobce v době uzavření kupní smlouvy ze dne 9. 12. 2013 nebyla splněna podmínka řádného vyrozumění žalobce o zápisu cizího práva. Proto i kdyby platilo, že předchozí právní názor krajského soudu v rozhodnutí č. j. 21 Co 251/2018
-121, není s přihlédnutím k závěru gremiální porady Krajského soudu v Hradci Králové správný, je třeba věc posuzovat i z hlediska podmínek v ust. §986 odst. 3 o. z.“
Odvolací soud poté „řešil otázku, zda v situaci, kdy žalobce trpěl v době uzavření kupní smlouvy duševní poruchou, která jej činila k tomuto úkonu nezpůsobilým (a tedy je kupní smlouva absolutně neplatná podle §38 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb.), mohlo doručení prvopisu kupní smlouvy obsahující doložku být řádným vyrozuměním o zápisu ve smyslu §986 odst. 3 o. z.“ Na tuto otázku si odvolací soud odpověděl negativně, neboť „pokud žalobce nebyl způsobilý učinit platně právní úkon z důvodu §38 odst. 2 obč. zák., nelze uzavřít, že doručení vyrozumění o zápisu cizího práva bylo řádné. Jestliže žalobce nebyl schopen samostatně se rozhodovat a domýšlet důsledky uzavřené smlouvy, nebyl schopen ani posoudit důsledky informace o zápisu cizího práva. Jinak by byly popřeny důsledky plynoucí ze závěru o neplatnosti kupní smlouvy. Krajský soud proto uzavřel, že žalobce nebyl o zápisu cizího práva řádně vyrozuměn. Z hlediska shora učiněných závěrů ve vztahu ke lhůtám učinil krajský soud další závěr, že nárok byl uplatněn včas. Z toho pak plyne, že existence dobré víry žalovaného nemá právní význam.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím své advokátky včasné dovolání žalovaný (dále též „dovolatel“), v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení věci založeném jednak na nesprávné vázanosti rozhodnutím jiného soudu v řízení, jehož účastníkem dovolatel nebyl, a dále v pochybení při nerespektování principu materiální publicity. Předpoklady přípustnosti dovolání žalovaný vymezil s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí „jednak na posouzení a vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jednak při posouzení závaznosti rozhodnutí v jiném řízení o řešení předběžné otázky a dále při posuzování otázky možnosti nabytí od nevlastníka na základě principu ochrany dobré víry nabyvatele věci zapsané ve veřejném rejstříku). Dále závisí napadené rozhodnutí na řešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (aplikace ust. §986 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a posouzení otázky běhu lhůt dle tohoto ustanovení a skutečností relevantních pro započetí běhu lhůt).“ K tomu dovolatel vyložil obsáhlou dovolací argumentaci a závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že se potvrzuje (žalobu zamítající) rozsudek soudu prvního stupně, případně aby uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce prostřednictvím svého veřejného opatrovníka v písemném vyjádření odmítl uplatněnou dovolací argumentaci žalovaného a (ve stručnosti shrnuto) plně se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem. Je přesvědčen, že lhůta pro zápis poznámky spornosti podle §986 odst. 2 o. z. začala běžet okamžikem, kdy byla konstatována neplatnost předmětné kupní smlouvy (shora již označeným) rozsudkem Okresního soudu v Jičíně, respektive právní mocí tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že žalobce požádal o poznamenání spornosti včas, působí jeho právo vůči každému, komu popíraný zápis svědčí nebo kdo na jeho základě dosáhl dalšího zápisu (vůči všem dalším nabyvatelům), bez ohledu na jejich případnou dobrou víru, tj. i vůči dovolateli. Žalobce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek „potvrdil“.
Nejvyšší soud předně předesílá, že vzhledem k tomu, že pro rozhodnutí odvolacího soudu byla v prvé řadě k posouzení stěžejní otázka, zda žalobce v době uzavření kupní smlouvy dne 9. prosince 2013, byl stižen duševní poruchou, která jej činila k tomu právnímu úkonu neschopným, pročež od řešení této předběžné otázky se pak odvíjelo posuzování navazujících právních otázek týkajících se poznamenání spornosti předmětného zápisu v katastru nemovitostí a relevance dobré víry dovolatele při nabývání uvedené bytové jednotky ve vztahu k principu materiální publicity, bylo při posuzování přípustnosti dovolání vztahující se k řešení uvedené první (předběžné) otázky postupováno podle dosavadní právní úpravy (k tomu srov. §3028 odst. 2 o. z.).
Dovolání žalovaného je – jako bude dále rozvedeno – přípustné i důvodné.
Jak již bylo shora zreferováno z obsahu dovolání, žalovaný v prvé řadě (prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a vymezené předmětné varianty předpokladu přípustnosti dovolání) namítá nesprávnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, pokud odvolací soud svůj závěr o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, kterou žalobce uzavřel dne 9. prosince 2013 s původním vlastníkem uvedené bytové jednotky – V. O., založil na vázanosti řešení předběžné otázky platnosti uvedené převodní smlouvy, a to v rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. srpna 2017, č. j. 7 C 37/2017
-148, kdy účastníky tohoto řízení byli (opět v postavení žalobce) A. B. a žalovaný V. O., přičemž předmětem řízení byl spor o zaplacení (doplatku kupní ceny podle převodní smlouvy shora již uvedené) částky ve výši 740.000,- Kč s přísl. Uvedený soud se předně „zabýval otázkou platnosti kupní smlouvy ze dne 9. 12. 2013, tedy nabytí vlastnického práva žalovaným“ , přičemž dospěl k závěru, že tato smlouva je podle §38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná.
Odvolací soud v nyní posuzované věci s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 647/02, dospěl k závěru, že je nutno vycházet ze závěru učiněného v posledně zmíněném rozsudku Okresního soudu v Jičíně o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, neboť „pro posouzení odlišné nebyly žádné důvody ani skutková zjištění o právně významných skutečnostech.“
Tento právní názor odvolacího soudu není správný.
Nejvyšší soud ve své judikatuře ustáleně zaujímá právní názor, že vznikne-li mezi účastníky spor o určení vlastnictví k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je absolutně neplatná, přičemž otázka její neplatnosti byla již řešena v jiném soudním sporu (o plnění z této smlouvy) mezi týmiž účastníky, je nezbytné, aby se soud v pozdějším řízení zabýval otázkou případné aplikace §159a o. s. ř., avšak nikoliv z pohledu překážky věci rozsouzené, nýbrž z hlediska závaznosti rozsudku v řešení předmětné právní otázky ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 2272/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 940/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2018, sp. zn. 30 Cdo 1335/2018; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ).
Není pochyb o tom, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí o vztazích, v nichž noví účastníci jsou svého druhu nástupci původního účastníka řízení. Pokud soud takto nepostupuje, nelze jeho postup považovat za slučitelný se zásadami spravedlivého procesu, zejména pak s příkazem vnitřní nerozpornosti právního řádu.
Nejvyšší soud však – též v reflexi na nález Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, z nějž odvolací soud sice vycházel, avšak jej nesprávně stran jeho nosných důvodů interpretoval a aplikačně promítl do svého rozhodnutí – např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4778/2009, se mj. zabýval otázkou výkladu §159a odst. 4 o. s. ř. ve vztahu k procesní nemožnosti účastníka v předchozím řízení domoci se příznivějšího výsledku. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud zaujal právní názor (ve stručnosti shrnuto), že důsledky plynoucí z §159a odst. 4 o. s. ř. nelze uplatnit v situaci, pakliže v předchozím řízení předmětný účastník se nemohl (s ohledem na meritorní výsledek) objektivně v případném odvolacím řízení domoci příznivějšího procesního výsledku (ať již pro objektivní či subjektivní nepřípustnost odvolání), a tudíž tedy nemohl v takovém případném odvolacím řízení uplatnit skutkové či právní argumenty vůči soudem prvního stupně vyřešené určité právní otázce, respektive jím zaujatého právního názoru; za této procesní situace tudíž nelze mechanicky z takového rozhodnutí vycházet v jiném řízení mezi stejnými účastníky ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř.
Z pohledu tohoto připomenutého právního názoru shora zreferovaná právně aplikační úvaha odvolacího soudu nemůže obstát již z toho důvodu, že původní „katastrální“ vlastník V. O., proti němuž žalobce vedl soudní spor o zaplacení doplatku kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 9. prosince 2013, nemohl v daném soudním řízení dosáhnout příznivějšího procesního výsledku a s ohledem na zjevnou subjektivní nepřípustnost případně podaného odvolání nemohl objektivně ani dosáhnout odvolacího přezkumu „pouze“ v soudem prvního stupně řešené předběžné otázce platnosti uvedené kupní smlouvy. V tomto směru je tedy argumentace dovolatele na str. 4 ve druhém a třetím odstavci jeho dovolání, i s přihlédnutím k nosným důvodům shora označeného nálezu Ústavního soudu, zcela důvodná.
Neboť na vyřešení otázky platnosti kupní smlouvy ze dne 9. prosince 2013 z pohledu §38 odst. 2 obč. zák. závisí řešení navazujících otázek souvisejících s uplatněním principu materiální publicity zápisů v katastru nemovitostí, nezbylo za dané procesní situace Nejvyššímu soudu, než podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátit k dalšímu řízení.
Nicméně Nejvyšší soud již nyní poukazuje na neudržitelnost odůvodnění změny právního názoru odvolacího soudu učiněného v jeho předchozím kasačním usnesení (viz zreferováno výše) s ohledem na výsledek gremiální porady uvedeného odvolacího soudu. V tomto směru je třeba připomenout nález Ústavního soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10, v němž český orgán ochrany ústavnosti vyložil, že podle §170 o. s. ř. je soud vázán usnesením, jakmile je vyhlásil, popř. jakmile bylo doručeno, anebo není-li nutno je doručovat, jakmile bylo vyhotoveno; výjimku tvoří jen ta usnesení, jimiž se upravuje vedení řízení (§170 odst. 2 o. s. ř.), o nichž nemůže být v posuzovaném případě řeč. Tato vázanost se, inter alia, projevuje též v tom, že tentýž odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, přičemž jediným relevantním důvodem odchýlení se od něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu Nejvyššího soudu doprovázeného závazným právním názorem, může představovat podstatná změna v obsahu skutkového základu, která by zapříčinila vlastní neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru. I kdyby princip vázanosti soudu vlastním rozhodnutím nebyl explicite upraven v zákoně, lze jeho existenci dovodit z ústavních principů a zásad materiálního právního státu ovládajících fungování moci soudní lato sensu. Ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu se vyznačuje svévolí, kterou tudíž nelze v podmínkách existence materiálního právního státu akceptovat.
Z posledně uvedeného vyplývá, že změna právní názoru odvolacího soudu obsaženého v jeho dříve vydaném kasačním usnesení bez tomu odpovídající změny skutkového stavu nebo závazného právního názoru obsaženého v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu anebo Ústavního soudu, případně bez reflexe tomuto odpovídající nálezové judikatury, či (v krajním případě) bez odpovídajícího (právně kvalifikačního) zdůvodnění změny (překlenutí) původně nesprávně zaujatého právního názoru, v zásadě nepřichází v úvahu, a zcela jistě nepřichází v úvahu toliko s odůvodněním, že takový právní názor „neobstál“ na gremiální poradě konané u daného odvolacího soudu.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu