ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1113.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1113/2020-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: M. K. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem se sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti žalované: A. B. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Otakarem Pazdziorou, advokátem se sídlem Řetězová 195/2, Děčín, o zaplacení 811 460 Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 8 C 94/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 9 Co 24/2019-152, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 211 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Otakara Pazdziory, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 17. 7. 2018, č. j. 8 C 94/2014-126, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 811 460 Kč, uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 73 589 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o vrácení části nespotřebované zálohy na znalecký posudek žalované.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 9 Co 24/2019-152, jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku o nákladech řízení, ve kterém změnil pariční lhůtu na 3 měsíce, a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 818 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva, soudy obou stupňů nesprávně zjistily informovaný souhlas a pochybily, když dovolateli neustanovily zástupce z řad advokátů.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a poukazy dovolatele na rozsudky dovolacího soudu jsou nepřípadné. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 v časopise Soudní judikatura, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely bylo dle důvodové zprávy „odbřemenění dovolacího soudu“, tedy zúžení přípustnosti dovolání, a nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018).
V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně v částce 811 460 Kč sestávající z částky 1 060 Kč jako majetkové újmy, 730 400 Kč jako nemajetkové újmy vzniklé v důsledku tělesného a duševního strádání a ztížení společenského uplatnění ve výši 80 000 Kč. Jelikož tyto dílčí nároky mají odlišnou povahu (jde o nároky se samostatným skutkovým základem), přičemž náhrada škody spočívající v telefonátech na kliniku, nákladech na dopravu, ztrátě na výdělku a nákupu vitaminu B nepřevyšuje 50 000 Kč, je přípustnost dovolání v této části vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé spočívá na závěru, že není splněn základní předpoklad odpovědnosti za škodu, a to protiprávní jednání žalované. Ze znaleckého posudku i dalších důkazů odvolací soud zjistil, že žalovaná neporušila žádnou svou povinnost a její postup při chirurgickém ošetření byl lege artis. Dovolatel uvádí, že se soudy obou stupňů nezabývaly tím, zda žalované udělil informovaný souhlas s operačním zákrokem. Žalovaná ho nepoučila o možných rizicích spojených se zákrokem, a proto nemohl posoudit, zda operaci podstoupí či nikoliv. Dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá na řešení právní otázky odpovědnosti žalované za škodu způsobenou dovolateli v důsledku údajného neudělení informovaného souhlasu s provedením chirurgického zákroku, když žalobce od této skutečnosti svůj nárok neodvozoval. Během řízení netvrdil, tím spíše neprokazoval, že ho žalovaná opomněla poučit o možných rizicích spojených se zákrokem. Svůj nárok na náhradu majetkové i nemajetkové škody odvozoval od údajného protiprávního jednání žalované spočívajícího v přerušení nervu v dlani při chirurgickém ošetření. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, je proto nepřípadný, neboť se zabývá zcela odlišnou právní otázkou, navíc na rozdílném skutkovém základu. Dovolatelem vznesená námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud se nezabýval ani druhou v dovolání vznesenou námitkou, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když opomněl poučit žalobce o možnosti požádat o ustanovení zástupce z řad advokátů podle §30 o. s. ř. ve spojení s §138 o. s. ř., jelikož na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatel ve skutečnosti namítá vadu řízení, čímž nelze založit přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku podle §237 o. s. ř.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 3 180 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1, §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., zvýšeno o 21% náhradu daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 4 211 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu