ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1465.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1465/2018-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Ekonomické stavby s. r. o. , se sídlem v Chotíkově, č. p. 479, identifikační číslo osoby 25224476, zastoupené Mgr. Danielem Kapitánem, advokátem se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, proti žalovanému J. G. , se sídlem v Ostravě, zastoupenému Mgr. Šárkou Gondekovou, advokátkou se sídlem v Jeseníku, Dukelská 1236/25, o zaplacení částky 742.010,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 130 C 165/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2017, č. j. 8 Co 382/2017-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 6. 2017, č. j. 130 C 165/2014-111, zamítl žalobu o zaplacení částky 742.010,20 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl jako z části nepřípustné a z části zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka v dovolání (ve spojení s doplněním dovolání) ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně namítá, že se odvolací soud při posouzení připuštění změny žaloby odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dle dovolatelky ani soud prvoinstanční, ani soud odvolací nepřihlédl k tomu, že podáním ze dne 9. 8. 2016 a ze dne 11. 10. 2016 žalobkyně pouze jiným způsobem právně kvalifikovala tvrzení o rozhodných skutečnostech označených v žalobě ze dne 1. 10. 2014.
Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 466/2008, a ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 382/2005, na které odkazuje též dovolatelka) o změnu žaloby (§95 o. s. ř.) se jedná tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, anebo požaduje-li žalobce sice stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. O změnu žaloby nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku změní svůj náhled na jeho právní kvalifikaci.
Ze zjištění soudů v projednávané věci vyplývá, že žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 742.010,20 Kč s přísl., přičemž částku 692.125 Kč jako škodu způsobenou vadným prováděním díla žalovaným požadovala z důvodu, že žalobkyně uzavřela dne 25. 3. 2014 s investory dohodu o narovnání a na jejím základě žalobkyně dne 11. 4. 2014 uhradila investorům 692.125 Kč. Částku ve výši 49.885,20 Kč pak žalobkyně požadovala z titulu znalečného, které zaplatila, tedy jako náklad na zjištění výše způsobené škody. Podáním ze dne 9. 8. 2016 pak žalobu změnila. Vzhledem k vadnosti plnění poskytnutého žalovaným, za které žalobkyně vynaložila žalovanému částku 292.220,13 Kč, tuto částku žalobkyně žádala přiznat z právního důvodu a titulu vypořádání zrušené dílčí smlouvy, popř. jako slevu z ceny díla. Žalobkyně požadovala částku 292.220,13 Kč z důvodu, že poskytnuté plnění bylo natolik vadné, že na jeho opravu bylo dle znaleckého posudku nezbytné vynaložit minimálně částku 690.685,32 Kč včetně DPH, tj. náklady, které značně přesahují hodnotu žalovanému poskytnutého plnění. Zbytek, tj. částku 449.790,07 Kč, žádala přiznat z právního důvodu náhrady škody na základě znaleckého posudku. Alternativně namítala, že zánik závazku z dílčí smlouvy byl způsoben pro nemožnost plnění z důvodu odstoupení od smlouvy o dílo, čímž je možné aplikovat §353 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. U jednání pak doplnila, že částku 449.790,07 Kč požadovala jako náklady, které vynaložila na opravu vadného díla, které provedl žalovaný. Tuto změnu žaloby okresní soud dne 13. 9. 2016 připustil. Podáním ze dne 11. 10. 2016 pak žalobkyně změnila žalobu tak, že nově požadovala zaplacení částky 292.220,13 Kč z titulu vypořádání zaniklé dílčí smlouvy o dílo v důsledku odstoupení investorů od smlouvy o dílo, když tato částka reprezentuje částečnou cenu díla žalobkyní uhrazenou žalovanému dle faktur č. 102010 a č. 132010 za částečně provedené dílo. Dále žádala nově přiznat ušlý zisk ve výši 83.813,20 Kč, o který přišla v důsledku vadného plnění žalovaného, a dále žádala náhradu škody ve výši 316.091,67 Kč, tj. částku, kterou uhradila investorům, kterážto představuje částečné náklady nezbytné na opravu vadného díla. Požadovala rovněž přiznání částky 49.885,20 Kč jakožto nákladu vynaloženého žalobkyní na zpracování znaleckého posudku . Okresní soud opět změnu žaloby připustil.
Za této situace nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že podáními ze dne 9. 8. 2016 a ze dne 11. 10. 2016 pouze jiným způsobem právně kvalifikovala svá tvrzení. Jestliže odvolací soud postup soudu prvního stupně shledal správným a konstatoval, že žalobkyně sice v řízení požadovala stále stejnou částku, ale na základě jiných skutkových tvrzení, přičemž dospěl k závěru, že nárok na zaplacení částky 292.220,13 Kč i částky 83.013,20 Kč je promlčen, když vycházel z podání žalobkyně ze dne 11. 10. 2016, o kterém bylo v konečném důsledku věcně rozhodováno, není jeho rozhodnutí s výše uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v rozporu.
Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení zprostředkovaného vymezení rozhodujících skutečností. Dovolatelka argumentuje tím, že ohledně skutkových tvrzení týkajících se vadnosti díla v plném rozsahu odkázala na revizní znalecký posudek znaleckého ústavu qdq services, s. r. o., ze dne 30. 11. 2013, což považovala za zprostředkované vymezení rozhodujících skutečností ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4940/2007.
Uvedená námitka však přípustnost dovolání nezakládá, když Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi při výkladu zabývajícím se projednatelností žaloby ve smyslu §79 o. s. ř. sice připustil, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu (listinný důkaz), kterou žalobce připojí k žalobě jako její přílohu (srov. rozsudek ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35), v rozsudku ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněném pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, však zdůraznil, že tento závěr je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba, a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně.
Jestliže dovolatelka v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že se ztotožnil s postupem prvoinstančního soudu ohledně nadbytečnosti důkazu předmětným znaleckým posudkem qdq services, s. r. o., resp. že z něho nemělo být vycházeno, když dle názoru soudu prvního stupně tento důkaz neměl žádný vliv na rozhodnutí soudu ve věci samé, ačkoliv, jak dovolatelka uvádí, žalobkyně touto listinou tvrdila rozhodné skutečnosti a současně touto listinou prokazovala svá tvrzení, přehlíží, že námitky, kterými dovolatelka zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižšího stupně či které směřují ke kritice hodnocení důkazů, nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka též namítá, že připuštění změny žaloby usneseními prvoinstančního soudu ze dne 13. 9. 2016 (dovolatelka chybně uvádí 13. 9. 2017) a 1. 12. 2016 nebylo provedeno správně, protože soud neuvedl zákonná ustanovení, která byla použita, a ani své rozhodnutí neodůvodnil, tj. citovaná usnesení jsou nepřezkoumatelná. Tato argumentace však není pro projednávanou věc relevantní, když dovolatelka přehlíží, že dovoláním lze napadnout pouze rozhodnutí soudu odvolacího (viz ustanovení §236 o. s. ř.).
Co se dále tvrzených vad řízení (dovolatelkou namítané „rezignování“ odvolacího soudu na nutnost odůvodnění usnesení o změně žaloby či nedostatky odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ohledně znaleckého posudku qdq services, s. r. o.) týče, k těmto by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotné tvrzení těchto vad však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá.
Konečně pokud dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že částku 316.091,67 Kč nelze žalobkyni přiznat z důvodu, že zde chybí přinejmenším příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody, nikterak v této souvislosti nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013), může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Za vymezení přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. však nelze považovat pouhé námitky dovolatelky, dle kterých předpoklady nezbytné pro vznik škody i příčinné souvislosti v řízení tvrdila i prokázala, když tímto způsobem neformuluje žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a neuvádí, jaké ze čtyř kritérií uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017) dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely bylo dle důvodové zprávy „odbřemenění dovolacího soudu“, tedy zúžení přípustnosti dovolání, a nikoli její rozšíření (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018).
Pokud tedy dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu prvního výroku, kterým bylo rozhodnuto též o zamítnutí žaloby v částce 49.885,20 Kč, která má představovat náklad vynaložený žalobkyní na znalecký posudek jakožto účelně vynaložený náklad na uplatnění práva u soudu, je její dovolání ohledně předmětného nároku na zaplacení částky 49.885,20 Kč dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu