ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.130.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 130/2020-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: I. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupená Mgr. Evou Bílkovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 730/35, Praha 1, proti žalovaným: 1. P. K. , narozený XY, bytem XY, 2. M. K. , narozená XY, bytem XY, o 50.650 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 112/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2019, č. j. 25 Co 153/2019-82, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2019, č. j. 25 Co 153/2019-82, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 3. 2019, č. j. 5 C 112/2018-55, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Některé uplatněné námitky pak postrádají charakter otázky hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí.
Ve sporu o náhradu škody způsobené ukončením jednání o uzavření kupní smlouvy bez spravedlivého důvodu ve smyslu §1729 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), rozhodl odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu k tomuto ustanovení, reprezentovanou rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 856/2018, publikovaným v časopise Právní rozhledy č. 5, ročník 2019, str. 184. Obecně platí, že při respektování zásady smluvní volnosti lze chování jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat za protiprávní (porušující obecné pravidlo o povinnosti jednat v právním styku poctivě, zakotvené v §6 odst. 1 o. z.) za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena (uzavření smlouvy se jí jevilo jako vysoce pravděpodobné), a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla spravedlivý důvod. Co je oním spravedlivým důvodem pro ukončení kontraktačního procesu, nelze říci obecně, vždy bude záležet na okolnostech konkrétního jednání. Z hlediska zdůrazněného principu autonomie vůle je však zjevné, že vznik případné odpovědnosti za újmu vzniklou ukončením kontraktačního jednání bez spravedlivého důvodu má být spíše výjimkou, nikoli pravidlem, a posouzení spravedlivosti důvodu a tudíž poctivosti či nepoctivosti jednání, nesmí být příliš přísné. Jako spravedlivý důvod by měla být posouzena každá racionální úvaha jednající strany, vycházející z objektivní skutečnosti, ale i z obhajitelného subjektivního přesvědčení podloženého konkrétními okolnostmi v daném místě a čase (obdobně srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2987/2019).
Tato pravidla odvolací soud respektoval v situaci, kdy měl zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně, P. S., projevil ve dnech 5. a 6. 6. 2017 při prohlídkách a dne 7. 6. 2017 prostřednictvím e-mailu zájem o koupi bytu ve vlastnictví žalovaných za kupní cenu 14.960.000 Kč. Žalovaní vzali dne 8. 6. 2017 tento zájem na vědomí a souhlasili s ukončením prohlídek bytu ostatními zájemci. Následně byl připraven návrh kupní smlouvy, předávacího protokolu a smlouvy o úschově za účelem úhrady kupní ceny. Dne 20. 6. 2017 oznámil S. žalovaným, že v pozici kupujícího nebude figurovat on, nýbrž společnost G., která v danou chvíli právně neexistovala (do obchodního rejstříku byla zapsána až dne 28. 6. 2017) a jejíž současný základní kapitál činí 20.000 Kč. Žalovaní v návaznosti na tuto informaci odmítli vyslovit písemný souhlas s umístěním sídla jmenované společnosti v předmětném bytě a dne 26. 6. 2017 ukončili jednání o uzavření kupní smlouvy. Dovodil-li tedy odvolací soud, že žalovaní ukončili jednání o uzavření kupní smlouvy s právním předchůdcem žalobkyně ze spravedlivého důvodu, neboť tak učinili v návaznosti na údaj o změně totožnosti kupujícího, jímž se měla nově stát dosud právně neexistující společnost s nejasným majetkovým zázemím, odpovídá takové jeho posouzení nastíněným východiskům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Lze souhlasit s tím, že žalovaní v pozici právně nevzdělaných a v oboru nezkušených osob mohli za dané situace pojmout určitou nejistotu ohledně dalšího průběhu plánované transakce, a že jejich úvaha, vedoucí až ke konečnému rozhodnutí kupní smlouvu neuzavřít, je vzhledem k popsaným okolnostem obhajitelná, neboť vychází z pochopitelné obavy ohledně možné nevýhodnosti či problémovosti prodeje nové kupující. V tomto směru, tj. z hlediska posouzení počínání žalovaných při ukončení kontraktačního procesu, je přitom zcela bez významu tvrzení dovolatelky, že i tak měla být úhrada kupní ceny fakticky zajištěna finančními prostředky S. Jestliže se však nabyvatelem bytu a smluvně zavázaným subjektem měla stát výhradně společnost G., je zcela legitimní, že právě k okolnostem na její straně žalovaní soustředili veškerou svou pozornost při rozhodování, zda předmětnou kupní smlouvu uzavřou či nikoli. Ostatně byla-li od počátku jednání vedena s právním předchůdcem žalobkyně S. jako potenciálním kupujícím, jenž si až do 20. 6. 2017 počínal způsobem nevzbuzujícím výraznější pochybnost o tom, že smlouva bude z jeho strany řádně uzavřena, avšak uvedeného data žalovaným oznámil, že kupujícím nebude on, nýbrž společnost G., lze dovodit, že to byl právě on, kdo ukončil jednání o uzavření smlouvy se žalovanými tím, že se začal dožadovat zahájení nového kontraktačního procesu s odlišným subjektem. I tím je úvaha o možné předsmluvní odpovědnosti žalovaných ve smyslu §1729 o. z. vyloučena.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka, že spravedlivým ve smyslu §1729 odst. 1 o. z. nemůže být důvod, který nemohl právní předchůdce žalobkyně předpokládat, resp. který mu nebyl ze strany žalovaných sdělen. Bylo-li v řízení prokázáno, že skutečností motivující žalované k ukončení jednání o uzavření kupní smlouvy byly právě obavy z prodeje společnosti G., je pro posouzení jejich počínání z hlediska §1729 o. z. v zásadě irelevantní, jakým způsobem zdůvodnili svůj postup potenciálnímu kupujícímu. Nepoctivost jednání totiž nelze spatřovat v tom, zda jednající strana druhé straně předestře či nikoli celý proces svých úvah, na jejichž základě ukončila jednání o uzavření smlouvy, nýbrž podstatné je, zda vzhledem ke všem okolnostem konkrétní věci lze dovodit, že spravedlivý důvod ve smyslu §1729 odst. 1 o. z. tu existoval (srov. opět již citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Namítá-li konečně dovolatelka, že odvolací soud nepřihlédl ke všem v řízení zjištěným skutečnostem, totiž že pravým důvodem, jenž vedl žalované k ukončení jednání o uzavření smlouvy, byla výhodnější konkurenční nabídka, potažmo že žalovaní ukončili jednání zcela bez důvodu, směřují tyto výhrady pouze proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku sloužícího ke sjednocování rozhodovací praxe soudů založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2047/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu