ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1399.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1399/2020-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: G. ., IČO XY, se sídlem XY, zastoupené Mgr. Tomášem Bobkem, advokátem se sídlem Plzeňská 1972/158, Praha 5, proti žalovanému: město Lanškroun , se sídlem úřadu nám. J. M. Marků 12, Lanškroun, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Malé náměstí 124, Hradec Králové, o 881.119 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 112 C 2/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 12. 2019, č. j. 18 Co 251/2019-309, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.456 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Milana Jelínka.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dovolání žalobkyně proti rozsudku ze dne 4. 12. 2019, č. j. 18 Co 251/2019-309, kterým Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. 5. 2019, č. j. 112 C 2/2012-274, jímž bylo řízení částečně zastaveno, byla zamítnuta žaloba a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Po zrušení předchozího rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2018, č. j. 25 Cdo 4205/2016-192, se závazným právním názorem k nutnosti rozlišení promlčení nároků na náhradu škody na potravinách podle doby jejich trvanlivosti, dovodil nyní odvolací soud, že uplatněný nárok není promlčen, nicméně není opodstatněná žaloba na náhradu škody na potravinách, které měla společnost G. L., umístěny v nebytových prostorách pronajatých od žalovaného, kde provozovala restauraci. Žalovaný sice v roce 2010 zamezil nájemkyni ve vstupu do restaurace, avšak ve dnech 30. 3. 2010 a 13. 4. 2010 zaslal jednateli společnosti J. M. výzvy k převzetí potravin a alkoholu, na které nebylo nijak reagováno. J. M. tvrdil, že uvedené společnosti škodu na potravinách za žalovaného uhradil, a to zápočtem vzájemných pohledávek, a z toho plynoucí pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému postoupil současné žalobkyni, jejímž je rovněž společníkem a jednatelem. Odvolací soud dovodil, že uhradil-li J. M. za domnělého škůdce (žalované město) poškozené společnosti škodu, nemohlo dojít k započtení podle §580 obč. zák., neboť kompenzační projev lze učinit až poté, co se pohledávky setkaly, tedy k okamžiku splatnosti později splatné pohledávky. Z dokazování vyplynulo, že pohledávka, na niž bylo provedeno započtení (škoda na předmětném zboží), ke dni 6. 9. 2012 neexistovala, a J. M. tak nemohla vzniknout pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení, kterou by převedl na žalobkyni.
Žalobkyně v dovolání vytýká odvolacímu soudu nesprávnost závěru ohledně okamžiku vzniku škody, jejíž příčinou bylo odvezení zboží žalovaným a nevhodné uskladnění. Proto je podle ní nutné odvíjet počátek běhu objektivní promlčecí doby právě od této doby, a subjektivní vědomost žalobkyně o rozsahu a hodnotě odvezeného zboží je pak třeba vztahovat k okamžiku zpřístupnění a vydání počítačů poškozené společnosti, ve kterých byly uloženy inventurní soupisy uskladněného zboží, tedy ke dni 16. 11. 2010; nesprávný je tak podle ní závěr odvolacího soudu, že škoda vznikla a promlčecí doba počala běžet až vrácením zboží. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že dovolání je nepřípustné, neboť napedané rozhodnutí závisí na řešení více otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. může být založena z důvodů v tomto ustanovení vyjmenovaných jen k otázce, na níž je výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Již tedy z tohoto důvodu není dovolání přípustné, neboť dovolatelka vymezuje otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud shledal žalobu nedůvodnou, protože nebyly splněny podmínky pro započtení pohledávek tak, aby J. M. mohla následně vzniknout pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení, kterou by následně žalobkyni postoupil. Pohledávka, která byla předmětem řízení, totiž v okamžiku, kdy mělo k započtení dojít, neexistovala ve vztahu k části věcí, které měly delší trvanlivost a na nichž škoda vznikla až po právním úkonu započtení, zatímco o škodě na potravinách krátké trvanlivosti se poškozená dozvěděla brzy po uzavření provozovny, takže v době tvrzeného úkonu započtení byla tato část nároku promlčena. Tyto závěry se opírají o skutková zjištění, jejichž správnost není dovolací soud podle §241a odst. 1 o. s. ř. oprávněn přezkoumávat, dovolatelka navíc polemizuje pouze s posouzením otázky promlčení nároku na náhradu za škodu na potravinách delší životnosti, které byly vráceny v červenci 2014. Pomíjí přitom i závěr odvolacího soudu, že vznik škody zčásti spoluzpůsobil svou nečinností J. M., tehdy jednatel poškozené obchodní společnosti, takže si za škodu odpovídá zčásti sama. Pak ovšem nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. dovodit, neboť ani kdyby byla otázka promlčení nároku na náhradu škody ohledně těchto věcí řešena jinak, nemohlo by se to v poměrech žalobkyně kladně projevit, resp. na závěru o neopodstatněnosti žaloby by to nic nezměnilo.
Napadá-li žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je v této části dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v celém rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 10.820 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 této vyhlášky, to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 13.456 Kč. Náklady na zastoupení žalovaného města advokátem lze v tomto případě považovat za účelně vynaložené, neboť projednávaná věc byla po skutkové i právní stránce složitým sporem, týkajícím se ne zcela běžné problematiky, s níž by měl mít administrativní a právní aparát města menší velikosti dostatek zkušeností (na rozdíl třeba od statutárního města), aby se obešel bez právní pomoci advokáta (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod 64/2016).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu