ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1629.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1629/2020-941
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Vojtkem v právní věci žalobkyně: M. V. , narozená XY, bytem XY, zastoupená advokátem Mgr. Ing. Janem Šelderem advokátem se sídlem Thámova 402/4, Praha, proti žalované: M. M. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem Kobližná 19, Brno, o 200.000 Kč, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 121/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2020, č. j. 44 Co 344/2019-912, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně napadla dovoláním usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2020, č. j. 44 Co 344/2019-912, potvrzující usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 3. 9. 2019, č. j. 6 C 121/2004-886, jímž bylo rozhodnuto o zastavení řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2018, č. j. 44 Co 193/2014-797, pro nezaplacení soudního poplatku. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že žalobkyně v soudem stanovené přiměřené patnáctidenní lhůtě nezaplatila na základě výzvy soudu (obsahující náležité poučení o následcích nesplnění poplatkové povinnosti) soudní poplatek z dovolání. Žádost dovolatelky o osvobození od soudních poplatků (podaná dne 7. 11. 2018) pro dovolací řízení přitom již byla pravomocně zamítnuta usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 4. 2019, č. j. 6 C 121/2004-844, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2019, č. j. 44 Co 183/2019-856, s ohledem na zjevnou neúspěšnost podávaného mimořádného opravného prostředku v kontextu vývoje projednávaného sporu. O opakované žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků ze dne 15. 8. 2019 pak soud zvláště nerozhodoval, jelikož neobsahovala žádné podstatné nové skutečnosti, což soudy obou stupňů zhodnotily v rámci usnesení o zastavení řízení.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl, neboť neobsahuje zákonem požadovaný údaj, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolatelka pouze cituje ustanovení §237 o. s. ř., aniž by konkrétně uvedla, jaká ze zákonem daných eventualit přípustnosti dovolání a jak konkrétně by měla být naplněna. Přitom z konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že k projednání dovolání pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14), nevymezuje-li dovolání konkrétním způsobem podmínku přípustnosti dovolání. Uvedený nedostatek navíc prohlubuje i to, že tři ze čtyř ohlášených předpokladů přípustnosti dovolání se navzájem vylučují (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 458/20). Dovolací soud přitom není oprávněn si otázku ve smyslu §237 o. s. ř. vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019). Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje, aby Nejvyšší soud posoudil splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Schází-li totiž (navzdory výslovným požadavkům v §241a odst. 2 o. s. ř.) v dovolání účastníka vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i důvodu dovolání (§237 až 238a, §241a odst. 1 o. s. ř.), není Nejvyšší soud oprávněn dovolání věcně přezkoumat, jinak by porušil ústavně zaručené právo druhé strany na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Potřebný údaj nelze dovodit ani z dalšího obsahu dovolání, které navíc nevymezuje dovolací důvod způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř., protože žalobkyně neoznačuje právní otázku, kterou měl odvolací soud posoudit nesprávně. Její námitky předně rozporují konstatování soudů, že z její strany byla podána v rámci tohoto dovolacího řízení (zahájeného podáním ze dne 5. 11. 2018) žádost o osvobození od soudních poplatků opakovaně (jež přitom má jednoznačnou oporu ve spise, stejně jako tomu odpovídající postup soudů v judikatuře – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 29 Cdo 1305/2019, či usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 771/19 nebo ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 452/19), a dále se toliko vyslovují obecně k významu institutu osvobození od soudních poplatku a kritériu zjevné bezúspěšnosti, aniž by však relevantně zpochybňovaly právní závěry (způsobilým dovolacím důvodem je však pouze nesprávné právní posouzení věci - §241a odst. 1 o. s. ř.) odvolacího soudu, o něž se opírá rozhodnutí o zastavení řízení. Způsobilým uvedením zákonných náležitostí dovolání a vymezením předpokladu přípustnosti dovolání není ani pouhá citace nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1138/15, vyslovujícího se k procesně odlišné situaci, na niž ani sama dovolatelka nenavazuje poukazem na právní otázku, jejíž řešení by ve světle daného nálezu nemělo obstát.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 6. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu