ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.163.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 163/2019-504
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: M. Ř., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem Freyova 82/27, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: K. K. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Petrem Papouškem, MBA, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 976/12, 170 00 Praha 7, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 115/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2018, č. j. 3 Co 199/2015-460, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaném náhrady nemajetkové újmy spočívající v neoprávněném použití jeho osobních údajů a požadoval satisfakci v penězích v částce 2 480 000 Kč s příslušenstvím. Neoprávněné použití osobních údajů spatřoval v tom, že žalovaný měl zaměnit první stranu smlouvy o půjčce 300 000 Kč R. M. ze dne 1. 10. 1996, kde byl věřitelem žalovaný a jíž žalobce skutečně jako ručitel uzavřel (osobní údaje žalobce byly uvedeny právě na této první straně), za stranu stejného obsahu kromě toho, že jako věřitel byla uvedena společnost N. a výše dluhu činila 480 000 Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2015, č. j. 37 C 115/2006-383, zamítl žalobu na zaplacení 2 480 000 Kč s příslušenstvím, a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. Rozhodl tak v pořadí druhým rozsudkem poté, co byl jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 15. 1. 2010, č. j. 37 C 115/2006-214, spolu s potvrzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 Co 248/2010-251, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, č. j. 30 Cdo 3773/2011-279. Soud vyšel ze zjištění, že dne 1. 10. 1996 uzavřela společnost N., IČO XY, zastoupená žalovaným jakožto svým jednatelem, smlouvu o půjčce s R. M., jehož ručitelem byl žalobce. Pro neplnění závazku ze smlouvy dlužníkem uplatnil věřitel nárok na zaplacení dlužné částky po ručiteli – žalobci. Na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2005, č. j. 14 C 98/2004-274 (potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 2006, č. j. 5 Co 3122/2005-302), kterým byla žalobci uložena povinnost zaplatit uvedené společnosti 480 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 6. 2006, č. j. 14 Nc 674/2006-5, na majetek žalobce nařízena exekuce. Usnesením Policie České republiky ze dne 29. 4. 2005, č. j. ČTS: ORII-7768/OHK3-2004, bylo trestní stíhání žalovaného, zahájené z podnětu žalobce, odloženo, neboť nejpozději dne 22. 12. 2004 uplynula promlčecí doba. Poukazoval-li žalobce s odkazem na expertizu Policie ČR na to, že se smlouvou o půjčce bylo manipulováno, neboť prostorové umístění textu na prvním a druhém listu vykazuje vzájemné rozdíly, a že oba listy smlouvy byly vyhotoveny jiným technickým prostředkem, pak tato expertiza nedokládá, jakým způsobem mělo být se smlouvou manipulováno, kdy k tomu mělo dojít (zda před uzavřením smlouvy nebo poté) ani co se stalo před vlastním podpisem smlouvy. Soud proto uzavřel, že žalobce neprokázal existenci neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, popř. ohrozit jeho osobnostní práva chráněná §11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a neprokázal ani, že se tohoto jednání měl dopustit žalovaný. Dovodil rovněž, že se v daném případě nejedná o zvlášť závažný zásah do osobnostních práv žalobce, který o existenci smlouvy o půjčce v namítaném znění věděl minimálně od 28. 7. 2000, přičemž žalobu na ochranu osobnosti podal až dne 13. 12. 2005.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 3 Co 199/2015-460, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítaném výroku o věci samé, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal jejich náhradu, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Zdůraznil, že žalobce nezpochybňoval svůj podpis na smlouvě o půjčce 300 000 Kč s ujednáním sankcí, ale pouze její první stranu, kde půjčka neměla být poskytnuta společností N., ale žalovaným jako fyzickou osobou. Žalobce byl jednání o smlouvě o půjčce přítomen a jako ručitel ji podepsal. Všechny okolnosti tvrzené žalobcem se vztahují k důvodnosti plnění ze smlouvy, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto v jiném soudním řízení, přičemž není možné znovu rozhodovat o stejných skutkových tvrzeních na základě žaloby na ochranu osobnosti ani přezkoumávat rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích vedeného pod sp. zn. 14 C 98/2004, jehož správnost potvrdil i odvolací soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to zda je soud při posuzování neoprávněnosti zásahu do osobnosti žalobce vázán rozhodnutím jiného civilního soudu, resp. jeho závěrem o platnosti smlouvy, kterou tento soud posuzoval jako předběžnou otázku za situace, kdy důkazy o neoprávněnosti zásahu a neplatnosti smlouvy získal až po právní moci soudního rozhodnutí. Namítá, že soudy měly samy posoudit neoprávněnost zásahu do ochrany osobnosti žalobce, a ne automaticky převzít závěry rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích. Neoprávněný zásah pak spatřuje v nedovoleném užití jeho osobních údajů ve smlouvě o půjčce a v manipulaci se smlouvou, který podle Policie ČR byl kvalifikován jako trestný čin. Tvrdí, že ví pouze o smlouvě o půjčce 300 000 Kč, kterou poskytl žalovaný dne 1. 10. 1996 za jeho přítomnosti panu M., s dohodnutou smluvní pokutou 60 000 Kč za každý i započatý měsíc prodlení, a která byla zajištěna směnkou vystavenou na 480 000 Kč, splatnou dne 31. 12. 1996, stejně jako půjčka. Soudy se však zabývaly zfalšovanou smlouvou o půjčce 480 000 Kč, která nikdy nebyla společností N. panu M. před žalobcem jako ručitelem poskytnuta. Namítá, že soudy nezjistily skutečný stav věci, neposoudily řádně výpovědi účastníků ani předložené důkazy, a vybočily tak z mezí zásady volného hodnocení důkazů, dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a tím i nesprávnému právnímu posouzení věci. Namítá rovněž porušení ust. čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 7 odst. 1, čl. 10, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen "o. s. ř."), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
Žalobce dovolacímu soudu jako jedinou předkládá údajně neřešenou právní otázku, zda je soud při posuzování neoprávněnosti zásahu do osobnosti žalobce vázán rozhodnutím jiného civilního soudu, resp. jeho závěrem o platnosti smlouvy, kterou tento soud posuzoval jako předběžnou otázku za situace, kdy důkazy o neoprávněnosti zásahu a neplatnosti smlouvy získal žalobce až po právní moci soudního rozhodnutí. Námitkami, jež v dovolání uplatňuje, však brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že se mu nepodařilo prokázat neoprávněný zásah do jeho práv chráněných §11 a násl. obč. zák., a vytýká soudům obou stupňů, že nepřihlédly k důkazům žalobcem předloženým. Takové výhrady ovšem postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Ve svém důsledku se jimi totiž dovolatel snaží dosáhnout toliko pro sebe příznivějšího skutkového závěru, tedy že smlouvu o půjčce jakožto ručitel neuzavřel. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Soudy nižších stupňů sice vycházely z obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 14 C 98/2004, v němž byla existence a platnost smlouvy ze dne 1. 10. 1996 (včetně okolností jejího uzavření) podrobně projednávána, avšak jako z listinného důkazu. Obsah spisu včetně tam založených listinných důkazů i vyšetřovacího spisu policie č. j. ČTS: ORII-7768/OHK3-2004, sloužil jako jeden z důkazů pro závěr o skutkovém stavu, k němuž po zhodnocení dokazování s přihlédnutím k tvrzení účastníků dospěl soud prvního stupně (a odvolací soud se s ním ztotožnil). Nejde tedy o řešení právní otázky vázanosti rozhodnutím jiného soudu (jeho právním závěrem), ale o posouzení skutkových závěrů, jež v dovolacím řízení, jak bylo vysvětleno výše, nelze úspěšně napadnout.
Argumentuje-li dovolatel zcela nekonkrétně, že důkazy o neoprávněnosti zásahu a neplatnosti smlouvy získal až po právní moci soudního rozhodnutí (míněno zřejmě rozhodnutí o povinnosti plnit za dlužníka), jde o důvody pro obnovu řízení podle §228 a násl. o. s. ř. Žalobu na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 98/2004 žalobce podal, byla však zamítnuta usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2008, č. j. 14 C 545/2007-59, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2008, č. j. 8 Co 1287/2008-127. Odvolací soud se navíc s ohledem na své skutkové závěry řešením otázky vázanosti rozhodnutím civilního soudu za situace, kdy důkazy o neoprávněnosti zásahu a neplatnosti smlouvy získal žalobce až po právní moci soudního rozhodnutí, nezabýval. Proto ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť přípustnost podle §237 o. s. ř. může založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013).
Námitky, že odvolací soud nepřihlédl k výpovědi dovolatele ani k důkazům, kterými doložil pravdivost svého odvolání, nebo že se jinak nevypořádal s důvodnou pochybností o důvěryhodnosti žalovaného, představují námitky vad řízení, k nimž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je pak vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 5. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu