ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.18.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 18/2019-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Š. K. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Václavem Karlíčkem, advokátem se sídlem Vinohradská 343/6, 120 00 Praha 2, proti žalované: MINIB, a.s. , IČO 25732153, se sídlem Brunclíkova 1875/17, 162 00 Praha 6, zastoupená Mgr. Janem Rottou, advokátem se sídlem Americká 177/35, 120 00 Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 87/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, č. j. 3 Co 96/2014-247, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala spolu s původními žalobci a) a b), svými prarodiči J. a V. P., po žalované a původní 2. žalované zaslání omluvy a náhrady nemajetkové újmy v penězích za neoprávněný zásah do její osobnostní sféry způsobený úmrtím její matky.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2014, č. j. 32 C 87/2009-192 (v pořadí druhým, neboť jeho předchozí rozsudek ze dne 17. 10. 2011, č. j. 32 C 87/2009-117, byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2012, č. j. 1 Co 22/2012-148, zrušen), zastavil řízení proti původní 2. žalované TRADEINTER, s.r.o. (pro zpětvzetí žaloby), žalované uložil zaplatit náhradu nemajetkové újmy původním žalobcům a) a b), každému 100 000 Kč a žalobkyni 300 000 Kč, zamítl žalobu jíž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 2 700 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že matka žalobkyně P. K. byla jako zaměstnanec žalované vyslána na pracovní cestu na Ukrajinu, během níž dne 9. 12. 2007 zemřela při havárii malého letadla XY, jehož provozovatelem byla původní 2. žalovaná. Zemřelá žila se svou dcerou a rodiči ve společné domácnosti. O žalobkyni pečovala sama, neboť otec žalobkyně žije v Turecku a o dceru nejeví zájem. Žalobkyně přišla o matku, k níž měla rozvinutý citový vztah, ve věku 6 let. Ztráta matky je pro žalobkyni velmi stresující a zásadně ovlivňuje její rodinný život. Je odkázána výhradně na péči prarodičů, kteří převzali veškerá rodičovská práva. Soud věc posoudil podle §11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že intenzita zásahu úmrtím příbuzné do osobnostní sféry žalobců odůvodňuje náhradu nemajetkové újmy v penězích nad rámec odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák., které jim bylo poskytnuto, a za přiměřené okolnostem případu považoval částky přiznané, přičemž v případě žalobkyně zohlednil, v porovnání s ostatními žalobci, značně vyšší zásah do jejího osobního života.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2018, č. j. 3 Co 96/2014-247, odmítl subjektivně nepřípustné odvolání žalobkyně do vyhovujícího výroku V, potvrdil jej v zamítavém výroku VI ohledně zaplacení 2 700 000 Kč a ve výroku VII o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek, změnil jej ve výroku VIII o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. V případě žalobkyně došlo k neoprávněnému zásahu do jejího práva na soukromí a práva na rodinný život, spočívajícího v naplňování a rozvíjení vzájemných vazeb s matkou a s ohledem na nenahraditelnou újmu, kterou žalobkyně utrpěla v podobě její ztráty, dovodil, že přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích bylo plně namístě. Ohledně stanovení její výše přihlédl k zadostiučinění, kterého se již žalobkyni dostalo náhradou podle §444 odst. 3 obč. zák., i k tomu, že nešlo o nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni úmyslně a uzavřel, že přiznaná částka je přiměřená okolnostem dané věci, hlediskům §13 odst. 3 obč. zák., i konstantní judikatuře.
Proti části výroku II rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby co do zaplacení dalších 2 700 000 Kč, podala žalobkyně dovolání s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v posouzení otázky přiměřenosti náhrady nemajetkové újmy v penězích při úmrtí její matky. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1678/2004, Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 a odbornou literaturu (Právní rozhledy 9/2009 a Bulletin advokacie 12/2017) se domnívá, že částka 300 000 Kč přiznaná jí soudem je nedostatečná s ohledem na její životní situaci, kdy ztratila matku za tragických okolností a rozpadl se její rodinný život. Smrt matky je vzhledem ke vzájemným úzkým, pevným sociálním a morálním i kulturním vazbám natolik vážnou nemateriální újmou, že by měla být kvalifikována jako mimořádný a nevratný zásah do jejích osobnostních práv a tomu by mělo odpovídat i finanční zadostiučinění. Namítá, že věcná správnost zamítavého výroku je zpochybněna faktem, že odvolací soud sice konstatoval, že v řízení jde o náhradu nemateriální újmy, avšak její výše je podle něj ovlivněna výší náhrady podle ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. Navrhla změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že jí bude přiznána náhrada nemajetkové újmy v penězích ve výši 1 000 000 Kč.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně poukázala na to, že přestože byla přesvědčena, že z pozice odpovědnosti zaměstnavatele a s přihlédnutím k okolnostem předmětné letecké havárie ze dne 9. 12. 2007 za nemajetkovou újmu žalobkyně neodpovídá, projevila snahu o konečné vyřešení věci tím, že uhradila žalobcům částky, které jim byly přiznány shora citovanými rozsudky. Ohledně dalších nároků žalobkyně pak odkázala na závěry odvolacího soudu s tím, že smyslem náhrady nemajetkové újmy v penězích není reparace, jež objektivně ani není možná, ale pouze zmírnění vzniklé újmy. Přiznané odškodnění s přihlédnutím k zadostiučinění poskytnutému podle §444 odst. 3 obč. zák. a i k tomu, že se nejednalo o újmu způsobenou úmyslně, pak odpovídá hledisku přiměřenosti. Z těchto důvodů nepovažuje dovolání za přípustné, a proto navrhla, aby je dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Výčet okolností odůvodňujících přiznání peněžité náhrady je výčtem demonstrativním (příkladmým), proto lze zohlednit i jiné, svou závažností srovnatelné okolnosti. Způsobení úmrtí člena rodiny je neoprávněným zásahem do soukromí členů rodiny a do práva na vytváření rodinných vztahů; přiměřeným zadostiučiněním je v tomto případě (vedle morální satisfakce) zpravidla i náhrada nemajetkové újmy v penězích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1678/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3297, dále též jen „Soubor“). Podle ustanovení §13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák., pokud jde o tam uvedené pojmy „přiměřené zadostiučinění“, „závažnost vzniklé újmy“ a „okolnosti, za nichž k porušení práva došlo“, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4783/2015). Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „mimořádně závažný zásah do soukromí pozůstalých“, a (v případě kladného závěru) jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009, nebo ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4655/2015).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016, (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy 11-12/2017 s. 365) konstatoval, že nárok podle §444 odst. 3 obč. zák. nepostihuje pouze újmu nastalou u pozůstalých v době smrti osoby jim blízké, ale též v období následujícím, v zásadě časově nijak neomezeném. Kromě toho paušální částky uvedené v citovaném ustanovení jsou ve smyslu judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu považovány za standardní náhradu pro případy běžné (obvyklé), kterou je v případě mimořádně intenzivních vztahů mezi zemřelým a jeho blízkými a tomu odpovídající mimořádné nemajetkové újmy na straně blízkých osob možno zvýšit cestou náhrady za zásah do soukromého a rodinného života v rámci nároků na ochranu osobnosti podle §11 a násl. obč. zák. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1678/2004, Soubor C 3297).
Odvolací soud ve shodě s výše citovanou judikaturou (na niž zčásti odkazuje i dovolatelka) zohlednil všechny podstatné okolnosti. Vzal v úvahu, že žalobkyně ztratila matku, tedy nejbližšího člověka, v útlém věku, tuto ztrátu tak bude pociťovat dlouhodobě, a to tím spíše, že otec o žalobkyni nejeví žádný zájem. Jestliže uzavřel, že za těchto okolností došlo k neoprávněnému zásahu do jejího práva na soukromí i na rodinný život, jenž spočívá v nemožnosti naplňování a rozvíjení vzájemných vazeb s matkou, je přiznání náhrady nemajetkové újmy podle §13 odst. 3 obč. zák. zcela na místě, neodchýlil se tímto závěrem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V souladu s citovanou judikaturou pak přihlédl i k již poskytnuté náhradě podle §444 odst. 3 obč. zák ve výši 240 000 Kč. Spolu s částkou 300 000 Kč, jež byla žalobkyni pravomocně přiznána, činí náhrada nemateriální újmy žalobkyně 540 000 Kč. Při posouzení výše náhrady odvolací soud zohlednil nejen samu skutečnost ztráty matky jako fakticky jediného rodiče v útlém věku, včetně ztráty možnosti rozvíjení vzájemných vztahů v budoucnosti, i skutečnost, že újma nebyla způsobena úmyslným jednáním. Současně správně uzavřel, že účelem náhrady nemateriální újmy není reparovat materiální náhradu nákladů na živobytí nebo vzdělání pozůstalého, ale především zmírnit osobnostní újmu vzniklou úmrtím blízkého člověka, již náhrada v penězích odčinit nemůže. Náhradu v soudem přiznané výši tak není možno považovat za zjevně nepřiměřenou, neboť odpovídá nejen zákonným ustanovením, ale i výši nemateriálních újem přiznávaných v rozhodné době (době vzniku škody – v daném případě v roce 2007) v obdobných případech (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2565/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2003/2014, kde byla přiznána za ztrátu otce při dopravní nehodě dospělým dětem náhrada v celkové výši 440 000 a 390 000 Kč).
Odkaz dovolatelky na článek Mgr. Ondřeje Pavelka publikovaný 28. 2. 2018 v Bulletinu advokacie č. 12/2017 pak není případný, neboť se zabývá náhradou nemateriální újmy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, který na danou věc nedopadá, neboť ke vzniku škody došlo 7 let před jeho účinností.
Z uvedených důvodů dovolací soud uzavírá, že se odvolací soud při posouzení věci od ustálené praxe dovolacího soudu neodchýlil, předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. tak není naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Byť se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), sluší se poznamenat, že je podložen tím, že žalovaná, jež byla v dovolacím řízení úspěšná, náhradu nákladů dovolacího řízení nepožadovala.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu