ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2039.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2039/2020-615
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Vojtkem v právní věci žalobkyně: V. F. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Hanou Vodolánovou Vopálenskou, advokátkou se sídlem Obrněné brigády 20/20, Cheb, proti žalované: K. K. , narozená XY, bytem XY, Spolková republika Německo, zastoupená opatrovníkem JUDr. Petrem Šlaufem, advokátem se sídlem Kovářská 1253/4, Plzeň, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 192/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 3 Co 125/2018-468, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 3 Co 125/2018-468, jímž byl částečně změněn zamítavý výrok rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2018, č. j. 19 C 192/2013-434, tak, že žalobkyni byla přiznána náhrada nemajetkové újmy podle §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, ve výši 50.000 Kč, v zamítavém výroku o zbytku požadované částky 4.950.000 Kč byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Přisouzenou sumu měl odvolací soud za adekvátní újmě na osobnostních právech, kterou žalobkyně utrpěla jako nájemnice v důsledku porušování povinností pronajímatele domu, jehož je žalovaná podílovou spoluvlastnicí.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl, neboť neobsahuje zákonem požadovaný údaj (viz §241a odst. 2, §241b odst. 3 o. s. ř.), v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat. Kromě toho v dovolání absentuje i vymezení otázky hmotného či procesního práva, jež by splňovala podmínky §237 o. s. ř., tedy otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo kterou dovolací soud ve svém rozhodování doposud nevyřešil nebo kterou dovolací soud rozhoduje rozdílně anebo kterou by měl jako vyřešenou otázku dovolací soud posoudit jinak. Bez těchto náležitostí není ovšem možné posoudit přípustnost podaného dovolání, přičemž dovolací soud není oprávněn si předpoklad přípustnosti dovolání ani právní otázku ve smyslu uvedeného ustanovení vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019). Z judikatury Ústavního soudu se přitom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje, aby Nejvyšší soud posoudil splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Schází-li v dovolání účastníka vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i důvodu dovolání (§237 až 238a, §241a odst. 1 o. s. ř.), není Nejvyšší soud oprávněn dovolání věcně přezkoumat, jinak by porušil ústavně zaručené právo druhé strany na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Nezbytné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání přitom nelze dovodit ani z obsahu dovolání, v němž jsou rekapitulovány základní skutkové okolnosti a dosavadní vývoj sporu, jež vyúsťují v tvrzení dovolatelky ohledně – podle jejího názoru – zjevně nepřiměřeně nízké přisouzené peněžní satisfakce, které není provázáno s právní otázkou ve smyslu §237 o. s. ř., ale výlučně s akcentací toho, že špatnému zdravotnímu stavu žalované byl podle dovolatelky odvolacím soudem přikládán příliš velký význam. Jak ostatně uvedl Nejvyšší soud, právě v dovolatelkou zmíněném usnesení ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016, v rámci dovolacího řízení se lze zabývat adekvátností přisouzeného zadostiučinění jen při zcela zjevně nepřiměřené aplikaci §13 obč. zák. a lze posuzovat toliko správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše relutární satisfakce, na jejichž nekorektnost přitom dovolatelka náležitě nepoukazuje. Pouhé tvrzení o menším významu jedné ze zohledňovaných skutečností (bez bližšího objasnění, v čem je spatřována nesprávnost výsledných hodnotících úvah v kontextu dané věci) samo o sobě není náležitým postihnutím nedostatků právního úsudku odvolacího soudu. Označuje-li dále žalovaná rozsudek Vrchního soudu v Praze za nepřezkoumatelný z důvodu absence jednoznačně vymezených kritérií pro stanovení výše zadostiučinění, nejenže opět neprovazuje tuto výtku s právní otázkou ve smyslu §237 o. s. ř., ale míří spíše k vytčení vady ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, k níž však zákon (viz §241a odst. 3 o. s. ř.) umožňuje dovolacímu soudu přihlížet jen u přípustného dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu