ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3220.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 3220/2018-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: V. E. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Stanislavem Brhelem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 123/18, Hodonín, proti žalovanému: V. K. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Jaromírem Kráčalíkem, advokátem se sídlem Lipová alej 3205/6, Hodonín, o 753.055 Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 289/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu Brně ze dne 6. 3. 2018, č. j. 17 Co 135/2017-184, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.487 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Stanislava Brhela, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 3. 2018, č. j. 17 Co 135/2017-184, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 1. 2017, č. j. 14 C 289/2015-157, ve výroku I, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 425.000 Kč s příslušenstvím, ve výroku III o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dle kterých žalovaný v dubnu 2013 odvezl a prodal věci ve vlastnictví žalobce, bez jeho vědomí, a to pneumatický lis v hodnotě 425.000 Kč a víno v hodnotě 288.555 Kč spolu s plastovými nádobami na víno v hodnotě 22.500 Kč. Žalobci nebyly věci vydány, ani mu nebyla vyplacena peněžitá hodnota předmětných věcí v celkové výši 753.055 Kč, kterou jako takto vzniklou škodu požadoval nahradit spolu s úrokem z prodlení. Odvolací soud uzavřel, že ve vztahu k pneumatickému lisu, jehož náhrada byla předmětem odvoláním napadeného výroku I rozsudku soudu prvního stupně, byly naplněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle §415 a §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), účinného do 31. 12. 2013. Žalovaný vznesl námitku promlčení, ke které odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uvedl, že žalobce se o vzniku škody dozvěděl nejdříve 12. 4. 2013, kdy přišel do výrobní haly, ohledně zmíněných předmětných věcí probíhalo od 17. 12. 2013 do 6. 1. 2015 trestní řízení, k němuž se žalobce jako poškozený řádně připojil se svým nárokem na náhradu škody (vyčíslil škodu a navrhl, aby v odsuzujícím rozsudku soud uložil žalovanému povinnost tuto škodu nahradit), učinil tak před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby, která se po dobu trestního řízení stavěla. Pokud žalobce podal žalobu v dané věci dne 18. 8. 2015, jeho nárok na náhradu škody ve výši 425.000 Kč promlčen není.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný tuto otázku spatřuje v nesprávném posouzení námitky promlčení v dané věci. Dle něj se žalobce řádně nepřihlásil se svým nárokem v trestním řízení, promlčecí doba se nestavěla a žalobcův nárok tak byl v době podání žaloby promlčen. Závěry odvolacího soudu považuje za rozporné s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2478/2004, a ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3300/2010, dle kterých řádným uplatněním nároku na náhradu škody v adhezním řízení je podání obsahující požadavek, aby konkrétní osobě byla uložena povinnost k náhradě škody v určité výši. Dle dovolatele žalobce takovým požadavkům nedostál, neboť v trestním řízení označil dva škůdce, avšak s náhradou škody se připojil pouze ve vztahu k jednomu obžalovanému, aniž by jej konkretizoval. Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud nesprávně nezabýval tím, že žalobce požadoval v adhezním řízení náhradu ve výši 726.000 Kč bez příslušenství, oproti žalobě, kde požadoval 753.055 Kč s úroky z prodlení. Minimálně nad částku 726.000 Kč je tak žalobcův nárok promlčen, stejně tak celé příslušenství pohledávky. Právo na úroky z prodlení je totiž relativně samostatným nárokem (dovolatel zde odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3873/2012). Má rovněž za to, že soudy měly zohlednit rozdíly ve výzvách žalobce k zaplacení, kdy nejprve žalobce ve výzvě ze dne 9. 3. 2015 požadoval 700.000 Kč za blíže nespecifikované věci, které měl žalovaný prodat, a ve výzvě ze dne 13. 4. 2015 se již objevuje částka 753.055 Kč. Dle dovolatele tak nelze žalobci přiznat úroky z prodlení již od 21. 3. 2015. Odvolací soud dle něj navíc své rozhodnutí řádně neodůvodnil, neboť se nevypořádal s námitkou ohledně řádného přihlášení pohledávky žalobce v adhezním řízení, ani s námitkou nezákonnosti důkazu listinou (úředním záznamem Policie ČR na č. l. 93 policejního spisu s vyhodnocením obsahu CD disku s nahrávkou rozhovoru žalobce s žalovaným), která neměla být provedena s ohledem na ochranu osobnosti dovolatele (odkazuje zde na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3717/2008). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a III a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhl dovolání odmítnout jako nepřípustné. Má za to, že se v adhezním řízení řádně připojil se svým nárokem na náhradu škody a plně se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že jeho nárok není promlčen.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
K otázce řádného uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení dle §43 odst. 3 trestního řádu a jeho obsahových náležitostí lze především odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2478/2004, na nějž odkazuje také dovolatel, kterým byla potvrzena dřívější konstantní rozhodovací praxe (srov. též zprávu Nejvyššího soudu ČSR z 24. 10. 1979 Cpj 35/78 o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, publikovanou pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 506 – 507). Dle zmíněné judikatury musí být z návrhu poškozeného, kterým uplatňuje nárok na náhradu škody v adhezním řízení, patrno, z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu se uplatňuje, tj. musí obsahovat požadavek, aby konkrétní osobě byla uložena povinnost k náhradě škody v určité výši.
Pokud bylo v dané věci zjištěno (skutková zjištění nejsou předmětem dovolacího přezkumu - §241a odst. 1 o. s. ř.), že žalobce se při podání vysvětlení u Policie ČR dne 16. 12. 2012 připojil se svým nárokem na náhradu škody ve výši 726.000 Kč, představujícím hodnotu odcizeného lisu na víno, vína a plastových nádob, předložil doklady o pořizovací ceně lisu a plastových nádob a vyčíslení hodnoty odvezeného vína za pomoci rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce ze dne 19. 3. 2012, a navrhl, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit mu tuto škodu, je závěr odvolacího soudu, že se žalobce řádně (z hlediska obsahových náležitostí takového návrhu) připojil se svým nárokem v adhezním řízení v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Přisvědčit přitom nelze námitce dovolatele, že z předmětného návrhu žalobce není patrno, vůči komu náhradu škody v adhezním řízení uplatnil, jestliže označil dva škůdce, avšak s náhradou škody se připojil pouze ve vztahu k jednomu obžalovanému, aniž by jej konkretizoval. Jelikož trestní řízení bylo vedeno pouze vůči žalovanému, je zřejmé, že právě vůči němu žalobce náhradu škody uplatnil. Opačný výklad by vedl k nepřípustnému přepjatému formalismu a byl by v rozporu se zásadou, že každý úkon je třeba posuzovat podle jeho obsahu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2690/15, bod 40, ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16, bod 27 an., nebo ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2178/15, bod 20 an.). Na řádném uplatnění žalobcova nároku v adhezním řízení nic nemění ani skutečnost, že mu škodu měl způsobit žalovaný společně s V. B.
Bez významu je pak námitka dovolatele, že žalobce požadoval v adhezním řízení náhradu škody ve výši 726.000 Kč bez příslušenství, oproti žalobě, kde požadoval 753.055 Kč s úroky z prodlení, tedy minimálně nad částku 726.000 Kč je žalobcův nárok promlčen, stejně jako celé příslušenství pohledávky. Předmětem dovolání je rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o tom, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 425.000 Kč s příslušenstvím. Tato částka představuje cenu lisu na víno a žalobcem byla takto specifikována již v adhezním řízení. Je proto irelevantní zjišťovat, zda je žalobcův nárok promlčen nad částku 726.000 Kč, neboť taková částka mu nebyla soudy přiznána, a nemůže tak být ani předmětem dovolacího přezkumu.
Otázkou promlčení příslušenství pohledávky se odvolací soud explicitně nezabýval, ale zjevně ji nepovažoval za důvodnou, když i nahradit úroky z prodlení žalovanému přikázal. Ani v této části nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za rozporné s judikaturou dovolacího soudu. Nárok na úroky z prodlení je procesně samostatně uplatnitelný a jeho promlčecí doba - byť počíná běžet ve stejném okamžiku jako promlčecí doba vůči jistině - může s ohledem na skutkové okolnosti konkrétní věci uplynout v jiný okamžik, nezávisle na tom, zda se promlčel nárok na zaplacení jistiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3955/2017). Úroky s prodlení se přes svou akcesorickou povahu promlčují samostatně podle §110 odst. 3 obč. zák. v tříleté promlčecí době (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3258/2008), která v projednávané věci mezi vznikem škody (duben 2013) a podáním žaloby
(18. 8. 2015) nepochybně neuplynula. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3873/2012, na který odkazuje dovolatel, pokud konstatuje relativní samostatnost práva na úrok z prodlení, uvedené závěry nevyvrací, ale naopak potvrzuje. Pokud v citovaném rozsudku byl zaujat názor, že uplatní-li žalobce v trestním řízení jistinu, ale neuplatní úroky z prodlení, promlčecí doba se staví jen ve vztahu k jistině a nikoli k úrokům z prodlení, pak tento závěr není uplatnitelný v projednávané věci, protože zde promlčecí doba k uplatnění úroků z prodlení před podáním žaloby neuběhla, ačkoli k jejímu stavení nedošlo. Ani otázka promlčení úroku z prodlení nemůže proto založit přípustnost dovolání.
Konečně k námitkám žalovaného, že odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, neboť se dostatečně či zcela nevypořádal s otázkou řádného připojení žalobce s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení, ani s nezákonností důkazu listinou (úředním záznamem Policie ČR na č. l. 93 policejního spisu), je třeba uvést, že postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právním závěrům, jež odvolací soud ve věci zaujal, jinými slovy nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí (§237 o. s. ř.). Spočívají v tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání na základě dalších námitek dovolatele přípustné (§242 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 10.020 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalovaného, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 12.487 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu