ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.361.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 361/2020-70
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřenou členkou senátu JUDr. Martinou Vršanskou v právní věci žalobkyně: A. H., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Janem Svatoplukem Bílým, advokátem se sídlem Fantova 1761/1, Praha 5, proti žalovanému: V. J., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, o zaplacení 1.132.640 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 293/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2019, č. j. 54 Co 184/2019-50, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2019, č. j. 54 Co 184/2019-50, podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje náležitosti stanovené v §241a odst. 3 o. s. ř., zejména zákonem požadované údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pokračovat, neboť v důsledku vad spočívajících v absenci uvedené zákonné náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace byť i jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14). Citované ustanovení zakládá přípustnost dovolání na požadavku identifikace právní otázky (hmotného nebo procesního práva), na níž záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelem a jejího posouzení z hlediska vztahu k judikatuře Nejvyššího soudu. Jinými slovy vyjádřeno, předmětné ustanovení předpokládá, že dovolatel zpochybní právní posouzení odvolacího soudu s poukazem na to, že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud vyřešil, avšak odvolací soud ji posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nebo že vybranou otázku již Nejvyšší soud vyřešil, odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nicméně dovolatel je toho názoru, že by otázka přesto měla být posouzena jinak, či že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud řešil, avšak jeho judikatura je ve vztahu k této otázce nejednotná, anebo že vybranou právní otázku doposud Nejvyšší soud neřešil (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 85/16).
Námitky dovolatelky zřejmě směřují proti právnímu závěru odvolacího soudu o promlčení nároku na náhradu škody na zdraví (bolestného a ztížení společenského uplatnění). Ačkoli dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí je založeno na právní otázce, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, neuvádí, jakým jiným, než dosud v rozhodovací praxi ustáleným způsobem by právní otázka počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty jednotlivých dílčích složek nároku měla být posuzována. Odkazuje sice na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, není však jasné, zda na závěry zmíněného rozsudku odkazuje nebo se naopak proti nim vymezuje a pokud ano, jakým způsobem.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 9. 2020
JUDr. Martina Vršanská
pověřená členka senátu