ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3880.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 3880/2019-480
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: F. V. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrou Ledvinkovou, advokátkou se sídlem Lipová 595, Hostivice, proti žalované: Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s. , se sídlem Sokolovská 217/42, Praha 9, IČO 00005886, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 33/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, č. j. 55 Co 49/2019-426, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, č. j. 55 Co 49/2019-426. Nepřihlížel přitom k obsahu dovolání podaného advokátem Mgr. Tomášem Lázničkou, který žalobce zastupoval v odvolacím řízení a dovolání podal dne 19. 8. 2019, tedy až poté, co žalobce dne 16. 8. 2019 předložil soudu plnou moc k zastupování v dovolacím řízení své současné právní zástupkyni Mgr. Petře Ledvinkové, která sepsala dovolání.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2019, č. j. 55 Co 49/2019-426, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 10. 2018, č. j. 34 C 33/2010-373, jímž byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo uvést v rozsudku blíže specifikovanou část pozemků žalobce do stavu průměrné kvality lesních pozemků. Soudy obou stupňů měly za to, že projednávaný požadavek žalobce na odstranění navážky z jeho pozemků je nárokem na náhradu škody, nikoliv nárokem na ochranu vlastnického práva, a podléhá tak promlčení. Žalobce se přitom o navezení odpadu na své pozemky dozvěděl již v roce 2004, v němž k navážce došlo, žalovanou vznesená námitka promlčení tak byla uplatněna důvodně, neboť dvouletá subjektivní i tříletá objektivní promlčecí doba podle §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), účinného v rozhodné době, uplynula ještě před podáním žaloby dne 5. 2. 2010. V daném případně přitom nejsou dány ani žádné mimořádné okolnosti, v jejichž světle by se námitka promlčení jevila v rozporu s dobrými mravy, požadavek žalobce tak neobstál jako důvodný.
Žalobce v dovolání dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právních otázkách Nejvyšším soudem doposud neřešených, případně řešených rozdílně (§237 o. s. ř.). Spatřuje-li ovšem dovolatel odchylku od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k otázce promlčení žalovaného nároku v tom, že soudy nezohlednily, že k ukládání zeminy na pozemky žalobce docházelo kontinuálně v letech 2004 až 2008 a počátek běhu promlčecí doby stanovily před okamžik vzniku škody, předestírá především své vlastní skutkové závěry rozdílné od zjištění soudů nižších stupňů, z nichž se nepodává, že by k navážce mělo docházet i po roce 2004. Dovolací řízení je přitom otevřeno pouze k řešení otázek právních, a nikoliv přezkumu skutkových zjištění (viz §241a odst. 1 o. s. ř.); pokud pak dovolatel přichází s vlastní verzí skutkového stavu (doby vzniku škody), z níž následně vyvozuje právní závěry, nemůže se jednat o právní otázku, na níž závisí napadené rozhodnutí (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5887/2016, či podobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 25 Cdo 739/2018). Z obdobného důvodu nemůže přípustnost dovolání založit ani tvrzený rozpor s judikaturou spočívající ve stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby bez zohlednění povědomí o osobě škůdce. Soud prvního stupně, na jehož závěry navázal i soud odvolací, měl totiž za zjištěné, že žalobce již v roce 2004 věděl o tom, že navážku provádí žalovaný, což pak soudy zohlednily ve svém závěru o promlčení práva.
Námitka nepřezkoumatelnosti zhodnocení okolnosti, že škoda vznikala v letech 2004 až 2008, není námitkou nesprávného výkladu hmotného či procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., ale výtkou tvrzené procesní vady, k níž soud přihlíží až v případě, že dovolání shledá přípustným (srov. §242 odst. 3 o. s. ř. a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014, či ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2382/2019). Na nepřezkoumatelnost rozhodnutí navíc nelze usuzovat z toho, že na základě provedeného dokazování soud učinil jiné závěry o skutkovém stavu, než jaké ve svých tvrzeních předestírá žalobce, ale z nedostatku řádného a přezkoumatelného odůvodnění posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1063/2019). Nevyplynulo-li z dokazování (jeho procesní korektnost ostatně dovolatel asi nezpochybňuje), že by navážka na pozemky probíhala ještě v roce 2008, není namístě odvolacímu soudu vytýkat, že tuto skutečnost nezohlednil ve svých právních závěrech.
Požadavkům přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nevyhovuje ani otázka, zda se žalovaný nárok promlčel před podáním žaloby, ačkoliv žalovaná v roce 2006 započala s odstraňováním škody na sousedních pozemcích a u pozemků žalobce se zastavila a škodu na nich neodstranila. Žalobce takto neformuluje právní otázku, jíž by Nejvyšší soud mohl zodpovědět, pouze akcentuje význam jedné skutkové okolnosti. Nadto, chtěl-li takto vyjádřit, že by aktivita žalované snad měla posunout počátek běhu promlčecí doby až do roku 2006, neměnilo by to nic na závěru o uplynutí promlčecí doby před podáním žaloby, tedy jde o skutečnost bez vlivu na výsledné rozhodnutí ve věci.
Rovněž tak zodpovězení otázky zda počínání žalovaného bylo úmyslné, což by znamenalo uplatnění desetileté objektivní promlčecí lhůty, postrádá význam pro rozhodnutí v projednávané věci. V souladu s ustáleným výkladem §106 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí uplynutím kterékoliv z promlčecích dob, subjektivní či objektivní, bez ohledu na to, zda druhá ještě běží (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1206/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1463/2000, uveřejněný pod C 1151 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Úsudek o promlčení práva je přitom v daném případě založen na uplynutí subjektivní i promlčecí doby, tedy v podstatě na dvou nezávislých důvodech; obstojí-li již s ohledem na jeden z nich (uplynutí subjektivní doby nebylo úspěšně zpochybněno), nemůže mít vliv na správnost posouzení odvolacího soudu zpochybnění druhého, a nemůže se tak jednat o právní otázku, na níž by řízení v souladu s §237 o. s. ř. záviselo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 347/2019, či obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sen. zn. 29 ICdo 133/2017).
Přípustnost dovolání v dané věci konečně nemůže založit ani výtka stran nesprávného posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že tuto otázku je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu, pak zpravidla závěry o naplnění podmínky rozporu s dobrými mravy ve sporném případě nelze zobecnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, Soubor C 3761, či usnesení téhož soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3816/2008). Námitka rozporu s dobrými mravy proto zpravidla nemůže naplnit podmínky přípustnosti podle §237 o. s. ř., až na výjimečné případy, zejména pokud by soud posoudil takovou námitku ve zjevném rozporu s právní úpravou, popř. judikaturou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2177/2014, Soubor C 15839). Dovolatel však svými výhradami na takovouto výjimečnost nepoukazuje a nerozporuje ani konstatování odvolacího soudu, že žalobci nic nebránilo uplatnit své právo již dříve. Dovolatelem akcentovaná disproporčnost ekonomické síly účastníků řízení by sama o sobě neměla být jednoznačným důvodem pro potlačení účinků hmotného práva (tj. včetně zákonné úpravy promlčení) a rovněž postup žalované, která již dříve odstranila odpad ze svých pozemků, nikoliv však pozemků žalobce, se nejeví jako zjevně amorální, ostatně není ani zřejmé, zda tak činila z titulu postavení původce odpadů nebo vlastníka dotčených pozemků.
Protože tedy dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu