ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3929.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 3929/2018-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobkyně: M. K. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Josefem Kazdou, advokátem se sídlem Palackého náměstí 653, Třeboň, proti žalovanému: J. V. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Petrem Říhou, advokátem se sídlem Palackého náměstí 106, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 65/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2017, č. j. 19 Co 1243/2017-218, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. 11. 2017, č. j. 19 Co 1243/2017-218, jako soud odvolací k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 17. 5. 2017, č. j. 2 C 65/2015-218, kterým byla zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy, aby byl povinen zaslat žalobkyni omluvu ve znění specifikovaném ve výroku 2 rozhodnutí soudu prvního stupně, aby byl povinen tutéž omluvu zaslat také M. B. a P. B. a aby byl povinen text rozsudku zveřejnit na v obci přístupné vývěsce, a kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že není jasné, v čem žalobkyně spatřuje nesprávné právní posouzení a jaká otázka hmotného nebo procesního práva, která je řešena dovolacím soudem rozdílně, by se v uvedeném sporu měla řešit. Navrhl zamítnutí dovolání.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti pouze uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva a tato otázka je řešena dovolacím soudem rozdílně.
Žalobkyně v dovolání nijak nekonkretizuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro ni za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostála.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Konečně ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, Ústavní soud konstatoval, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pouze pro úplnost (s ohledem na obsah dovolacích námitek) Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení a žalovanému se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaný by tedy zásadně měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, avšak s přihlédnutím k evidentním vadám dovolání, jakož i obsahu vyjádření žalovaného, jehož argumentace je ve vztahu k výsledku řízení bez významu, nelze odměnu advokáta za podané vyjádření považovat za náklad účelně vynaložený (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu