ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.4006.2018.2
sp. zn. 25 Cdo 4006/2018-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: M. K. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Petrem Budzińskim, advokátem se sídlem Letenská 121/8, Praha 1, proti žalované: Česká republika - Vězeňská služba České republiky , IČO 00212423, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, o 378.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 373/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2017, č. j. 53 Co 127/2017-233, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) odmítl jako nepřípustné dovolání žalobce proti rozsudku ze dne 21. 9. 2017, č. j. 53 Co 127/2017-233, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 12. 2016, č. j. 12 C 373/2014-212, kterým byla zamítnuta žaloba, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci vznikla škoda na zdraví (popáleniny druhého stupně na 15 % a třetího stupně na 2 % těla), kterou mu způsobil ve výkonu trestu odnětí svobody dne 18. 11. 2012 v prostorách věznice jiný odsouzený G. N. (dále jen „spoluvězeň”) tím, že jej opařil vodou z varné konvice. Po právní stránce se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaná umožněním přístupu spoluvězně k varné konvici a jeho umístněním do jedné cely se žalobcem neporušila prevenční povinnost ve smyslu §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.”). Ze strany spoluvězně se jednalo o exces, neboť žalovaná nemohla předvídat, že k útoku dojde.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že závisí na řešení otázky hmotného práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Formuluje otázku splnění prevenční povinnosti ze strany žalované a odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, podle které je každý povinen zachovávat takový stupeň pozornosti, který lze rozumně požadovat s ohledem na časovou a místní situaci a který je objektivně posuzováno způsobilý zabránit nebo alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škody. Konkrétní právní otázku odpovídající požadavkům uvedeného ustanovení však v podaném dovolání nevymezuje (k nezbytnosti vymezení řešení konkrétní právní otázky zakládající některý z předpokladů přípustnosti dovolání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4119/2017). Dovolatel sice obsáhle cituje judikaturu týkající se prevenční povinnosti různých subjektů při různých činnostech, ty však nejsou zcela srovnatelné se skutkovým stavem zjištěným v projednávané věci. V dovolání se pak navíc neuvádí, v jakém konkrétním právním úsudku (otázce) neměla být tato rozhodovací praxe odvolacím soudem respektována, tedy čím přesně by měl být naplněn tento předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z obsahu dovolání se nepodává žádná konkrétní otázka hmotného či procesního práva, kterou by se měl dovolací soud zabývat, přičemž dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Již z tohoto důvodu dovolání není přípustné.
Kromě toho je zřejmé, že na uplatněný nárok se vztahuje zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ačkoliv tato otázka nebyla učiněna předmětem dovolacího řízení. Tento zákon upravuje specifický okruh případů, kdy újma byla způsobena výkonem veřejné moci, a to nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V uvedeném případě mělo jednání vedoucí ke škodě na zdraví žalobce spočívat v nesprávném umístění spoluvězně na celu a v umožnění přístupu spoluvězně k varné konvici. Rozhodující je, zda lze uvedené počínání zaměstnanců žalované považovat za výkon veřejné moci či nikoliv. Judikatura i odborná literatura pod pojmem veřejné moci rozumějí takovou moc, jež přímo či zprostředkovaně rozhoduje autoritativně o právech a povinnostech subjektů, které nejsou v rovnoprávném postavení s orgánem veřejné moci a na jejichž vůli obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93, shodně Hendrych, D. a kol. Správní právo - Obecná část. 9. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016, s. 437). Navzdory tomu, že i při výkonu trestu odnětí svobody může být v určitých případech dána odpovědnost státu podle obecných ustanovení o náhradě škody, tj. občanského zákoníku (srov. §37 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody - k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 170/2014, uveřejněný pod číslem 57/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), plnění povinností a oprávnění zaměstnanců Vězeňské služby v rámci střežení odsouzených, dozoru a zacházení s nimi, jakož i při dodržování podmínek výkonu trestu, představuje – zejména pro evidentní nerovnost v právním postavení dotčených subjektů – výkon veřejné moci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2478/2015, uveřejněný pod č. 9/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tak tomu bez pochyby je i v případě zařazení vězně na celu, neboť ten není v rovném postavení se zaměstnanci vězeňské služby, kteří o umístění rozhodují. Rovněž se veřejná moc realizuje v tom, že zaměstnanci vězeňské služby rozhodují o tom, k jakým předmětům umožní vězňům přístup, neboť ani zde s nimi nejsou vězni v rovném postavení. U obou případů tedy šlo o výkon veřejné moci. Měla-li být věc posouzena podle zvláštního zákona, prevenční povinnost podle o. z. se tudíž nemůže uplatnit, a dovolání tedy není přípustné již proto, že řešení právní otázky porušení prevenční povinnosti, s nímž dovolatel polemizuje, byť bylo odvolacím soudem vysloveno, není pro rozhodnutí ve věci významné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud v záhlaví svého usnesení upřesnil označení žalované, jak byla správně označena v žalobě a jak odpovídá tomu, že žalovaným nositelem právní osobnosti (subjektivity) je Česká republika a Vězeňská služba je její organizační složkou, jíž se věc týká a která vystupuje za stát před soudem ve smyslu §21a o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 5. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu