ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.4331.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 4331/2018-323
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobce: K. Ch. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinem Zobačem, advokátem se sídlem Strojírenská 527/1, Žďár nad Sázavou, proti žalovanému: M. Č. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem Nádražní 600/21, Žďár nad Sázavou, o zaplacení 331 381 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 150/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2018, č. j. 17 Co 52/2017-269, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 4. 2018, č. j. 17 Co 52/2017-269, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou
ze dne 9. 9. 2016, č. j. 12 C 150/2013-219, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 331 381 Kč s příslušenstvím z částky 259 381 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že považuje dovoláním napadené rozhodnutí za správné, a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti pouze uvedl, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak.
Žalobce v dovolání nijak nekonkretizuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Žádost dovolatele, podle níž „dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak“ významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostál.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení a žalovanému se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaný by tedy zásadně měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, avšak s přihlédnutím k evidentním vadám dovolání, jakož i vyjádření žalovaného, jehož argumentace je ve vztahu k výsledku řízení bez významu, nelze odměnu advokáta za podané vyjádření považovat za náklad účelně vynaložený (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu