ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.481.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 481/2020-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce : L. P. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti žalované: I. B. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem Telečská 1720/7, Jihlava, o náhradu újmy a omluvu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 240/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2019, č. j. 70 Co 78/2019-160, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Milana Zápotočného.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) odmítl dovolání žalobce proti rozsudku ze dne 11. 9. 2019, č. j. 70 Co 78/2019-160, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 1. 2019, č. j. 4 C 240/2018-117, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal po žalované písemné omluvy a zaplacení částky 30.000 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud neshledal opodstatněným požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu §77a o. s. ř., která mu měla vzniknout v důsledku předběžného opatření, vydaného na návrh žalované a následně zrušeného odvolacím soudem, jímž byla žalobci uložena povinnost zdržet se vstupu do společného obydlí se žalovanou. Ke vzniku žalobcem tvrzených újem totiž nedošlo v příčinné souvislosti s nařízeným předběžným opatřením, nýbrž v důsledku rozpadu partnerského vztahu účastníků a dále též v důsledku synem žalované iniciovaného policejního vykázání žalobce ze společného obydlí; obojí předcházelo vydání předběžného opatření.
Žalobce v dovolání dovozuje, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., týkající se tzv. opomenutých důkazů a reprezentované zejména rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 749/2005 a 21 Cdo 1267/2018, jakož i rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15, III. ÚS 61/94 a I. ÚS 116/05.
Domáhá-li se žalobce dovolacího přezkumu rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nároku na peněžité zadostiučinění ve výši 30.000 Kč, je podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustnost dovolání v tomto rozsahu vyloučena, neboť tato částka nepřesahuje zákonný limit 50.000 Kč a mezi účastníky nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani z pracovněprávního vztahu (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4438/2018, ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3636/2017, nebo ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3813/2010).
Dovolání není přípustné ani v části, v níž směřuje proti rozhodnutí o požadavku na písmennou omluvu. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že neprovedl navrhované důkazy nahranými odposlechy, aniž by současně vyložil, z jakého důvodu tyto důkazy neprovedl, neformuluje otázku výkladu procesního práva, jejímž prostřednictvím by bylo možné založit přípustnost dovolání, ale poukazuje spíše na vadu řízení, k níž je dovolacímu soudu zákonem umožněno přihlížet jen u přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 o. s. ř.). Nadto dovolatel přehlíží, že odvolací soud s ohledem na přijatý závěr o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenou újmou a nařízením předběžného opatření v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že má za nadbytečné zjišťovat, kdo z účastníků byl iniciátorem jednotlivých konfliktních situací a viníkem rozvrácených vztahů, přičemž pro posouzení daného nároku lze vycházet pouze z rozhodnutí odvolacího soudu ve věci předběžného opatření, z nějž vyplývá, že existence domácího násilí nebyla osvědčena. Tento závěr ostatně dovolatel nijak nezpochybňuje. Měly-li dovolatelem zmíněné nahrávky zachycovat vyjadřování žalované o dovolateli, napadání dětí dovolatele žalovanou a hovor žalované s její přítelkyní, příslušnicí PČR, a dovolatel (jak sám uvedl na jednání odvolacího soudu dne 4. 9. 2019) jimi zamýšlel dokazovat, že žalovaná častovala dovolatele i děti nadávkami, že dovolatel nebil syna žalované a že policistka spřátelená s žalovanou měla ovlivňovat náhled policie v její prospěch, pak je zřejmé, že dovolatelem zmíněné důkazní návrhy náležely do kategorie důkazů směřujících ke zjištěním podle odvolacího soudu irelevantním pro posouzení projednávaného nároku. Z této pasáže odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (bod 25) přitom dostatečně zřetelně vyplývá důvod neprovedení navrhovaných důkazů, což vylučuje přiléhavost argumentace dovolatele o rozporu s judikaturou připomínající povinnosti soudu vyložit v odůvodnění svého rozhodnutí důvody, pro něž neprovedl navrhované důkazy. Stručné, leč zřetelné vyjádření důvodů pro neprovedení navržených důkazů v rozhodnutí odvolacího soudu brání závěru, že by opomenutím zmíněných důkazů mohlo dojít k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, pročež postrádá opodstatnění i odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, akcentující povinnost Nejvyššího soudu se zabývat tím, zda v řízení nedošlo k porušení práva účastníků na spravedlivý proces.
Jelikož tedy dovolání žalobce není ze všech těchto důvodů v plném rozsahu přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 4. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu