ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.568.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 568/2020-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché ve věci žalobkyně: APK Energy, s. r. o. , IČO 28012062, se sídlem Na Valech 872, Planá, zastoupená Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, proti žalované: Česká kancelář pojistitelů , IČO 70099618, se sídlem Milevská 2095/5, Praha 4, zastoupená Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4, o zaplacení 112 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 87/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, č. j. 55 Co 276/2019-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 7 163 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Rostislava Šustka.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2019, č. j. 55 Co 276/2019-121, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 5. 2019, č. j. 28 C 87/2018-93, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 112 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 7. 10. 2017 do zaplacení a rozhodnuto o nákladech řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal důvodnou žalobu o zaplacení pojistného plnění z garančního fondu žalované, představovaného žalobkyní účelně vynaloženými náklady za pronájem náhradního vozidla v době od 15. 3. 2017 do 3. 7. 2017 namísto vozidla žalobkyně poškozeného při dopravní nehodě způsobné dne 10. 3. 2017 provozem cizozemského vozidla. Neshledal opodstatněnou námitku žalované, že žalobkyni přísluší náhrada nákladů za pronájem pouze na dobu od 15. 3. 2017 do 24. 3. 2017, neboť po 24. 3. 2017 již bylo zřejmé, že zcela zničené vozidlo žalované nebude opraveno, ale bude vyplacena tzv. totální škoda. Nepřisvědčil žalované, že by se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal s judikaturou Nejvyššího soudu k době účelného užívání náhradního vozidla poškozeným po dopravní nehodě, na kterou žalovaná v této souvislosti odkazovala (rozsudek ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, a usnesení ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 976/2009), a poukázal na skutečnost, že vozidlo speciálně upravené pro podnikání žalobkyně se standardně na trhu s vozidly nenachází ani nebylo možné si takové vozidlo zapůjčit kdekoli, a proto považoval za nutnou a účelnou dobu zapůjčení náhradního automobilu až do 3. 7. 2017, to je do doby zajištění vozidla se speciální úpravou, která by odpovídala bezpečnostním předpisům pro dopravu nebezpečného nákladu. K námitce žalované, že je na žalobkyni, aby prokázala existenci výjimečného vybavení poškozeného vozidla, odvolací soud připomněl, že to byla žalovaná, která rozhodla o totální škodě poškozeného vozidla, likvidátor pojišťovny poškozené vozidlo žalobkyně prohlédl a určil částku, která reparuje způsobenou škodu, přičemž tato částka bezpochyby musela zohledňovat i zvláštnost vybavení poškozeného vozidla. Podle odvolacího soudu neobstojí argumentace žalované, že likvidátor není schopen rozpoznat výjimečnost poškozeného vozidla, ačkoli má k dispozici veškeré listinné doklady o vozidle. Žalobkyně naopak v řízení prokázala plynulost svého jednání bezprostředně od dopravní nehody až k opatření náhradního vozidla vybaveného potřebnou technickou způsobilostí pro přepravování nebezpečného nákladu (nové vozidlo si objednala již 15. 3. 2017, dodáno jí bylo ale až dne 5. 5. 2017, avšak ještě bez zvláštní individuální úpravy, která byla prováděna od 5. 5. 2017 a ukončena předáním vozidla včetně potřebných povolení a rozhodnutí o schválení jeho provozu podle platné legislativy dne 3. 7. 2017). Námitky žalované, že v době dopravní nehody poškozené vozidlo nebezpečný náklad nepřepravovalo a že po dobu pronájmu náhradního vozidla žalobkyni stačilo k podnikání běžné nákladní vozidlo, hodnotil odvolací soud jako účelové. Skutečnost, že předmětem podnikání žalobkyně je přeprava nebezpečného nákladu přitom žalovaná v řízení nijak nezpochybňovala. Odvolací soud proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky účelnosti nákladů na zapůjčení náhradního vozidla, resp. břemene důkazního o výjimečných okolnostech konkrétného případu. Dovolatelka namítá, že odvolací soud v posuzovaném případě zcela ignoroval skutečnost, že žalobkyně žádným způsobem neprokázala výjimečnost svého poškozeného vozidla a naopak dovozuje, že by žalovaná měla prokazovat, že žalobkyni bylo poškozeno běžné vozidlo. Důkazní břemeno o výjimečných okolnostech odůvodňujících v konkrétním případě přiznání náhrady v částce vyšší, než je obvykle potřebná k pronájmu srovnatelného vozu, leží přitom na poškozeném. Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, zejména závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, a usnesení ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 976/2009, a bez dalšího vycházel z judikatury, která je již překonána (viz rozsudek soudu prvního stupně – odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2744/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 232/2012, a nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. I. ÚS 3831/17). Dovolatelka oběma soudům vytkla, že odmítly provést důkazy k údajné výjimečnosti poškozeného vozidla, a že skutková zjištění obou soudů ohledně výjimečnosti poškozeného vozidla žalobkyně nemají žádnou oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žaloba se zamítá, případně aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu a též soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť je založeno primárně na zpochybnění skutkových zjištění soudu a na vlastním hodnocení důkazů dovolatelkou. Přitom hodnocení důkazů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Dovolání považuje za ryze účelové, postrádající jakékoliv opodstatnění.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť nebylo možno dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od dovolatelkou poukazované judikatury. Oba soudy se vypořádaly se závěry judikátů, o něž žalovaná opírala své námitky. V dovolatelkou uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu, a to jak v rozsudku ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, tak v usnesení ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 976/2009, Nejvyšší soud dovodil, že skutečnou škodu, spočívající v nákladech na vypůjčení náhradního vozu, je odpovědný subjekt povinen nahradit jen v rozsahu nutně a účelně vynaloženém na vypůjčení náhradní věci, odpovídající věci poškozené. Úvaha o "srovnatelnosti" vypůjčeného vozidla s vozem poškozeným závisí vždy na okolnostech konkrétního případu. V dané věci se oba soudy neodchýlily od uvedené judikatury, jestliže zvažovaly všechny okolnosti ohledně výjimečnosti poškozeného vozu žalobkyně a možnosti opatřit srovnatelné vozidlo v místě a čase. Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně, jejímž předmětem podnikání je přeprava nebezpečného nákladu, předmětným vozidlem před jeho poškozením zajišťovala přepravu tlakových lahví, proto vozidlo muselo splňovat zvláštní bezpečnostní požadavky pro vozidla přepravující nebezpečný náklad. Nové vozidlo, splňující dané bezpečností požadavky, nebylo možno opatřit bezprostředně po rozhodnutí žalované o totální škodě poškozeného vozidla. Odvolací soud zvážil rovněž okolnost, že žalovaná při rozhodování o totální škodě poškozeného vozidla a při stanovení výše škody musela zjistit a zohlednit i zvláštnost vybavení poškozeného vozidla. Námitku žalované, že k zapůjčení náhradního vozidla žalobkyni stačila jen doba 10 dnů, neshledal odvolací soud důvodnou, za uvedenou dobu si žalobkyně nemohla opatřit vozidlo splňující podmínky pro dopravu nebezpečného nákladu, neboť bylo prokázáno, že vozidlo se speciální úpravou bylo vyrobeno a s potřebnými doklady pro uvedení do provozu bylo předáno žalobkyni až dne 3. 7. 2017, byť žalobkyně již dne 15. 3. 2017 objednala nové a ihned po jeho dodání dne 5. 5. 2017 objednala úpravu vozidla pro potřeby svého podnikání. Soudy obou stupňů tedy měly zvláštní a výjimečnou povahu poškozeného vozidla za prokázanou. S otázkou doby účelnosti užívání náhradního vozidla se odvolací soud vypořádal nejen v souladu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, ale i v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. I. ÚS 3831/17, ohledně nároku na náhradní vozidlo po rozhodnutí pojišťovny o totální škodě, v němž Ústavní soud vyjádřil názor, že účelem poskytnutí náhradního vozidla je umožnit pojištěnci zachování určitého životního standardu v situaci, kdy dojde, ať již k částečnému nebo totálnímu poškození vozidla.
Namítá-li dovolatelka, že soudy odmítly provést některé navržené důkazy, např. důkaz znaleckým posudkem k výjimečnosti poškozeného vozidla, jedná se o námitku vady řízení spočívající v nedostatečném dokazování. Touto námitkou dovolatelka zároveň podrobuje kritice skutkové závěry odvolacího soudu a namítá nesprávné hodnocení důkazů. Námitky nesprávného právního posouzení věci založené na kritice nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci ale přípustnost dovolání založit nemohou. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018).
Namítá-li žalovaná, že jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu nebylo řádně odůvodněno, jde o námitku vad řízení, nikoli však otázku procesního práva, kterou by odvolací soud řešil. Taková námitka neodpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaného procesního pochybení dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 275/2014). Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu