ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.652.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 652/2020-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) M. M. , narozený XY, b) H. V. , narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti žalované: T. N. , se sídlem XY, IČO XY, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 75/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2019, č. j. 3 Co 28/2019-263, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 32 C 75/2013-221, zamítl žalobu, jíž se každý ze žalobců domáhal po žalované zaplacení částky 300.000 Kč a uveřejnění omluvy ve znění: „ Omluva panu M. M. a paní H. V. Dne XY jsme při vysílání hlavní zpravodajské relace XY informovali o podezření z údajné trestné činnosti třetích osob, označovanou jako jeden z největších daňových úniků v historii, se kterou jsme neoprávněně a opakovaně spojovali jméno pana M. M. a paní H. V. a v souvislosti s tím jsme neoprávněně vytkli panu M. M. jeho minulost, čímž jsme se dopustili narušení jejich soukromých práv a neoprávněného zásahu do jejich osobnostních práv. Za to se panu M. M. a paní H. V. omlouváme. “; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o žalobě na náhradu nemajetkové újmy, která měla být žalobcům způsobena odvysíláním reportáže informující o trestní věci, v níž jako jeden z obviněných figuroval syn žalobce a) A. M. Po provedeném dokazování soud uzavřel, že ve věci nelze dovodit neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců. Jméno žalobkyně b) bylo v předmětné reportáži uvedeno toliko v souvislosti s tím, že je manželkou žalobce a), což je všeobecně známá skutečnost. To, že byl žalobce a) v minulosti vazebně stíhán, bylo v řízení prokázáno, údaj v tomto směru proto nelze považovat za nepravdivý, stejně jako sdělení, podle něhož vazba hrozila v souvislosti s probíhajícím trestním řízením rovněž jeho synovi. V reportáži pak nezaznělo, že by byl žalobce a) za jakoukoli trestnou činnost odsouzen. Jmenovaný dostal celkem třikrát prostor k vyjádření, čehož využil, přičemž ze způsobu jeho projevu je zřejmé, že nahrávání bylo se zástupci žalované domluveno. Reportáž jako taková sledovala legitimní cíl, tj. informovat o závažné trestné činnosti, byla vyvážená, relativně krátká a z jejího obsahu nelze dovodit, že by žalobci měli mít s předmětnou trestní věcí cokoli společného, než rodinný vztah k A. M. Vzhledem k tomu, že informace o trestním řízení byly žalovanou uveřejněny pravdivě, se pak nemůže jednat ani o porušení principu presumpce neviny (ostatně v tomto směru by žalobci ani nebyli vůči žalované aktivně věcně legitimováni, neboť se jich dané trestní stíhání nikterak netýkalo). Výroky o žalobcích byly svou povahou neutrální, obsah ani forma nebyly nepřiměřené a bylo-li vůči někomu užito kritiky, byl to výhradně syn žalobce a).
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2019, č. j. 3 Co 28/2019-263, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Plně se ztotožnil se skutkovými zjištěními městského soudu i s jeho právním posouzením. Uzavřel, že reportáž odvysílaná dne 8. 12. 2012 byla v zásadě založena na pravdivých údajích a že z jejího obsahu nelze jakýkoli neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců dovodit. Skutečnost, že žalovaná i ve zpravodajství preferuje především osoby mediálně známé, čímž se zpravidla snaží zvýšit svou sledovanost, existenci takového zásahu sama o sobě neprokazuje. Žalobci v pozici známých osobností, tzv. celebrit, musí strpět vyšší míru zájmu médií a jejich kritiky, což se týká i projednávané věci. Bylo-li namítáno, že předmětnou reportáží došlo k porušení presumpce neviny syna žalobce a), pak takové porušení nepředstavovalo předmět sporu, neboť jmenovaný nebyl účastníkem řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním. Namítají, že soudy obou stupňů na ně nepřípustně přenesly povinnost prokazovat nepravdivost tvrzení obsažených v předmětné reportáži, ačkoli by to měl být vždy původce zásahu, kdo by měl prokázat, že jím uváděné údaje jsou pravdivé. Mají za to, že zveřejněním osobních údajů a podoby syna žalobce a), potažmo zdůrazněním jeho rodinných vazeb k žalobcům došlo rovněž k porušení jejich osobnostních práv, v souvislosti s čímž poukazují především na judikaturu vztahující se k výkladu §8d zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „trestní řád“). Nepřípustnou dehonestací žalobce a) pak bylo rovněž zveřejnění údaje o jeho dřívějším vazebním stíhání (tzv. výčitka trestního stíhání). Občanskoprávní ochrana může být podle českého práva poskytnuta také proti skutkovým tvrzením, která jsou pravdivá, jsou-li podávána difamačním způsobem, což je právě případ předmětné reportáže, v níž byla informace o dřívějším omezení žalobce a) na svobodě v rámci využití institutu vazby dána do souvislosti s trestní věcí jeho syna, o níž se hovoří jako o jedné z největších, které kdy policie řešila, a to aniž by bylo současně zmíněno, že stíhání žalobce a) skončilo pravomocným zproštěním obžaloby. Jsou přesvědčeni, že ve vztahu k žalobci a), jakož i jeho synovi, byla porušena zásada presumpce neviny a že informace o totožnosti A. M. jako jednoho z obviněných v probíhajícím trestním řízení se staly předmětem nelegálního a nepřípustného poskytování informací některým médiím ze strany policie. Pochybení pak spatřují rovněž v tom, že se žalovaná zaměřila především na zdůrazňování rodinných vazeb na úkor informací o předmětné trestní věci, potažmo že v souvislosti s trestním řízením informovala výhradně o synovi žalobce a), ačkoli v něm bylo obviněno celkem osm osob. Činnost žalované označují za bulvár, jenž se vydává za seriózní, objektivní a pravdivé zpravodajství, avšak ve skutečnosti narušuje soukromí osob a ohrožuje jejich zdraví a bezpečnost nevyváženými a nepravdivými reportážemi vedenými s cílem poškodit dotčené osoby a zvýšit vlastní sledovanost. Jsou přesvědčeni, že takovou činnost nelze považovat za zpravodajství, a označuje-li ji tak žalovaná, dopouští se nekalosoutěžního jednání a klamání spotřebitelů. Nalézacím soudům vytýkají, že ani jeden z nich neprovedl test proporcionality řešící střet práva na svobodu projevu a práva na ochranu osobnosti. V neposlední řadě mají za to, že odvolací soud zcela pominul námitky a důkazy, které žalobci předložili společně s podaným odvoláním a které nastaly (vznikly) až po jeho vyhlášení [§205a písm. f) o. s. ř.], resp. nikterak se s nimi v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal. Rovněž pak nesouhlasí s tím, jakým způsobem nalézací soudy odůvodnily neprovedení důkazu texty „XY“ a „Nevlastní syn V., zatkli ho za daňové úniky“. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření zpochybnila předestřenou dovolací argumentaci žalobců a vyjádřila souhlas jak se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, tak s jeho právními závěry. Navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem (§241 o. s. ř.), avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení rozhodných právních otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti, dobré pověsti a soukromí dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04). Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je pak třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. Přitom v zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, nebo ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4162/2018, či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 8/2020, s. 298).
Dovolatelé spatřují zásah do svých práv v tom, že žalovaná v televizní reportáži informující o rozsáhlé trestní věci věnovala veškerý prostor synovi žalobce a) A. M. mezi vícero obviněnými, že v ní zdůrazňovala jeho rodinné vazby k žalobcům, potažmo zveřejnila jeho osobní údaje a majetkové poměry. Výhrady pak vznáší rovněž proti uveřejnění informace o dřívějším vazebním stíhání žalobce a), již považují v kontextu ostatních žalovanou sdělených skutečností vůči nim za dehonestující. Z právě uvedeného je zřejmé, že žalobci brojí výhradně proti skutkovým tvrzením žalované [o průběhu trestního stíhání syna žalobce a), jeho rodinných vazbách, osobních a majetkových poměrech či o vazebním stíhání žalobce a)], tedy proti uveřejnění konkrétních objektivních faktů, jež bylo možno ověřit v důkazním řízení z hlediska jejich pravdivosti. Nalézací soudy se proto zcela správně zabývaly tím, zda údaje sdělené žalovanou jsou pravdivé či nikoliv, přičemž na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že bez výjimky pravdivé jsou. Pak by bylo možno o existenci neoprávněného zásahu do osobnosti žalobců uvažovat v zásadě pouze tehdy, byly-li by příslušné údaje podány způsobem zkreslujícím skutečnost v jejich neprospěch, popř. byl-li by jejich charakter natolik intimní, že by jeho zveřejnění již samo o sobě odporovalo osobnostním právům žalující strany. Tak tomu ovšem ve stávajícím řízení nebylo, a rozhodly-li proto nalézací soudy o zamítnutí žaloby, nepředstavuje takové jejich posouzení odklon od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Pravdivý údaj, podle něhož je žalobce a) otcem jednoho z obviněných v projednávané trestní věci, takový zásah jistě představovat nemůže, neboť se nejedná o informaci, jež by mohla působit vůči žalobci jakkoli difamačně, obzvláště je-li evidentní, že se sám svým rodinným poměrem k synovi nikterak netají a naopak se k jeho trestnímu stíhání v reportáži dobrovolně vyjadřuje. Za nepřípustně zasahující do osobnostních práv žalobce a) pak dovolací soud nehodnotí ani zveřejnění pravdivé informace o jeho dřívějším vazebním stíhání. Takové sdělení nebylo podáno způsobem nepřípustně zkreslujícím skutečnost, neboť v kontextu celkového obsahu odvysílané reportáže neevokovalo závěr, podle něhož by snad kdy došlo k pravomocnému odsouzení jmenovaného za jakoukoli trestnou činnost, popř. jiný závěr, jenž by byl způsobilý vyvolat v očích veřejnosti mylnou negativní představu o jeho životě v intenzitě, která by již zakládala existenci neoprávněného zásahu do žalobcovy osobnosti. Nepochybně se pak nejedná ani o informaci vykazující natolik intimní charakter, že by její zveřejnění odporovalo žalobcově cti či důstojnosti. Nelze přehlížet, že jmenovaného jakožto manžela slavné zpěvačky, jenž ze své pozice pravidelně dobrovolně vystupuje na veřejnosti, je nutno zařadit do kategorie tzv. veřejně činných osob, u nichž jsou měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů mnohem měkčí ve prospěch původců těchto výroků, což je dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život; prezentace těchto údajů a jejich případná kritika musí však souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, publikované pod č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3263/2006, publikované pod C 5107 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Byla-li reportáž žalované zaměřena na poskytnutí informací o trestním řízení řešícím podezření ze spáchání rozsáhlé a závažné trestné činnosti, v němž jako jeden z obviněných figuroval blízký rodinný příslušník (syn) žalobce a), nejeví se v ní obsažený poukaz na konkrétní etapu minulosti žalobce a) jakožto veřejně známé osoby, spočívající v jeho vlastním trestním stíhání (bez současného uvedení údajů, jež by byly způsobilé vyvolat v divácích mylný dojem o tom, že byl za jakoukoli trestnou činnost odsouzen), jako zjevně nepřiměřený či vybočující z mezí svobody projevu žalované. Jméno žalobkyně b) pak bylo v reportáži uvedeno toliko v souvislosti s tím, že je manželkou žalobce a), což je všeobecně známá skutečnost, jejíž zveřejnění do jejích osobnostních práv rovněž nijak nezasahuje.
Přípustnost podaného dovolání nezakládají ani námitky ohledně tvrzeného porušení zásady presumpce neviny ze strany žalované, neboť odvolací soud se v tomto směru neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Obecně platí, že presumpce neviny nebrání informování o trestním řízení nebo o okolnostech, které mohou opodstatňovat závěr o tom, že se někdo dopustil trestného činu, plynou z ní ovšem určité meze, pokud jde o způsob, jakým má k takovémuto projevu dojít (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13). Zveřejněné informace by měly být vždy do té míry objektivní, přesné, korektní a nezavádějící, aby svým obsahem nepředjímaly rozhodnutí soudu o vině osoby, na niž bylo podáno trestní oznámení, na niž byla uvalena vazba, ve vztahu k níž bylo zahájeno trestní řízení, potažmo figurující v pozici obžalovaného či nepravomocně odsouzeného, resp. aby takovou osobu neoznačovaly, byť implicitně, za pachatele, ačkoli její vina dosud nebyla vyslovena pravomocným soudním rozhodnutím (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1413/2012, Soubor C 13478; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl Ústavní soud nálezem ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13). Bylo-li ve vztahu k žalobci a) v reportáži žalované uvedeno, že „ má s vazbou bohaté zkušenosti, neboť v ní v devadesátých letech strávil sedmnáct měsíců “, přičemž „ důvodem bylo podezření ze spáchání podvodu “, nejedná se o tvrzení, které by nepřípustně zasahovalo do jeho práv tím, že by o jeho osobě referovalo jako o pachateli trestného činu, resp. by vyvolávalo dojem v tomto směru v očích veřejnosti. Tvrzené porušení zásady presumpce neviny se z žalovanou užité formulace nepodává (je výslovně hovořeno o vazbě v návaznosti na „podezření“), jiné skutečnosti evokující závěr o vině žalobce a) jakoukoli trestnou činností pak nevyplývají ani z celkového vyznění či kontextu odvysílané reportáže, jejímž primárním účelem bylo informovat o aktuálně řešené závažné trestní věci týkající se podezření z rozsáhlého krácení daní, byť nepochybně za účelem zvýšení sledovanosti byly zmíněny rodinné vztahy dovolatelů k jedné ze stíhaných osob. O zásahu do osobnostních práv žalobců v tomto směru tedy nelze uvažovat. Dovozovat jej pak není možno ani z tvrzeného porušení zásady presumpce neviny u syna žalobce a) A. M. Z obsahu odvysílané reportáže je zřejmé, že informace o trestním řízení, v němž dotyčný figuroval v pozici jednoho z obviněných, byly veřejnosti podávány korektním způsobem nevyvolávajícím žádným způsobem dojem, že by otázka viny měla být již předem rozhodnuta. Žalovaná po celou dobu reportáže v zásadě pouze rekapitulovala údaje sdělené jí ze strany orgánů činných v trestním řízení ohledně obsahu vznesených obvinění (bylo v tomto směru opakovaně užito spojení „ podle obvinění “, „ podle policie “ apod.), přičemž z jejího projevu, resp. způsobu jeho prezentace nikterak nevyplývá, že by snad předjímala konečné rozhodnutí soudu o vině, resp. nepřípustně označovala, byť implicitně, obviněné za pachatele předmětné trestné činnosti. Součástí reportáže je pak mimo jiné rovněž vyjádření žalobce a), jenž výslovně uvádí, že o celé záležitosti bude teprve rozhodovat soud, který řádně objasní, „ kdo, na čem a jak se podílel “. Je na tomto místě vhodné poukázat na to, že ačkoli se zásada presumpce neviny v horizontálních právních vztazích uplatní jako jeden z ústavně přijímaných důvodů pro omezení svobody projevu, neznamená to, že by bylo zapovězeno poskytování jakýchkoli informací o trestním řízení. V obecné rovině není zakázána ani veřejná diskuze přímo o otázce viny, vždy však musí být zřejmé, že žádný v tomto směru prezentovaný názor, byť sebevíce odůvodněný a skutkově podložený, ještě s jistotou neznamená, že se konkrétní osoba trestného činu skutečně dopustila, resp. nesmí vést ke zpochybnění toho, že s konečnou platností může o vině rozhodnout jen soud (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13). Sporovaná reportáž žádné údaje, které by odporovaly takto nastíněným judikatorním východiskům, neobsahovala, a žalované tudíž nelze v tomto směru přičítat jakékoli pochybení. Nebylo-li tedy možno ani ve vztahu k synovi žalobce a) dovodit porušení zásady presumpce neviny, bylo zcela nadbytečným zabývat se případným vlivem takového porušení na osobnostní práva samotných žalobců.
Poukaz dovolatelů na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 171/12, neshledal dovolací soud opodstatněným. Ústavní soud v tehdy řešené věci aproboval závěry obecných soudů, které dovodily existenci zásahu do osobnostních práv žalobkyně – veřejně činné osoby – v situaci, kdy žalovaná jakožto vydavatelka deníků XY a XY soustavně v mnoha článcích informovala o dopravní nehodě, již způsobil manžel žalobkyně řízením pod vlivem alkoholu, přičemž se neomezila na pouhé konstatování, že žalobkyně je manželkou účastníka dopravní nehody, ale zcela nepřiměřeně zdůrazňovala její rodinnou vazbu s účastníkem dopravní nehody, přičemž dominantní osobou zmiňovanou v těchto souvislostech nebyl vlastní účastník nehody – manžel žalobkyně, nýbrž žalobkyně, která s nehodou jako takovou neměla vůbec nic společného. Uzavřel, že k zásahu do osobnostních práv veřejně činné osoby může dojít rovněž bezdůvodným zdůrazňováním faktu rodinné vazby mezi osobou mající účast na trestně postižitelném jednání a touto osobou, je-li činěno takovým způsobem, že se ve skutečnosti z podávané zprávy vytrácí její informační podstata a stává se z ní prostředek dehonestace veřejné osoby, vedoucí až k vyvolání pocitu o její odpovědnosti za jednání osoby blízké, ačkoliv pro takový závěr nejsou žádné indicie. O takový případ se v nyní posuzované věci nejedná. Samotný fakt, že v reportáži ze dne 8. 12. 2012 byla uvedena rodinná vazba jednoho z obviněných A. M. k žalobcům, potažmo že bylo v jejím rámci odvysíláno (dobrovolně poskytnuté) vyjádření žalobce a) k vyšetřované trestní věci, takový zásah do osobnostních práv nepředstavuje, neboť z celkového kontextu žalovanou zveřejněných informací, resp. s ohledem na jejich kompletní obsah (týkající se v zásadě výhradně dané trestní věci), nelze dovodit, že by snad cílem žalované bylo dosažení veřejného zneuctění osob žalobců či vyvolání jakýchkoli spekulací o jejich spoluodpovědnosti za stíhanou trestnou činnost.
Namítají-li dovolatelé, že na ně bylo nepřípustně přeneseno důkazní břemeno stran pravdivosti sporných výroků, přehlíží, že oba nalézací soudy vyšly při svém rozhodování nikoli ze závěru, že se žalobcům nepodařilo prokázat nepravdivost dotčených skutkových tvrzení, nýbrž ze závěru, že žalovaná v řízení prokázala jejich pravdivost. Zpochybňují tedy závěr, jenž odvolací soud neučinil a na němž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí. Obdobně je-li v dovolání předestřena k řešení otázka přípustnosti rozlišování mezi zpravodajstvím a „bulvárním zpravodajstvím“ a potřeby stanovení jejich mezí, jedná se o otázku, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a která nemá z hlediska posouzení tvrzeného zásahu do osobnostních práv žalobců žádný význam. Vytýkají-li pak dovolatelé odvolacímu soudu, že nezohlednil porušení práva syna žalobce a) na ochranu jeho osobních údajů před zveřejněním (zejména porušení §8a a násl. trestního řádu), míjí se taková výhrada zcela s podstatou projednávané věci, jejímž předmětem je tvrzený zásah do osobnostních práv žalobců, nikoli syna žalobce a), který není účastníkem řízení. Námitky v tomto směru se ve skutečnosti týkají výhradně osoby A. M. jakožto obviněného v dané trestní věci a pro stávající řízení postrádají jakoukoli relevanci, jakkoli se jejich prostřednictvím dovolatelé snaží odůvodnit existenci zásahu do jejich vlastní osobnosti.
Zpochybňují-li konečně dovolatelé postup odvolacího soudu v důkazním řízení, konkrétně neprovedení jimi navržených důkazů či nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto směru, vznáší tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci splněno není.
Napadli-li žalobci rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve výroku o náhradě nákladů řízení, není v tomto rozsahu dovolání objektivně přípustné [§238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.].
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný požádat o jeho soudní výkon.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu