ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.655.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 655/2020-409
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce N. H. K., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalované C. N. C., IČO XY, se sídlem XY, zastoupená JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 38/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 29 Co 107/2018-355, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Heleny Chaloupkové.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 8. 6. 2009 proti společnosti R., IČO XY, domáhal ochrany svých osobnostních práv, do nichž mělo být zasaženo obsahem článku, publikovaného v deníku XY dne XY. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2015, č. j. 34 C 38/2009-307, uložil žalované povinnost zaslat žalobci dopis s omluvou ve znění uvedeném ve výroku rozsudku a zaplatit mu 100.000 Kč, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo v deníku XY uveřejnit článek s omluvou žalobcem požadovaného znění a zaplatit mu 200.000 Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2017, č. j. 3 Co 221/2015-373, k odvolání obou účastníků potvrdil zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně, změnil výroky o povinnosti žalované zaslat žalobci omluvný dopis a zaplatit mu 100.000 Kč tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že vydavatelem deníku XY byla ke dni XY společnost E., IČO XY, která smlouvou o prodeji části podniku ze dne 27. 9. 2007 převedla soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot sloužících k provozování deníku XY na společnost R., IČO XY. Ta v průběhu řízení zanikla bez likvidace fúzí se společností C. N. C. a. s., IČO XY, a soudem prvního stupně bylo pravomocně rozhodnuto, že v řízení bude nadále pokračováno se společností C. N. C., IČO XY. Společnost E. zanikla po likvidaci výmazem z obchodního rejstříku ke dni 18. 11. 2014. Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5444/2015, dospěl k závěru, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována, protože vztah mezi fyzickou osobou, do jejíhož práva na ochranu osobnosti bylo zasaženo, a původcem zásahu je vztahem osobním, který je charakterizován mimo jiné tím, že poškozený má právo na zadostiučinění podle §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák“), výlučně vůči původci zásahu a tím žalovaná v posuzované věci není. V době podání žaloby původce zásahu, tedy společnost E., existovala, žalobci nic nebránilo uplatnit právo vůči ní.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 3 Co 221/2015-373, podal žalobce dovolání. Nesouhlasil s dosavadní judikaturou dovolacího soudu k otázce možnosti převodu povinnosti poskytnout zadostiučinění za zásah do osobnostních práv fyzické osoby. Odkázal na §476 až 488a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do dne 31. 12. 2013, upravující smlouvu o prodeji podniku, podle nichž na kupujícího přechází všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje, souhlas věřitele se nevyžaduje, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím. Zdůrazil, že právnická osoba jakožto právní fikce vůbec nemůže mít „osobnostní“ závazek. Dovolatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Ztotožnila se se závěry odvolacím soudem citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5444/2015, a odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4219/2017, podle něhož vztah mezi fyzickou osobou, do jejíhož práva na ochranu osobnosti bylo zasaženo, a osobou, které je třeba tento zásah přičítat, je vztahem osobním, který je charakterizován mimo jiné tím, že poškozený má výlučné právo uplatňovat vůči subjektu (původci) neoprávněného zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby nároky na ochranu vyplývající z ustanovení §13 obč. zák. Výlučně s osobou původce zásahu je pak svázána povinnost spojená s občanskoprávními sankcemi vyplývajícími z citovaného ustanovení, a to i v případě, že původcem zásahu je právnická osoba. Žalovaná dále upozornila, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce mělo dojít dne 8. 6. 2006 a původce tvrzeného zásahu byl z obchodního rejstříku vymazán až dne 18. 11. 2014. Žalobce měl dostatek času uplatnit své právo vůči pasivně legitimovanému subjektu.
Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 3 Co 221/2015-373, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, kterou by bylo třeba vyřešit odlišně od stávající judikatury.
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. V §13 obč. zák. jsou zakotveny prostředky nápravy zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, jimiž jsou především upuštění od neoprávněných zásahů, odstranění jejich následků a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (odst. 1). Nejeví-li se při značném snížení důstojnosti či vážnosti fyzické osoby ve společnosti zadostiučinění podle odst. 1 dostačujícím (odst. 2), má podle §13 odst. 3 obč. zák. fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, a to ve výši, kterou stanoví soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem za nichž k porušení práva došlo (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4402/2014, rozsudek ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1292/2008, rozsudek ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2722/2012, rozsudek ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1563/2013, nebo rozsudek ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1528/2014, rozsudek ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 528/2010, popř. usnesení ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 388/2015). V usneseních ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5444/2015, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4219/2017, Nejvyšší soud výslovně uzavřel, že právnická osoba, coby původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, nemůže povinnosti plynoucí z §13 obč. zák. smluvně převést na jiného. Má-li zadostiučinění splňovat satisfakční funkci a být dotčenou osobou vnímáno jako akt odčinění nedovoleného zásahu, mělo by být poskytnuto původcem zásahu, nikoli osobou od něj odlišnou, na niž původce zásahu povinnost k zadostiučinění smluvně převedl.
Ve věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 4219/2017 Nejvyšší soud uzavřel, že smlouvou o prodeji části podniku, souboru věcí, práv a jiných majetkových hodnot sloužících k provozování deníku XY ze dne 27. 9. 2007 nemohlo dojít k převodu závazků z neoprávněného zásahu do osobnostních práv z vydavatele deníku XY, společnosti E. na společnost C. N. C. Stejný závěr platí i v této věci. Na právní předchůdkyni žalované nebyly smlouvou o prodeji části podniku ze dne 27. 9. 2007 převedeny závazky z případného zásahu do osobnostních práv žalobce, žalovaná proto není v tomto řízení pasivně legitimována. Odvolací soud tak otázku pasivní věcné legitimace posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, k jejíž změně dovolací soud neshledává důvodu.
Proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný požádat o jeho soudní výkon.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu