ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.1192.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 1192/2020-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce statutárního města Ostravy – městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Prokešovo náměstí 1803/8, proti žalovanému R. S. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Zdeňkem Krmáškem, advokátem se sídlem v Ostravě, U Rourovny 556/3, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 C 185/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. srpna 2018, č. j. 71 Co 252/2018, 71 Co 277/2018-95, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 20. srpna 2018, č. j. 71 Co 252/2018, 71 Co 277/2018-95, potvrdil usnesení ze dne 1. června 2018, č. j. 28 C 185/2016-87, jímž Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) tam uvedeným způsobem opravil výrok I. svého rozsudku ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 28 C 185/2016-35 (výrok I.); současně odmítl odvolání žalovaného proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) proti výroku I. citovaného usnesení odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (jak to – s odkazem na poučení obsažené v napadeném usnesení – v úvodní části svého dovolání ve skutečnosti dovolatel učinil), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 985/2017, či z 15. října 2018, sp. zn. 26 Cdo 2664/2018 /ústavní stížnosti podané proti posledně citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními ze 14. srpna 2017, sp. zn. IV. ÚS 2219/17, a z 19. března 2019, sp. zn. I. ÚS 460/19/). Vedle již zmíněné citace ustanovení §237 o. s. ř. totiž dovolatel v dovolání pouze uvedl, že „dovolání je přípustné dle §237 o. s. ř., a proto podává z důvodu §241a odst. 1 o. s. ř. … dovolání …“ . Přitom ani z jeho celkového obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) nelze dovodit, že by v dané věci šlo (mělo jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem výroku I. napadeného rozhodnutí, resp. konkrétní právní otázkou, na jejímž řešení rozhodnutí v tomto směru spočívá, mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatel nesouhlasí proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolání proti výroku II. napadeného usnesení není podle §238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. přípustné, neboť tento výrok usnesení odvolacího soudu lze napadnout žalobou pro zmatečnost (viz §229 odst. 4 o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci dovoláním napadeného usnesení (§243 písm. a/ o. s. ř.) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 5. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu