ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.1227.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 1227/2020-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, proti žalované J. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Zlatnická 1582/10, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 384/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2019, č. j. 58 Co 381/2019-58, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 5. 2019, č. j. 18 C 384/2018-36, uložil žalované povinnost vyklidit byt č. XY o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím, nacházející se ve třetím podlaží domu č.p. XY, ulice XY, k.ú. XY, a vyklizený jej odevzdat žalobci, a to do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 58 Co 381/2019-58, rozsudek soudu první stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Dovolání žalované Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 – §238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). V dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází, dovolatelka se pouze domáhá, aby dovolací soud posoudil správnost rozsudku odvolacího soudu „jinak“.
Žádá-li dovolatelka, aby dovolací soud posoudil právní otázky vyřešené odvolacím soudem „jinak“, přehlíží, že nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl, či výše citované R 4/2014). V tomto případě jde o situaci, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit nikoliv od právního názoru odvolací soudu (jak se – vzhledem k použité formulaci – snad mylně domnívala dovolatelka), nýbrž od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí [prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Konečně okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatelka nesouhlasí proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.
S přihlédnutím k charakteru dovolacích námitek (zatížení řízení vadami) dovolací soud zdůrazňuje, že vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1,
§229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o. s. ř. pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu („všechny jeho výroky“). Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. a) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 2. 6. 2020
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu