ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.1296.2020.2
sp. zn. 26 Cdo 1296/2020-376
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně P. J. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ivou Kuckirovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu POKROK, se sídlem v Praze 8, Kollárova 157/18, IČO 00034398, zastoupenému JUDr. Alenou Šťastnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, o zaplacení 148.170 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 478/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2019, č. j. 30 Co 298, 299/2019-335, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.906 Kč k rukám JUDr. Aleny Šťastné, advokátky se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 15. 10. 2019, č. j. 30 Co 298, 299/2019-335, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (soud prvního stupně) ze dne 18. 10. 2018, č. j. 24 C 478/2015-271 (ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. 1. 2019, č. j. 24 C 478/2015-283, a ze dne 26. 3. 2019, č. j. 24 C 478/2015-317), jímž zamítl žalobu o zaplacení částky 148.170 Kč s úrokem z prodlení a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému a státu náklady řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Předně je třeba zdůraznit, že dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek (namítá nesprávnost skutkových zjištění ohledně intenzity štěkotu a vytí psa v bytě nacházejícího se nad jejím bytem a nesprávnost hodnocení provedeného dokazování soudem), uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují žádný významný nesoulad a odpovídají obsahu spisu.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud zatížil řízení vadami, uplatňuje rovněž jiný dovolací důvod, než který je uveden v §§241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237- 238a o. s. ř.).
Dovolatelce lze přisvědčit, že podle ustálené soudní praxe vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněného pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není právní kvalifikace nároku učiněná účastníkem pro soud závazná; soud je při rozhodování vázán zjištěným skutkovým stavem, ne však tím, jak účastník řízení skutkový stav právně posuzuje; na základě zjištěného skutkového stavu lze tedy žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak svůj nárok po právní stránce kvalifikoval. Dovolatelka však přehlíží, že byť soudy posuzovaly její nárok zejména jako slevu z nájemného, zabývaly se i tím, zda by mohla být úspěšná, jednalo-li by se o nárok na odčinění nemajetkové újmy.
Dovolání nemůže být přípustné pro řešení otázky vymezené žalobkyní v dovolání - zda „je nutné v odůvodnění rozsudku popsat, jaké poměry jsou v dané věci přiměřené, či postačí pouhé, nijak definované konstatování, že v daném případě nedošlo k nepřiměřenému zásahu nad míru přiměřenou poměrům“ (o které měla za to, že ji odvolací soud jednak vyřešil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, uveřejněným pod číslem 14/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a že hluk pocházející od psa navíc nebyl v judikatuře doposud řešen).
Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, na jehož závěry odkázal) se intenzitou hluku štěkotu a vytí psa, který měl žalobkyni rušit, podrobně zabýval a rovněž odůvodnil, proč s ohledem na místní poměry nepovažuje tuto intenzitu za nepřiměřenou. Při úvaze, zda byla žalobkyně rušena nad míru přiměřenou poměrům v domě a vznikl jí nárok na slevu z nájemného, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není ani zjevně nepřiměřená (posouzení, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, dovolací soud ji může zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená - viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, uveřejněný pod číslem 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda „může porušení smluvní povinnosti pronajímatele (nezamezit nájemci a jeho podnájemci mít hlučného psa) zakládat zásah do přirozených práv žalobkyně“ (kterou měla za doposud v rozhodnutích Nejvyššího soudu neřešenou). Byť v obecné rovině platí, že je povinností pronajímatele zajistit nájemci nerušené užívání věci po dobu nájmu [§2205 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“)], a nelze vyloučit, že neadekvátní hluk může způsobit duševní strádání fyzické osoby a zasáhnout tak do přirozených práv člověka, na řešení této otázky ve skutečnosti s ohledem na skutkové závěry odvolacího soudu (soudu prvního stupně) napadené rozhodnutí nespočívá.
Zjistil-li odvolací soud, že nájemci (podnájemci) bytu nacházejícího se nad bytem žalobkyně chovem psa nepůsobili obtíže nepřiměřené poměrům v domě (nechovali tedy v bytě zvíře v rozporu s ustanovením §2258 o. z.), je zřejmé, že nemohlo dojít k tak intenzivnímu zásahu do osobnostních práv žalobkyně, aby bylo na místě přiznat jí právo na náhradu nemajetkové újmy podle §2956 o. z., a že žalovaný (pronajímatel) tím, že neučinil žádné kroky k ukončení nájmu (podnájmu) majitelů tohoto psa, se žádného protiprávního jednání nedopustil. Každý ve společnosti je povinen ledacos snést (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 167/2019, rozsudek téhož soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 972/2018, uveřejněný pod číslem 18/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je ostatně pravidlem, že byty v domě s více byty užívanými různými nájemci (vlastníky jednotek) nebývají tak zvukově izolovány, aby jejich uživatelé byli zcela chráněni před zvuky vycházejícími ze sousedních bytů, které jsou spojené s jejich běžným užíváním.
Nelze ani přehlédnout, že pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, kterou měl způsobit pronajímatel tím, že nezajistil nájemci nerušené užívání věci po dobu nájmu, jsou stěžejní skutková tvrzení vymezující, v čem konkrétně spočívá zásah do osobnostních práv přesahující rámec slevy z nájemného, která nájemci v takovém případě náleží (§2212 odst. 3 o. z.) - viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 860/2020 a judikatura v něm citovaná.
Dovolatelka sice napadla dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 22. 9. 2020
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu