ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.860.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 860/2020-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: J. H. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Janem Svatoplukem Bílým, advokátem se sídlem Fantova 1761/1, Praha 5, proti žalované: J. , se sídlem XY, IČO: XY, zastoupená JUDr. Petrem Kubešem, Ph.D., advokátem se sídlem náměstí Míru 65, Klatovy I, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Allianz pojišťovna, a.s., se sídlem Ke Štvanici 656/3 Praha 8, IČO 47115971, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 19/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2019, č. j. 18 Co 270/2019-232, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2019, č. j. 18 Co 270/2019-232, kterým byl k odvolání žalobce potvrzen rozsudek ze dne 7. 8. 2019, č. j. 8 C 19/2018-201, jímž Okresní soud v Klatovech zamítl žalobu na zaplacení 750.000 Kč. Žalobce se této částky domáhal s odkazem na §81 a §2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a s odůvodněním, že požaduje zadostiučinění za duševní útrapy provázející trvalé a závažné poškození zdraví, které utrpěl dne 5. 8. 2014 při výkonu svého zaměstnání v důsledku dopravní nehody způsobené zaměstnancem žalované. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobě nelze vyhovět, jelikož žalobce vymezil uplatňovaný nárok shodnými skutkovými tvrzeními o duševních útrapách, jež byly zohledněny již v dřívějším řízení o náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění za tentýž úraz vůči zaměstnavateli (byly popsány a hodnoceny v posudcích k náhradě za ztížení společenského uplatnění znalci, kteří kromě jiného diagnostikovali i posttraumatickou stresovou poruchu značného stupně s velmi vážnými trvalými následky v duševní sféře), přičemž přisouzené plnění z titulu pracovního úrazu již bylo poskytnuto. Žalobce v nyní projednávané věci netvrdil žádné jiné právně významné skutečnosti než v předchozím sporu a ani přes poučení soudem podle §118a o. s. ř. neoznačil žádné další útrapy nad rámec těch, které mu již byly kompenzovány na základě rozsudku vydaného ve sporu s jeho zaměstnavatelem. Požadoval tedy nyní tentýž nárok vůči jinému žalovanému, ovšem za těchto okolností by vyhovění žalobě odporovalo ústavnímu principu proporcionality a zásadě „ne bis in idem“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je podle něj založeno na právní otázce, jež by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétní právní otázku, jejíž řešení by mělo být Nejvyšším soudem revidováno, však dovolatel nevymezuje (k povinnosti dovolatele zřetelně vymezit, od jakého svého řešení právní otázky se má dovolací soud odchýlit, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, či ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Zdůrazňuje-li dovolatel především to, že soudy dostatečně nezhodnotily, že projednávaná žaloba nebyla podávána jako „žaloba na náhradu škody“ podle §2958 o. z., ale jako „satisfakční žaloba“ ve smyslu §2956 o. z., pak tímto tvrzením nejen nepředestírá právní otázkou způsobilou založit přípustnost dovolání, ale současně pomíjí, že soud není vázán právní kvalifikací použitou žalobcem, nýbrž skutkovým vymezením uplatněného nároku v žalobě (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, nebo ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 768/2018, či dále též nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16). Právě tuto ustálenou judikaturu dovolacího soudu odvolací soud plně vystihl a respektoval, jestliže dovodil, že pro úspěšné uplatnění nároku na zadostiučinění za zásahy do dalších osobnostních statků člověka stiženého újmou na zdraví jsou stěžejní skutková tvrzení vymezující, v čem konkrétně spočívá další zásah do osobnostních práv přesahující rámec již kompenzované újmy na zdraví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2787/2018). Na témže mylném předpokladu dovolatele, že pro právní kvalifikaci nároku je určující jeho označení žalobcem, je založena rovněž výtka, že soudy obou stupňů nepřiléhavě vyšly ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněném pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010, vyslovujících se k nepřípustnosti nahrazování či zvyšování nároků na náhradu újmy na zdraví žalobou na ochranu osobnosti. Pro úplnost lze dodat, že poškozenému zaměstnanci nic nebrání, aby vedle nároků z pracovního úrazu proti zaměstnavateli uplatnil i nároky z téže škodní události proti jiné osobě, pokud odpovídá za újmu podle občanského zákoníku. Mezi těmito dvěma odpovědnými subjekty se však uplatní tzv. nepravá solidarita dlužníků, tedy pravidlo, že v rozsahu plnění jednoho zaniká povinnost k náhradě druhého z nich; jestliže bylo zjištěno, že nároky dovolatele vůči zaměstnavateli byly na základě soudního rozhodnutí uspokojeny (bylo na ně plněno), zanikla v tomto rozsahu povinnost žalované v nyní projednávané věci a z toho důvodu nemohlo být žalobě vyhověno. Protože ani povšechný poukaz na zákonnou úpravu ochrany osobnosti člověka a náhrady nemajetkové újmy dovolatel neprovázal s otázkou, jež by v souladu s §237 o. s. ř. byla způsobilá založit přípustnost dovolání, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 4. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu