ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.1633.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 1633/2020-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce B. V. , bytem XY, proti žalovanému K. H. , bytem XY, o omluvu a náhradu škody, o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 17/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2019, č. j. 22 Co 81/2018-75, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 14. května 2018, č. j. 37 C 17/2016-51, zamítl žaloby pro zmatečnost a na obnovu řízení ze dne 13. prosince 2016, doručené soudu dne 14. prosince 2016 (výrok I.) a žaloby pro zmatečnost a na obnovu řízení ze dne 24. listopadu 2017, doručené soudu dne 30. listopadu 2017 (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 5. února 2019, č. j. 22 Co 81/2018-75, odvolací řízení zastavil (pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) proti usnesení odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť směřuje proti usnesení, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř., a není tudíž ve smyslu §238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 22. května 2013, sen. zn. 29 NSČR 35/2013, uveřejněné pod č. 62/2014 časopisu Soudní judikatura); přitom se nezabýval nedostatkem povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.).
Dovolatel nezaplatil ani soudní poplatek z dovolání. Ačkoli si je dovolací soud vědom, že podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2012, sen. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněný pod číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatele již nevyzýval. Z jeho postoje v řízení je totiž zřejmé, že si je povinnosti zaplatit soudní poplatek vědom, avšak platit ho nehodlá. Opakovaně pouze podává neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce a dlouhodobě tak zneužívá svého práva na soudní ochranu.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o „požadavku (dovolatele) dle §243 o. s. ř. na odkladný účinek“ napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení (§243 písm. a/ o. s. ř.) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu