ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.1651.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 1651/2020-304
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ I. A. V. a b/ D. V. Č. , obou bytem XY, proti žalovanému DOMOV-Bytové družstvo vlastníků domu XY , se sídlem XY, IČO: XY, zastoupenému JUDr. Martinem Krylem, advokátem se sídlem v Praze 4, U zámeckého parku 815/19, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobců L. D. V., bytem XY, o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 295/2013, o dovolání žalobců proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. května 2018, č. j. 8 C 295/2013-190, a Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. 72 Co 314/2018-218, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. května 2018, č. j. 8 C 295/2013-190, se zastavuje .
II. Dovolání žalobce a/ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. 72 Co 314/2018-218, se odmítá .
III. Řízení o dovolání žalobkyně b/ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. 72 Co 314/2018-218, se zastavuje.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dovolání žalobců (dovolatelů) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 14. května 2018, č. j. 8 C 295/2013-190, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zastavil podle §243b ve spojení s ustanovením §104 odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Citovaný rozsudek, který dovolatelé rovněž napadli, je rozhodnutím soudu prvního stupně. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelé uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podali). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112/1997 časopisu Soudní judikatura, a ze 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání dovolatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. 72 Co 314/2018-218, pak Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se totiž ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017, či ze 17. prosince 2019, č. j. 26 Cdo 3435/2019). Dovolatel však ve vztahu k přípustnosti dovolání neuvedl nic a ani z celkového obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétní právní otázkou, na jejímž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 18. července 2017, sp zn. 26 Cdo 2408/2017, či z 6. srpna 2019, č. j. 26 Cdo 1898/2019).
Současně nelze přehlédnout, že výše uvedenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání dovolatel alespoň zčásti ani vyhovět nemohl, neboť namítl-li v dovolání rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (týkající se zejména /ne/doručení výpovědi z nájmu tam specifikovaného bytu ze dne 2. dubna 2013 žalobkyni b/), neuplatnil v tomto ohledu jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu bylo sice podáno včas subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), avšak nejsou dány podmínky pro jeho věcné projednání.
Podle §241 odst. 1 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel (fyzická osoba), nemá-li právnické vzdělání, zastoupen advokátem (případně notářem), jímž musí být také dovolání sepsáno. Povinné zastoupení je zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejíhož splnění není možno dovolání věcně projednat.
Podle §104 odst. 2 o. s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní k tomu soud vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví.
Právnickým vzděláním dovolatele ve smyslu §241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. se rozumí vysokoškolské vzdělání na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v České republice nebo vysokoškolské vzdělání na právnické fakultě vysoké školy se sídlem na území bývalé ČSFR nebo jejích právních předchůdců (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1638/98, uveřejněné pod č. 25/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 17. června 1999, sp. zn. III. ÚS 195/99). V posuzovaném případě nebyla dovolatelka, jejíž vzdělání tomuto požadavku neodpovídá, při podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu zastoupena advokátem. Usnesením ze dne 14. dubna 2020, č. j. 8 C 295/2013-278, které jí bylo doručeno dne 17. dubna 2020, ji soud prvního stupně mimo jiné vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení odstranila nedostatek povinného zastoupení při podání dovolání tak, že si zvolí zástupce pro dovolací řízení z řad advokátů a jeho prostřednictvím podá řádné dovolání. Dostalo se jí rovněž poučení, že dovolací řízení bude zastaveno, nebude-li výzvě řádně a včas vyhověno. V této lhůtě a ani doposud však dovolatelka nedostatek povinného advokátního zastoupení neodstranila.
Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovená podmínka dovolacího řízení podle §241 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanovením §241 odst. 4 o. s. ř. nebyla přes opatření provedená soudem prvního stupně splněna. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání dovolatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu pro nedostatek uvedené podmínky řízení podle §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. zastavil.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku (§243 písm. a/ o. s. ř.) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu