ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.2271.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 2271/2020-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce J. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Holubem, advokátem se sídlem v Brně, Gajdošova 4392/7, proti žalovanému A. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Vítem Kubalcem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, o zaplacení částky 55 595 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 2/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2019, č. j. 13 Co 197/2019-97, ve znění usnesení ze dne 21. listopadu 2019, č. j. 13 Co 197/2019-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 4. 2019, č. j. 5 C 2/2018-73, rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobci částku 55 595 s tam specifikovaným úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 13 Co 197/2019-97, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2019, č. j. 13 Co 197/2019-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že žalobce byl v době, za níž žádá dlužné nájemné, vlastníkem bytové jednotky XY o celkové ploše 37,4 m², nacházející se ve 4. nadzemním podlaží budovy č. p. XY, budova s číslem popisným, způsob využití bytový dům, v katastrálním území XY (dále jen „byt“, „předmětný byt“, „bytová jednotka“), neboť předchozí převody domu i bytové jednotky byly platné, a že jejím nájemcem byl žalovaný, na něhož nájem přešel ve smyslu §871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), který řádně neplatil nájemné. Odvolací soud odkázal ve svém odůvodnění na řízení skončené jeho rozsudkem ze dne 10. 8. 2017, č. j. 13 Co 43/2017-320, ve kterém se podrobně vypořádal s námitkami žalovaného, které označil jako shodné s těmi, které uplatňuje v tomto řízení.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť předložené právní otázky (zda je zákonný postup, kdy soud o důležité otázce neprovádí vlastní dokazování, nezjistí vlastní skutková zjištění, ale pouze odkáže na odůvodnění jiného soudního rozhodnutí, a zda je tímto postupem porušeno právo na zákonného soudce, a zda zakládá předání bytu na základě rozhodnutí o přidělení podnikového bytu nájemní vztah) již byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a od ustáleného řešení těchto otázek se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci.
Závaznost rozhodnutí (a otázek v nich řešených) upravuje ustanovení §159a o. s. ř. a §135 o. s. ř. Výkladem ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciélní otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí, či ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, nebo usnesení ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod číslem 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí, tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, tak není pro soud v jiném řízení závazné. To ovšem neznamená, že soud může závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. I když jimi není vázán ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř., musí se vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009, a ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014) . Opačný postup by byl v rozporu s požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. Zpochybněnou otázku procesního práva
– „vázanost“ soudu dřívějším pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2017, č. j. 13 Co 43/2017-320, mimo jiné při posouzení otázky, zda se žalobce stal vlastníkem předmětné bytové jednotky a zda žalovanému vzniklo nájemní právo k předmětnému bytu (k transformaci práva osobního užívání bytu sloužícího k trvalému ubytování pracovníků organizace na nájem bytu podle §871 odst. 4 obč. zák. srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 21/97, uveřejněný pod č. 28 v příloze časopisu Soudní judikatura č. 11/1998, nebo ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 81/2005), odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle obsahu spisu soud prvního stupně dokazování všemi relevantními doklady provedl a učinil z nich odpovídající skutková zjištění, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, z čehož zároveň plyne, že postupem soudů nebylo porušeno právo žalovaného na zákonného soudce.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovoláním je napadán rozsudek v celém rozsahu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.)
– názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ani přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Protože není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 11. 2020
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu