ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.2313.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 2313/2020-370
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně městské části Praha 5 , se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 1381/4, IČO 00063631, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, proti žalované Ženské domovy, a.s. , se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Radlická 2000/3, IČO 27932371, zastoupené Mgr. Janem Rambouskem, advokátem se sídlem v Praze, Čimická 717/34, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 245/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2020, č. j. 58 Co 76/2020-349, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč k rukám JUDr. Vladimíra Zoufalého, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 7. 5. 2020, č. j. 58 Co 76/2020-349, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soud prvního stupně) ze dne 14. 10. 2019, č. j. 28 C 245/2017-324, jímž jí uložil vyklidit tam specifikované prostory v Praze 5 v budovách na adrese XY do patnácti dnů od právní moci rozsudku a zaplatit náklady řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil otázku absolutní neplatnosti nájemní smlouvy pro nedodržení zákonného požadavku (§36 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění účinném do 31. 12. 2005, tj. v době uzavření smlouvy ze dne 9. 11. 2003; s ohledem na dobu uzavření nájemní smlouvy je třeba její platnost posuzovat podle předpisů účinných do 31. 12. 2013 - §3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) publikace záměru uzavření smlouvy o nájmu (jejího dodatku) v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Není přitom rozhodné, zda šlo o smlouvu novou, či pouze dodatek, který změnil její obsah v podstatných částech, jako je doba nájmu či změna jeho předmětu [viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3297/2008, ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 273/2018 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 28/19), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5372/2015]. Absolutní neplatnost právního úkonu pro jeho rozpor se zákonem, nemůže být odvrácena ani za použití §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, usnesení sp. zn. 26 Cdo 5372/2015). Vytýká-li dovolatelka soudu formalistický přístup a nepřihlédnutí k zásadě smluvní autonomie, přehlíží, že žalobkyně není běžným subjektem soukromého práva. Hlavní město Prahu (jeho městskou část) nelze vyjmout z požadavků kladených na správu věcí veřejných ani tehdy, vystupuje-li jako účastník soukromoprávního vztahu. Hlavní město Praha jako veřejnoprávní korporace má při nakládání se svým majetkem určité zvláštní povinnosti vyplývající právě z jeho postavení subjektu veřejného práva. Proto i zde platí, že hospodaření s majetkem hlavního města Prahy musí být maximálně průhledné, účelné a veřejnosti přístupné. Tyto zásady jsou ostatně vyjádřeny i v některých ustanoveních zákona č. 131/2000 Sb.
Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích při výkladu přechodného ustanovení §3030 o. z. zabýval i možnou aplikací §1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry); např. v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, že toto ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost těchto ustanovení.
Dovolatelka rovněž vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku vydržení práva nájmu. Ohledně této otázky však neuvádí, v čem spatřuje přípustnost dovolání (§237
-238a o. s. ř.) a tento údaj, jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), nelze zjistit ani z jeho obsahu (je jen zřejmé, že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), musí být z dovolání patrné, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitkami, jimiž zpochybňuje zjištěný skutkový stav, hodnocení provedeného dokazování soudem a vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237- 238a o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují žádný nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu