ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.3454.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 3454/2019-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce R. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Radimem Janouškem, advokátem se sídlem v Olomouci, Šantova 719/2, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s. , se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, IČO 24729035, o vyklizení, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 77/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. července 2019, č. j. 69 Co 219/2019-69, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 5. 2019, č. j. 19 C 77/2019-26, vydaným jako rozsudek pro uznání, rozhodl o povinnosti žalované vyklidit místnost o výměře 35,6 m² nacházející se ve společných prostorách v 1. nadzemním podlaží budovy XY, stojící na pozemku parcelní číslo st. XY, zapsáno na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY, obec, část obce a okres XY u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „místnost“, nebo „předmětná místnost“), do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila ve věci samé na výzvu soudu učiněnou podle §114b odst. 1 o. s. ř. a ani v této lhůtě nesdělila, jaký vážný důvod jí zabránil, aby soudu podala včas své písemné vyjádření.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 7. 2019, č. j. 69 Co 219/2019-69, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části o uložení povinnosti žalované vyklidit předmětnou místnost potvrdil (výrok I.), v další napadené části výroku I. o lhůtě k plnění jej změnil tak, že lhůta k plnění se stanoví 1 rok od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím (výroky III. a IV.). Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uvedl, že v žalobou uplatněném nároku na vyklizení předmětné místnosti byly podmínky pro vydání rozsudku pro uznání splněny, neboť fikce uznání nároku při splnění podmínek zákonem stanovených nastala. Na rozdíl od soudu prvního stupně stanovil lhůtu pro vyklizení delší s ohledem na charakter zařízení, které má být z označeného prostoru vyklizeno (dlouhodobě provozovaná trafostanice, z níž je prováděna distribuce pro bezmála 700 odběrných míst ve městě Olomouc).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které směřovalo proti měnícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu a ve kterém napadal jeho závěr o prodloužení pariční lhůty s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, jestliže pouze s odkazem na vágní tvrzení žalované bez provedeného dokazování prodloužil lhůtu k vyklizení z 15 dnů na 1 rok od právní moci rozsudku, ačkoliv měl rozsudek pro uznání přezkoumávat pouze z hlediska naplněnosti zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání. Navrhl, aby dovolací soud změnil dovoláním napadený II. výrok rozsudku odvolacího soudu a rozhodl ve smyslu §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že lhůta k plnění se stanoví do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Dovolání není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, přípustné, neboť odvolací soud posoudil všechny rozhodné právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.
V projednávané věci není sporu o tom, že povaha věci odůvodňovala vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. a že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněné pod č. 173 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, uveřejněné pod číslem 76/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přezkoumání rozsudku pro uznání je možné – vedle vad uvedených v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. – jen z hlediska naplněnosti zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§114b o. s. ř.). Jsou-li splněny, právní posouzení věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, ve které nelze uzavřít nebo schválit smír, případně zda nejde o věc, v níž by bylo vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyloučeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2821/2012, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 15/2012, ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 699/2011).
Jak plyne z citované judikatury i ze samotného znění §153a odst. 3 o. s. ř. předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání se zkoumají ohledně nároku, který je žalobou uplatňován, tedy z hlediska věci samé. Otázka délky pariční lhůty nepatří mezi předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání a soud ji posuzuje samostatně ve smyslu §160 o. s. ř., a to nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale i v řízení odvolacím.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, dospěl k závěru, že zákon, který zásadně předpokládá, že splnit povinnosti uložené rozsudkem je třeba v třídenní lhůtě (a v případě vyklizení bytu v patnáctidenní lhůtě), umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat. Ustanovení §160 odst. 1 o. s. ř. je tedy právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015).
Důvody, proč stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, resp. patnáctidenní, nebo proč uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí uvést. Má-li soud za to, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že je takový postup namístě. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65, uveřejněný pod číslem 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například jeho rozsudek ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, či rozhodnutí již shora uvedená) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu §160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků.
Odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil, jestliže pro stanovení delší (jednoroční) lhůty k vyklizení předmětné místnosti přihlédl zejména k charakteru a účelu vyklizovaného zařízení. Rozporování délky pariční lhůty žalobcem tak přípustnost dovolání nezaložilo, a proto Nejvyšší soud jeho dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu