ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.3596.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 3596/2019-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně ORIGINAL CZECH PUB s. r. o. , se sídlem ve Zlíně, Kvítková 4323, IČO 29230454, zastoupené JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Brněnská 154/32, proti žalovanému R. P., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Petrem Stejskalem, LL.M., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, o určení trvání nájemního vztahu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 219/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 11. června 2019, č. j. 54 Co 116/2019-175, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě (odvolací soud) ze dne 11. 6. 2019, č. j. 54 Co 116/2019-175, kterým potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě (soud prvního stupně) ze dne 13. 3. 2019, č. j. 12 C 219/2015-156, ve výroku, jímž zamítl žalobu na určení, že nájemní vztah mezi účastníky řízení založený tam specifikovanou nájemní smlouvou trvá, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolací soud (stejně jako soudy obou stupňů) posoudil věc podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (§3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Dovolání není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka obsáhle rekapituluje zjištění a právní hodnocení soudů obou stupňů, nesouhlasí především s jejich skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování, právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem zpochybňuje zejména prostřednictvím skutkových námitek. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci.
Námitkami, že soud nesprávně zjistil i obsah nájemní smlouvy, dovolatelka zpochybnila zjištěný skutkový stav, neboť v případě, že soud zjišťuje obsah smlouvy nebo vůli účastníků, jde o skutková zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2002, pod číslem 46, a usnesení ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).
Odvolací soud se při posouzení otázky platnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor neodchýlil od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2926/2004. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud oproti mínění dovolatelky nedospěl k závěru, že výpověď (pro neplacení nájemného) z nájmu nebytových prostor lze dát jen do splatnosti dalšího nájemného, ale uzavřel, že výpověď je možné dát po dobu trvání prodlení s úhradou nájemného (a ze skutkových zjištění odvolacího soudu je zřejmé, že prodlení žalobkyně s placením nájemného trvalo i v době doručení výpovědi).
Tato otázka byla také jedinou otázkou, u níž dovolatelka vymezila přípustnost; v dovolání nevznesla žádnou další právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena, případně, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která by měla být postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb. překonána, a tyto údaje nelze dovodit ani z obsahu dovolání.
Dovolatelka sice napadla dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické, navíc dovolání proti výrokům o nákladech řízení není ani přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 1. 2020
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu